O dětech, andělech a dobrých lidech

Vydání: 2007/48 Advent přichází, 27.11.2007, Autor: Antonín Randa

Martina Šmuková je modelka na mateřské dovolené. Našinec se s ní mohl doposud setkat spíše v televizních reklamách či na stránkách módních časopisů a obdivovat se přitom jejímu půvabu nebo nejnovější módě, kterou prezentovala. Ovšem to nejdůležitější, čím ji Pán Bůh obdařil, není ani tak její šarm, ale především dobré srdce.

Chtěla jste být modelkou už v dětství?

Kdepak. Toužila jsem pracovat u cirkusu a krotit nějaká zvířata. Když jsem byla větší, chtěla jsem být doktorka.

Jak jste se k práci modelky dostala?
Jednou jsme doma myli nádobí a poslouchali rozhlasový pořad Domino. Hlásili v něm, že se chystá konkurz. Maminka mi řekla, ať to jdu zkusit, tak jsem tam šla a vyhrála.

Jaká byla její reakce?
Maminka mě tehdy přihlásila kvůli tomu, že jsem si o sobě myslela, že vůbec nejsem hezká. Chtěla mi dokázat, že tak hrozné to není, ale že bych vyhrála, s tím nepočítala ani ona.

Věřících modelek asi mnoho není...
Možná by to člověk nečekal, ale je jich mnoho. Dokonce mám i několik kolegyň, které vystudovaly teologii. Sama jsem k víře vedená nebyla, ale setkala jsem se s ní díky znojemské babičce. Mám na tu dobu hezké vzpomínky. V kostele to zvláštně vonělo, babička se vždycky pokřižovala a nám se sestrou udělala křížek na čelo... Dodnes vnímám tu krásnou atmosféru chrámů, vždycky na mě padne taková zvláštní pokora.

Nevládnou ve světě modelingu příliš uvolněné mravy?
Do jisté míry asi ano, ale myslím, že když má člověk dobrý základ z rodiny, nějaké vychování, dané hodnoty, tak se to dá zvládnout. Naši mi dali všechno, co mohli. Ale je fakt, že jsem měla asi i štěstí.

Vybavíte si nějaké nebezpečné momenty?
Například na cestě do Austrálie jsem přespávala ve Frankfurtu. Měla jsem sice zajištěný hotel, ale neměla jsem ani na jízdenku z letiště. A jak jsem tak bezradně postávala na zastávce metra, přišel za mnou nějaký pán a ptal se, co potřebuji. Řekla jsem mu, že nemám jak se dostat do hotelu, a on mi nabídl, že jestli se nebojím, odveze mě autem. Tak jsem nastoupila a on mi celou cestu strašně důrazně promlouval do duše. Že to už nesmím nikdy udělat, že je to hrozná nezodpovědnost. Už jsem to taky nikdy neudělala.

Jak vypadá den modelky?
Kdo v branži začíná, tomu podstatnou část dne zabere získávání práce. Konkurence je obrovská. Například v Miláně běhají stovky dívek, které se potkávají pětkrát za den na různých místech, kde se musí představit. Ráno vstanete, pokusíte se vypadat co nejlépe a nejčerstvěji, vezmete s sebou portfolio svých fotek, mapu, adresy a vyrazíte městskou hromadnou dopravou do terénu. Většinou v podpatcích a s baťohem na zádech. Tak oběhnete osm, deset schůzek. Na každé stojíte nejméně hodinu frontu, protože je tam doslova narváno, a doufáte, že vám někdo z těch lidí, kteří vás viděli, dá práci. Pokud ano, zavolají do agentury, a ta zavolá vám. Když se fotí nebo natáčí ve studiu, začíná se kolem deváté. Pokud se ale fotí někde u moře, kde je třeba zachytit východ slunce, tak se vstává i ve čtyři. Namalují vám obličej a udělají vlasy, celý den fotíte, pak přijdete utahaný domů a i když jste vlastně „nedělal skoro nic“, jste hrozně fyzicky vyčerpaný.

Život se vám změnil po narození dítěte.
Ano. Doslova radikálně (směje se). Také mi hodně času zabírá má práce pro nadaci Krtek, která se stará o děti podstupující onkologickou léčbu. Pečujeme také o jejich rodiny. Když pak děti nemocnici opustí, snažíme se jim pomáhat při návratu do běžného života. To nebývá snadné, protože si z léčby mnohdy odnášejí psychické či fyzické handicapy. Některé zameškaly velkou část docházky, takže už nejsou ve třídě se svými kamarády a musí znovu dokazovat, že jsou stejně dobré jako ostatní spolužáci.

Když rodičům onemocní dítě rakovinou, musí to pro ně být hrozná rána...
Rodiče bývají šokovaní už tím, že se ta nemoc vůbec objevila. Vždyť se jim zničehonic život otočí úplně naruby. Nedokážu si ani představit, co prožívají. Po nástupu do nemocnice se jim samozřejmě věnují lékaři a psycholog, časem se doslechnou i o Krtkovi a mohou se na nás s čímkoliv obrátit. Já sama se s dětmi, u nichž probíhá léčba, příliš často nevidím, žiji totiž v Praze. Setkávám se ale s těmi po ukončené aktivní léčbě, které jezdí na naše tábory, víkendové terapeutické pobyty a výlety. To je dokonce osm z deseti malých pacientů – tolik se jich dnes po léčbě navrací do běžného života… Představuju si, že z těch několika, kterým lékaři pomoci neumějí, se nakonec stanou andělíčkové. V duchu jim mávám a myslím na to, proč to tak muselo být. Vždycky znovu to člověku sebere vítr z plachet. A tak se pokouším utěšit tím, že jsme jim možná alespoň malilinko zpříjemnili čas, který tady strávily.

Neříkáte si, proč to Bůh dopouští?
To víte, že si to říkám. Obdivuji rodiče, kteří jsou věřící (a těch je tam spousta). Stane se jim taková věc, a oni ji vezmou jako zkoušku a nezahořknou. „Pán Bůh prostě zkouší ty nejlepší a pak si ty nejlepší také vybírá,“ říkávají. Já toto nedokážu. Mnoho věcí si umím logicky vysvětlit a emocionálně si je připustit, ale toto ne. O to víc smekám před tím, když věřící maminky a tatínkové dospějí až k tomu, že vědí, proč to tak bylo a že se se svými dětmi jednou sejdou.

V takových chvílích se víra láme. Buď lidi drží a oni cítí velkou pomoc, a nebo se jim zhroutí.
Asi bylo i pár takových, kteří to vzdali, ale nevím…je to takové osobní téma. Drtivá většina věřících to myslím zvládá – je vidět, že je víra drží. Je v nich hrozný smutek, ale zdá se mi, že vůči Bohu nejsou zatrpklí. Když se od lékaře dozvědí, že jejich dítě má šanci na přežití 10 %, bojují do posledního dechu. Nemoc má někdy bohužel i takový průběh, že to vypadá, jakoby se člověk už zachránil, že už je uzdravený. Ale za půl roku se ukáže, že se nemoc objevila jinde, a tak se bojuje zase od začátku.

Jak na tuto situaci připravují lékaři rodiče, případně samotné děti?
Já u toho nebývám, musí to být hrozně těžké. V určité chvíli to rodičům možná postupně dochází, větší děti se někdy i samy zeptají, nebo to třeba nějak pochopí, fakt nevím. Nevím, jestli je možné se na takovou věc připravit... Lékaři mohou pomoci alespoň od bolesti, i to je velká pomoc. Občas si čtu úryvky z dopisů těchto dětí. Bývá v nich cítit strach, ale také neskutečná odvaha. Víte, takové ty nezodpověditelné otázky Proč já? A když už to musí být, proč takhle? Ale dějí se i zázraky. Strašně málo, ale dějí... já tomu věřím.

Hrají si spolu takto nemocné děti?
V nemocnici je několik oddělení. Tam, kde mají děti už po zákrocích a jsou stabilizované, mají hernu, pobíhají po chodbě a přes den jsou s nimi maminky. Panuje tam v podstatě poklidná a dobrá nálada. Pak je JIP, kde dětem myslím moc dobře není, záleží na jejich momentálním stavu. Určitě se snaží se navzájem rozveselovat a povzbuzovat. I ony mají u sebe rodiče. Pak máme transplantační jednotku, kde jsou vyloženě boxy, striktně dezinfikované izolované místnosti, a tam se nemůže vůbec. Takže děti si povídají třeba s kamarády vysílačkou. Pořídili jsme jim notebooky a telefony a děti mohou komunikovat se světem alespoň takto. No a nakonec máme „krtečky“ už odléčené, o které se dál staráme, děláme pro ně víkendové pobyty a speciální tábory.

V čem jsou tyto tábory jiné?
Třeba kluk, který nemůže hýbat jednou rukou, by na normálním táboře těžko obstál v soutěži uzlování. Ale u nás může, protože se hodnotí i snaha. Snažíme se, aby děti znovu získaly sebevědomí a pocit, že jsou dobré. Taky pořádáme víkendové pobyty, a ty jsou i pro rodiče, takže tam jezdí s maličkými dětmi, často těsně po léčbě nebo ještě v léčbě. Rodiče si povídají o svých zkušenostech, děti společně blbnou a nepřijde jim divné, že jeden má menší očičko, druhý trošku kulhá a třetí má zas něco jiného. Jezdí tam i se svými sourozenci a kamarády, všichni si rozumí a moc hezky si pomáhají. Je velká radost tam tyhle budulínky vidět.

Jak se na své onemocnění zpětně dívají?
To je individuální, netroufám si za ně mluvit. Ale ti, se kterými jsem si o tom povídala, se cítí být tou zkušeností nějak obohaceny. V nemocnici bývají se svými úvahami samy, mají posunuté hodnoty, podstatné jsou pro ně zážitky. Některé jsou dospělé už v deseti letech a všechna pozlátka světa jsou jim ukradená. Ale někdy se stává i to, že si chtějí všechno vynahradit, když to předtím mít nemohly. Je to asi dané věkem. Jsou to úplně normální děti se vším, co k dětství patří, mají ale navíc za sebou nepředstavitelně těžkou zkušenost a každý ji zpracovává jinak.

Co rodiče uzdravených dětí?
Tam to bývá různé. Stává se však bohužel i to, že manželství po takové zkušenosti končí. Otcové se často s nemocí dítěte nesrovnají a domácnost opustí.

Jak je to možné?
Někdo má strach a uteče. Pak jsou i takoví, kteří se strašně snaží, ale když má nemocné dítě doma ještě nějaké další sourozence, nastává problém. V nemocnici bývají obvykle maminky, tatínkové zůstávají s ostatními dětmi doma.
A protože máme pacienty z celé republiky, tatínek s maminkou se vídávají maximálně o víkendu, a to ještě ne vždy. Když to takhle pokračuje rok a maminka se domů vždycky vrací zhroucená, potřebuje si povídat, tak i když ji má tatínek stále rád, nedá se to někdy unést. Je těžké to někomu dávat za vinu.
Hodně rodičů nám však pomáhá. Někteří tatínkové například zorganizovali vánoční koncert, hokejové utkání, cyklistický závod. Stalo se sice i to, že si rodiče postěžovali, že jejich dítě dostalo od Krtka menšího medvěda než jiné dítě, ale to jsou naštěstí úplné výjimky.

Takže dobré pocity spíše převažují?
Rozhodně ano. Vždyť naše nadace podporuje i výzkum v této oblasti, podporujeme vzdělávání lékařů, aby měli pořád ty nejnovější informace. Máme jenom tři zaměstnance – péče, kterou zajišťujeme, by byla nemyslitelná bez pomoci mnoha dobrých lidí, kteří pro nadaci klidně obětují vlastní dovolenou. Chtěla bych jim touto cestou moc a moc poděkovat.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay