O postu, manželství i krizi rodiny

Vydání: 2009/14 Květná neděle, 1.4.2009, Autor: Renáta Holčáková-Masto

„Sladký, roztomilý, fakt krásný, suprový seriálový hrdina“…, to jsou pouze některé z přívlastků, které na internetu přiřkly fanynky herci Josefu Pejchalovi alias doktoru Sukovi z televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě. Život ale nejsou jen „prkna, jež znamenají svět“. Život nabízí také mnohé další (ne)obyčejné věci. O některých z nich jsme si s Josefem Pejchalem povídali.

Jak si žijete v tomto postním čase?

Josef Pejchal si žije. Tím je vyjádřeno, že starosti i radosti se v mém životě vzájemně prolínají nebo doplňují. Také to znamená, že Josef si žije tak trochu více sám pro sebe a to bývá – i nebývá – vždy to nejlepší řešení. Byl bych mnohem raději, kdyby Pejchal viděl více své blízké. I proto mám rád dobu postní, kdy mé svědomí častěji připustí přiznat si, že nejsem pánem svého času a svého života už vůbec ne.

Co pro vás vůbec doba postní znamená?

Postní doba je krásné období, kdy můžeme myslet mnohem víc na své duše než na své tělo. Tělu „sloužíme“ většinu roku a našeho ducha někdy odbýváme. Proto se vždy těším na Popeleční středu a Velký pátek, kdy jsou si lidé mnohem bližší. Společné sdílení naší malosti a pokory je velmi krásné, obohacující náš duchovní život a hlavně posilující ve společenství lidí stejné víry. Kdy jindy myslet na to, že jsem „jen popel“, ale zároveň vědět, že jsme milovaní, a pokud důvěřujeme, věříme – nezemřeme, ale budeme mít život věčný. No, není to radostná zpráva?!

A co Velikonoce? Které vám nejvíce uvízly v paměti?

Samozřejmě vzpomínám na Velikonoce, které jsem prožíval takřka bezstarostně jako dítě. Hlavní starostí bylo najít dostatek proutků na pomlázku, každý rok znovu a znovu přesvědčit některého z bratrů, aby mi pomohl s jejím upletením, a následně, jak tuto pomlázku pronést do sakristie, vtěsnat pod rochetu a hned po mši vyprášit sedací svaly všech dam, holek a babiček – společně s panem farářem a ostatními ministranty. Pak následovaly nějaké ty dobroty, parádní oběd, který maminka upekla i s nádivkou, a také návštěvy známých a příbuzných, kde žádná sukně nezůstala bez protřepání. Na to se dá přece vzpomínat jen v dobrém.

Někde jsem četla, že momentálně bydlíte na herecké ubytovně. Nechybí vám „teplo“ rodinného krbu?

To je velmi trefná otázka. Ano, myslím, že mi podvědomě i vědomě moje rodina chybí, ale je hlavně na mně, kdy a na jak dlouho se uvidíme. Všichni jsou, bohudíky, velmi zaměstnaní, a tak je domluva, kdy se setkat, vždy drobným rébusem, který ovšem stojí za to. Mám moc rád celou svou širokou rodinu a věřím, že ji jednou také sám rozšířím, k radosti ostatních.

Jak si představujete, že jednou bude vypadat váš domov? Co by mu zcela jistě nemělo chybět?

Ačkoli mám velkou fantazii, vlastním společně s ní i touhu po překvapení, zvratech a výzvách. Proto momentálně nevím, jestli bych měl vyjevovat nějakou svou naivní představu o budoucí rodině, nebo se spíše těšit na to, jaké překvapení mi Pán přichystal. Špatně to dopadnout nemůže, pokud bude v rodině láska a důvěra – to se pak není čeho bát.

Když se řekne „doma“ – co vás napadne?

V mysli se mi vybaví hned několik míst. Mé dětské „doma“ bylo v Českém Krumlově, dospívající bylo na studiích v Praze a nyní mám další „doma“ v herecké ubytovně v Pardubicích. A dá-li Pán, nebude to moje poslední doma. Na to se už opravdu těším.

Jak moc je pro vás rodina důležitá?

Rodina je moje zázemí. Myslím to vážně. Ač nejsou každodenně vedle mne, neustále je mám při sobě a vím, že se na ně mohu kdykoli a s čímkoli obrátit. A věřím, že i oni mě vnímají podobně. V rodině jsem neustále synem, vnukem, synovcem, bratrem, švagrem, strýcem i bratrancem. Vším tím, co jsem, jsem rád – jak bych upravil klasika. A velmi rád prozradím, že pokud vše dobře dopadne, v létě bych mohl být už devítinásobným strýcem.

Kdy vám byla rodina největší oporou?

Každým okamžikem svého života čerpám ze síly rodiny, z níž jsem vyšel do tohoto světa. Rodiče mi dali mnoho, stejně tak i sourozenci, prarodiče či širší rodina. Vždy pro mne bylo důležité, že k sobě můžeme najít cestu, i když spolu nemusíme plně a neustále souhlasit. Do dnešních dnů je rodina mou základnou, kde čerpám sílu, když je mi hodně těžko, a kde se také velmi rád dělím o své úspěchy a radosti. Děkuji za ně Bohu velmi často.

Byla někdy na překážku?

Nevzpomenu si na žádnou chvíli, kdy bych nebyl rád, že patřím do rodiny. Pokud neberu vážně své vzdory v pubertě. To jsem chtěl být jen sám.

Jak by podle vás měla fungovat rodina? Jste zastáncem tradičního modelu – „táta hlava rodiny a máma krk, který hlavou hýbe“?

V této věci nemám vyhraněný názor. Nejsem zastáncem toho řekněme konzervativnějšího modelu, že jen otec plně pracuje a matka se stará o běh domácnosti. Myslím, že oba manželé jsou výjimeční v různých oborech, a když najdou shodu v tom, že jeden z nich je šikovnější v tomhle a druhý zase v něčem jiném, a oběma to vyhovuje, je to skvělý konsenzus.

Čeho si nejvíce vážíte na svých rodičích?

Maminka pro mne byla vždy symbolem pokory a obětavosti. Dokázala toho velmi mnoho: porodila pět synů a během jejich výchovy vystudovala práva na vysoké škole a stala se soudkyní. K tomu hrála na housle, krásně zpívala a velmi ráda plavala. Nemluvím o skvělém kuchařském umění a velké schopnosti diplomacie, když měla v domácnosti tolik chlapů a ještě svou maminku, které je teď, mimochodem, sto let. Můj táta byl zase pro mne vzorem trpělivosti a pracovitosti. Velmi často musel být v práci, a protože jako stavební inženýr měl sedavé zaměstnání, odreagovával se manuální prací na zahradě a sportem. Oba moji rodiče byli vodáci a dlouhá léta náš táta vedl sportovní oddíl Sokola. Jistě bych si vzpomněl ještě na mnoho dobrých věcí, jež mi rodiče ve snaze vychovat mne (velmi náročný úkol) předali. Ale to by byl náš rozhovor velmi dlouhý.

Jak se díváte na manželství? Mnozí ho považují za přežitek.

Manželství je tady už „pár dní po stvoření světa“ a Bůh viděl, že je to dobré, ne? Manželství vnímám jako jedinečné a posvěcené spojení mezi mužem a ženou, které nabízí mnoho darů, včetně dětí. Jako přežitek spíše vidím ta leckdy „dočasná spojenectví“ mezi „zrovna tímhle mužem“ a „zrovna touhle ženou“. Ta neustálá nejistota by pro mne, a případně i pro mé dítě z tohoto spojení narozené, byla nad ono nadšení a vzrušení z něčeho „neobyčejného, jiného, nekonzervativního – bez nějakého toho cáru papíru“. Slib, jež si dáme před svými přáteli, rodinou a Bohem je slibem, který se sice déle připravuje, ale o to častěji bývá déle dodržován.

Jedním dechem se hovoří o „krizi rodiny“. Co je podle vás její příčinou a kudy by mohla vést cesta ven?

Nejsem zkušený rodinný poradce ani duchovní rádce či zasloužilý rodič. Pokud existuje „krize rodiny“, myslím si, že právě rodina nebo rodiny navzájem ji dokážou zažehnat nebo alespoň utlumit. Žijeme v době, která je poznamenaná nadbytkem. Nikdy jsme se neměli lépe, ač to mnoho lidí tak nevnímá nebo tomu nechce věřit. Máme nadbytek věcí, které často ani nepotřebujeme. Tím si ovšem zmenšujeme prostor, a to myslím i v duších, srdcích a hlavách, kam bychom jinak pustili své blízké. Tolik se ve světě zdokonaluje telekomunikace, až nám tyto úžasné možnosti zabraňují si promluvit s tím, kdo je běžně vedle nás. Kdo si dnes najde čas na psaní dopisu vlastní rukou nebo si vyšetří v diáři místo na „obyčejnou“ procházku s druhými? A poněvadž už kolem sebe máme vlastně skoro všechno a v dosahu všechny, začínáme lenivět, přestáváme toužit po rodině a vztazích a pracovat na nich. To je začátek konce. To je krize.

Jak moc je pro váš život důležitá víra?

Víru jsem dostal skrze svou maminku jako dar. S tímto darem jsem si zahrával a ne vždy dokázal ocenit jeho hodnotu. Věk mi přináší zkušenosti a zjišťuji, že mohu být velmi šťastný člověk, pokud budu moci tento dar nejen využívat, ale i rozdávat. Na tom všem teď pracuji, se střídavými úspěchy. Přesto moc děkuji našemu Dárci!

Nakolik je podle vás víra rozhodující pro dobré fungování manželství, rodiny? Abych mohl být dobrým partnerem v jakémkoli vztahu, musím zapracovat na tom, abych byl dobrým člověkem jako takovým. To spolu úzce souvisí. Někdo nedostal dar víry a je skvělý člověk a naopak.

Máte představu, jakým způsobem byste jednou víru předával svým dětem?

Nějaké finty bych v záloze měl, uvidíme, zdali je budu moci použít v praxi. Největší „fintou“ je však příklad rodičů, a tak věřím, že pokud se vůbec stanu manželem a otcem, společně s manželkou budeme dostatečným vzorem pro naše děti. Samozřejmě je také důležité vzdělávání se ve víře, a proto bych byl jistě rád, kdyby moje děti navštěvovaly hodiny náboženství, chodily do společenství mladých, účastnily se různých sportovních a kulturních akcí apod. Zkrátka bych je s manželkou podporoval v tom, aby získaly přehled, našly přátele, kteří jsou také věřící, a nalezly cestu k Bohu, nejlépe svou vlastní, kterou jim nikdo nevezme, i když už třeba jejich rodiče nebudou na světě. To bych si moc přál.

Jak vidíte sám sebe řekněme za deset let?

Dá-li Pán a budu tady s vámi, sám sebe uvidím úplně stejně jako dnes, avšak ostatní mě uvidí o deset let staršího, a budou na mne tudíž klást vyšší nároky. Což je jen dobře. Snad budu zodpovědnější, jistě poučenější a snad i moudřejší. Přál bych nám všem, aby moudrost přicházela s věkem a skleróza odcházela sama!

A co za třicet let?

Pořád stejný kluk, který bude mít plno vrásek, šedivé vlasy (obojí už v jisté míře mám) a budu si dělat vtípky ze svého pupku. Bylo by skvělé, pokud bych měl kolem sebe rodinu. Opravdu se ale nechám překvapit, jakou cestou mě Pán povede. Nechci mu do toho moc kecat, dokáže to i bez mých rad.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay