O Vánocích si mohu dopřát samoty

Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Miloš Szabo

Prostorný byt, na stole tác s cukrovím, na klavíru part nějaké hudební skladby. Dokonce i kočka, které její paní říká něžně „mamina“, si ukázněně sedla k fotelové sedačce a tiše naslouchala našemu rozhovoru. Když jsem ho druhý den zpracovával, nejčastěji jsem ve větách škrtal slovo „úžasný“. Původně bylo skoro v každém odstavci. Paní Soňa Červená byla úžasná sama o sobě.

Umělcům mužům se říká mistře. Jak se říká ženám?

Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Opravdu nevím.

Je dnes vztah společnosti k ženám jiný než v době, kdy jste v umění začínala?

Ženy se svým způsobem zrovnoprávnily a tím pádem zavrhly určitý galantní vztah mužů k nim. Ano, tvrdím, že si za to mohou ženy samy. Nevím, proč chtějí bezpodmínečně napodobovat mužské typy. Pak se nedivme, že nám muži nepomohou z auta anebo nedají přednost u dveří…

Na to, že jste žila třicet let v emigraci, mluvíte krásně česky.

Češtinu jsem si chtěla zachovat i v zahraničí. Když už mě komunisti připravili o přátele, o domov, o majetek a o hodně dalších věcí, nechtěla jsem se nechat připravit i o svoji mateřštinu. Tu jsem si opravdu pěstovala. Četla jsem české knížky, byla jsem ve spojení s nakladatelstvím pana Škvoreckého a překládala jsem z několika jazyků do češtiny a naopak. Lásku k rodné řeči ve mně vypěstoval můj otec, který mě učil, že slovo – ať mluvené či zpívané – je rovnocenné hudbě.

Váš otec založil literární kabaret Červená sedma. Ale byl také právník. Jak se díval na to, že jste se vydala na uměleckou dráhu?

Byl rád, že jsem se chytla kumštu, ke kterému mě vlastně sám vedl. Naopak proti mému rozhodnutí stála matka, která ze mě chtěla mít dobře vdanou milostivou paní.

V kterých situacích si na otce nejvíce vzpomenete?

Určitě ne tehdy, když je mi těžko, protože jsem se mu nikdy s ničím nesvěřovala, neplakala mu na rameni. A ani on mě vlastně nikdy neobjal, nepolíbil. Náš úzký vztah byl spíše vztahem dvou kumštýřů. Když se ponořím do hudby – a hudbou žiju celý život – nemohu si na něj nevzpomenout…

Tleskal vám někdy otec v hledišti?

V době, kdy jsem byla ještě doma, jsem si potlesku užila dost krátce. Svou velkou kariéru jsem zažila až za hranicemi, kam už otec nemohl. Ale když jsem předtím dvakrát hostovala jako Carmen ve Státní opeře, byl dočista dojatý.

Jak dlouho jste se připravovala na emigraci?

Emigrace je závažné rozhodnutí, v mém případě vůbec nejtěžší rozhodnutí celého života. I když už nežila moje matka, nechávala jsem tady svého otce a věděla, že ho už nikdy, nikdy neuvidím. Prakticky jsem se na emigraci nepřipravovala nijak, nebalila si zavazadla. Státní bezpečnost mě tady pořád sledovala a vyslýchala. A tak jsem se s myšlenkou emigrace zabývala opravdu dlouho a tajně, až jsem dospěla k přesvědčení, že je to nutnost. A věděla jsem, že to bude na věčné časy…

Jdou v takových zlomových okamžicích emoce bokem?

Emoce u mě nejdou bokem nikdy. Neumím jim poručit. A ani nechci, nebráním se jim. Člověk bez emocí je chudý člověk. Něco jiného samozřejmě nastává, když hraji divadlo a představuji na jevišti někoho jiného. Tehdy se musím kontrolovat.

Vytvořila jste si potom někde svůj domov?

Celý život jsem vlastně žila single. Emigrovala jsem, přišla o všechno a naučila se nelpět na ničem. Ani na věcech, ani na domovu. Odešla jsem, abych mohla svobodně zpívat, a naplnění této touhy mi všechno vynahradilo.

Nezapustit nikde kořeny…

Ano, protože někde zapustit kořeny a pak se muset zase loučit by pro mě byla další emigrace. Proto jsem se nikde nechtěla vázat. A tak je tomu dodnes. Mám byt v Hamburku i v Praze. Kdybych některý z nich natrvalo opustila, emigrovala bych opět. A to nechci.

Vzpomínat a truchlit jste si zakázala. Zavzpomínejte však na první chvíle, když jste překročila bránu Západního Berlína.

To byly důležité milníky mého života – uprchlický lágr, kde jsem setrvala pouze týden, protože mi vzápětí volali z Deutsche Oper a nabídli mi angažmá. Šťastná jsem podepsala smlouvu. Tehdy jsem ještě netušila, jaký svět se přede mnou otevřel…

Von Karajan si vás vybral pro salcburský festival. Vzhlížela jste k němu?

Samozřejmě, a nejen k němu, ale ke všem těm Felsensteinům, Karajanům či Kubelíkům, o kterých by se mi tady mohlo jen zdát. K nám domů sice chodili zdejší umělci, „sedmičkáři“, ale světové hvězdy jsem potkala až v Německu.

Německo vám dvakrát udělilo titul komorní pěvkyně.

Žádná země na světě nemá tolik operních divadel a operních souborů, které hrají celý rok. Nenajdete to ani ve Francii, ani v Americe. To, že jsem se usadila právě v Německu, se ukázalo jako dobrá volba.

Čeština je pro zahraniční pěvce těžký jazyk…

Těžký, pro některé dokonce skoro nepřemožitelný. Ale tím, že je to Janáčkova řeč, ji pěvci přijímají. Protože Janáček má dnes za hranicemi tak velkou popularitu jako málokterý skladatel dvacátého století.

„Bouře je na nás, abychom moc Boží pociťovali…“

Ano, Janáček. Ale rozumím otázce. Jsem věřící člověk… A když poslouchám tu větu, uvědomuji si, že i rány osudu mají pro nás význam. I bouře, i ty rány nás povznesou výš.

Vyrovnávala jste se snadno s ranami osudu?

Naučila jsem se být pozitivním člověkem. Dívám se dopředu. Určitě mi v tom pomáhá i víra, možná také disciplína, kterou mám odmala. Když přijde nějaká rána osudu, uvědomím si, že život jde dál a já spolu s ním. Myslím, že mohu říct o sobě, že jsem bojovník.

To ovšem může vyvolat závist.

Bohužel závist hýbá světem, a to nejen tím operním. Ale i se závistí se musí člověk nějak vyrovnat. Závist v naší profesi trvá jenom do určitého bodu, dokud člověk jde nahoru a bojuje o role, o angažmá a o všechno možné. Ale když potom sám v sobě dosáhne spokojenosti a nečeká od života víc, než dostal, pak se ho žádná závist světa netýká.

Mluvíte opravdu pozitivně. Měla jste vůbec někdy vztek?

Ale ano. Špatné a negativní věci je však potřebné v sobě mazat. Jako v počítači. To, co mě obtěžuje – a tím je všechno negativní myšlení – jednoduše mažu.

Takže odpouštíte snadno…

(Po delší pauze) Odpustit snad ano, ale zapomenout někdy nejde. Možná to říkám dost hloupě, ale když jde opravdu o velkou ránu, někde uvnitř většinou zůstane trn, který nelze vytrhnout. Každý večer, když se modlím v Otčenáši Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…, zamýšlím se nad sebou, nad tím, zda opravdu umím odpustit.

Jak prožíváte Vánoce?

Vlastně si žádné Vánoce nepřipravuji a nevytvářím. Samozřejmě za mala, když jsme ještě byly děti, byl u nás veliký stromek a spousta dárků. Ale postupně ty vnější projevy Vánoc doznívaly a mizely. Nebývám o svátcích sentimentální. Jsem za ně vděčná, protože jsou to pro mě svátky klidu, dokonce i svátky samoty. Miluju samotu. A o Vánocích si jí můžu dopřát vrchovatě.

Samoty?

Určitě. Samota je hodně inspirující. Učí mě lépe vycházet s lidmi. A především sama se sebou. Když jsem sama, poslouchám hudbu a někdy i ticho. Hodně píšu dopisy a hodně přemýšlím. A taky hodně čtu. Celý život jsem jenom studovala hudbu, zpívala, jezdila z místa na místo. Teď si chci dopřát klidu a vyplňovat mezery, které mi v životě vznikly. A to se dá pouze tehdy, když od toho velkého světa jakoby poodstoupíte.

Věc Makropulos jste přeložila do němčiny. Dá se vůbec Janáček zpívat německy?

Zpívat se dá, ale jen velmi těžko se dá přeložit. Ta jeho opakování, která jsou tak působivá, se pravděpodobně nedají úplně přeložit. O překlad mě tenkrát požádali v opeře ve Frankfurtu, ale nepopírám, že jsem moc ráda, že už i tam zpívají dnes Janáčka výlučně česky. Asi pochopili, že v Janáčkovi zpívá s ním i jeho čeština.

Kromě opery a činohry jste dělala i pantomimu. Byl to Osud…

Tu roli v Janáčkově Osudu jsem přijala ze dvou důvodů. Za prvé – že to byl stejný americký režisér, s nímž jsem už předtím ve čtyřech produkcích na Západě spolupracovala a jehož si nesmírně vážím – Robert Wilson. A za druhé proto, že to bylo v Národním divadle, na jevišti, na kterém jsem nikdy neměla a nesměla stát. I proto jsem si řekla, že tam stát budu. Třeba němá.

Poslední dobou spolupracujete v činohře, ve filmu, ale i v melodramatu zejména s mladými lidmi.

Vidíte, to si ani neuvědomuji, protože se v lidech neorientuji podle ročníku narození. Neguji svůj ročník narození, a proto se také nikdy nikoho neptám, který je on ročník, jak je to tady někdy indiskrétně zvykem. Jsem s lidmi nikoli proto, že jsou mladí anebo staří, ale proto, že si máme co sdělovat. Jsem s těmi, s kterými je nám spolu dobře.

I dnes jsou lidé, kteří se cítí nešťastni…

Myslím, že je mezi námi hodně lidí, kteří mají negativní myšlení. Ale i když některým z nich bylo hodně ublíženo, každý má možnost se z toho dostat. Díky víře, díky úsilí, díky hudbě, přátelství, disciplíně může člověk i ve starším věku nebo v nemoci dosáhnout vnitřního uspokojení. Je v moci každého z nás na sobě zapracovat, nikdy na to není pozdě.

Co byste přála nám všem do nového roku?

Dobrou náladu, pohodu a pozitivní myšlení. Dívat se dopředu a neplakat nad tím, co zůstalo vzadu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay