26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nikdo není připraven na to, aby byl bit

14. 4. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/16 Pastorace mládeže, 14.4.2011, Autor: Miloš Szabo

Její vyprávění místy působilo jako kázání v kostele, občas jako příběh z romantické knihovny a jindy zase jako pohádka se smutně krásným koncem. Želivský klášter byl pod sněhem, NAĎA URBÁNKOVÁ nemocná a já napjatý, zda se mi podaří nějakou otázkou vyvést ji z klidu. Odpovídala na všechno, neodmítla žádné téma. Zatímco já v té zimě popíjel horký čaj, ten její při poutavém vyprávění postupně stydnul.

Naděžda není typicky české jméno…

Můj otec Emil Balabán pocházel z Ukrajiny, ze Zakarpatské Rusi. Když odtud po první světové válce odcházeli lidi za prací do Československa, potkal v Krkonoších mou matku. S ní pak měl tři dcery. Jedna moje sestra se jmenuje Vlasta, druhá Drahoslava, já jako jediná jsem dostala ruské jméno: Naděžda Anna.

Neměla jste někdy s ruským jménem u nás potíže?

Vůbec ne. Málokdo věděl, že jsem Naděžda, vždy jsem se představovala jako Naďa. A když náhodou někdy došla řeč na Lenina a Naděždu Krupskou, dělali si z toho lidi spíše legraci. Já osobně jsem za to jméno velmi ráda, protože znamená naději. A naděje, ta umírá poslední…

Ruština je asi jediný jazyk, v němž jsou tři božské ctnosti zároveň oblíbená křestní jména: Věra, Naděžda, Ljubov…

U nás se o otcově původu vůbec nemluvilo, takže jsem dlouho netušila, že mám i ruské kořeny. Ale ve škole mi ruština vždy šla, dodnes bych se asi domluvila. Otec umřel, když mi bylo devět let. Byla jsem křtěná i biřmovaná, pak přišel bolševik, pana faráře vyhnal, zavřeli kostel a byl šmitec. Jako dítě jsem nevnímala, co se děje: junáka vyměnili za pionýra, místo hnědého šátku jsme dostali červený… A místo angličtiny či němčiny se učila ruština. Uplynulo mnoho let, než jsem se začala zajímat o svůj původ a zjistila, že otec měl ještě dva bratry a jednu sestru. Když táta zemřel, maminka napsala jeho matce do zakarpatského městečka Dubé u Ťačova a od ní pak dostala dopis, v němž babička vysvětluje, jak to bylo s jejich rodinou. Pak tam matka ještě několikrát psala, ale už nedostala odpověď. A tak si ve svých jedenasedmdesáti letech říkám, zda bych se tam neměla jet podívat…

Jakýsi návrat ke svým kořenům…

Čím jsem starší, tím víc mám touhu ta místa poznat. Zakarpatská Rus má zajímavou historii, pohnuté osudy a je to prý nádherná krajina. Lidé se zadumanou duší, podivným smutkem v očích, jakoby vnitřně připravováni pro všechno to, co je má potkat. Asi před deseti lety jsme se s dcerou dívaly na americký film, v němž hrál jakýsi poloplešatý pán v brýlích, který se jmenoval Bob Balabán. Jsem vnitřně přesvědčena, že patří do naší rodiny, měl tak typické rysy mého otce… Myslím, že bych se tím výletem za svými předky dozvěděla ještě mnoho zajímavého.

Udělejme si však výlet do počátků vašeho zpívání. Mladá pětinásobná Zlatá slavice. Byla jste na kariéru připravena?

Když na to zpětně vzpomínám, dalo by se říct: Andulka ke štěstí přišla. Jedinou kulturou u nás byl pojízdný biograf, který k nám jezdil jednou za čtrnáct dnů. A pak malé rádio, kde jsem poprvé slyšela zpívat Jarmilu Šulákovou a byla tím absolutně unesena. Nikdy jsem nikam nechodila, neprosila, neťukala na dveře. Vždy přišel jakýsi zásah shora. Čím jsem starší, tím hlouběji vnímám víru v Boha a dnes jsem přesvědčena, že mě vždy Pán Bůh nejen někam poslal, ale že mi k tomu přidal i anděly. Vždyť jsem byla obyčejné venkovské trdlo, které takzvaně náhodou přišlo do Prahy, protože mi „náhodou“ poslali dopis z Barrandova a pak mě „náhodou“ přijali do Semaforu. Vystudovala jsem zdravotnickou školu v Trutnově, nikdy by mě nenapadlo, že budu profesionální zpěvačkou. Po škole jsem dostala umístěnku do nemocnice v Josefově, kde mě uviděl jistý zubař a přivedl mě do místního divadla. Dívala jsem se na představení, spadla mi čelist, sepjala jsem ruce a říkala: „Pane Bože, kdybys mohl nějak způsobit, abych mohla stát na jevišti a zpívat.“

Bylo tam i to „Pane Bože“? Přetrvávala ve vás dětská víra v Boha?

Určitě. V té době bylo těžké setkat se s někým, s kým se dalo otevřeně mluvit. Měla jsem velké štěstí, že jsem se v Semaforu seznámila s báječnými lidmi, kteří mi ukázali i tu cestu, o které se veřejně nesmělo mluvit. Právě díky dobrým lidem kolem sebe jsem nikdy neztratila víru v Boha. Cesta, kterou jsem si prošla, byla cestou, kterou jsem musela projít, a nezbývá mi, než ji pokorně přijmout. A svým způsobem jsem za ni vděčná.

To už ale mluvíme o době, která vás nešetřila. Problémy v osobním životě, neúspěch v podnikání, nenadálá vážná nemoc…

Na žádnou velkou ránu v životě nemůžete být připravený jinak než vírou. Nikdo vám dopředu neřekne, že za půl roku dostanete tak silnou ránu, že se svalíte na zem. Nikdo není připravený na to, aby byl bit a aby ho něco moc bolelo. To pak přijde, bolí to – a vy to jen musíte zpracovat. Bez stresu, bez hysterie. Teprve pak se ukáže víra v praxi.

Přitom si leckdo z nás myslel, jak jste stále úspěšná a šťastná…

Byla to skrumáž neštěstí, která z počátku vypadala jako to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. V tom vidím přístup ďábla: všechno, co se mi nabízelo a co se později ukázalo jako mé největší životní neštěstí a omyl, mi bylo představováno jako něco neskutečně krásného. I ten člověk, který mi tolik ublížil, vypadal jako nejúžasnější muž, jakého jsem mohla v životě potkat. Ve snu by mě nenapadlo, že nás s dcerou jednou připraví o všechno, vyžene z domu, bude k nám sprostý a vulgární… Dnes i díky premonstrátům, kteří mi nesmírně pomohli, vím, že i on má na tomto světě místo a nějaký důvod, proč existuje. Jedna bajka říká, že na břehu řeky stála liška, která chtěla přeplavat na druhý břeh. Přišel k ní štír a ten ji prosil, aby ho převezla na druhou stranu. Liška mu ale řekla, že je příliš nebezpečný, mohl by ji kousnout a ona by se utopila. Štír na to: „Liško, kdybych tě kousnul, utopil bych se taky.“ A tak mu liška uvěřila, vzala ho na svá záda a vydala se plavat. Uprostřed řeky ji štír kousne, a než se oba utopí, liška se k němu otočí a ptá se proč. A štír odpovídá: „Liško, já nevím, já jsem musel…“ Některé věci musely přijít. I když nevíme proč.

Máte problém tomu muži odpustit?

Ne, člověk se musí naučit odpouštět. Každý máme od Boha na tomto světě narýsovanou nějakou cestu. A na té cestě potkáte lidi, kteří vám promíchají život a někdy obrátí naruby. A pak zase jiné, kteří vám v tom neštěstí hodí záchranný kruh a připomenou vám, že se má jít dál.

Mluvíte už o želivských premonstrátech, kteří se vás ujali doslova jako bezdomovce.

Objevili se v době, kdy jsem opravdu nevěděla, jak a z čeho budu žít. Byla jsem bez prostředků. Absolutně. Neměla na zaplacení jediné obytné místnosti, neměla žádný stálý výdělek. A s dcerou, která mě v té době ještě potřebovala i jako živitelku. A přesně v té době mi zavolal jeden student teologie (Gottšalk Karol Lovaš, nyní na Univerzitním pastoračním centru v Ružomberku – pozn. red.), jestli bych nepřijela do Bratislavy a nezazpívala tam pro vězně. Zadarmo. A já kývla, přestože jsem neměla z čeho žít a sama jsem se cítila jako vězeň. Zpívala jsem v nádherném kostele sv. Vincenta v Ružinově a pak mě pozval, abych se přijela za ním podívat do premonstrátského kláštera v Želivě. Přijela jsem a už jsem tady zůstala.

Pád z vysokého standardu do úplné materiální bídy. Bolí to?

Jak koho. Mne jen malou chvíli. Spíš jsem měla zlost sama na sebe, jak jsem mohla být tak naivní a hloupá. Když jsem se přestěhovala do Želiva, najednou mi došlo, co vlastně člověk potřebuje ke šťastnému životu a co ne. Jen pár základních věcí, dobrou postel, místo, kde se umyje, uvaří si kafe… Jedinou starost, kterou jsem měla, byla moje dcera. Bála jsem se, že i ji jsem připravila svou nerozvážností o všechno. Nikdy jsem nechtěla, aby musela počítat, jestli má dost peněz na polévku nebo na čaj… Už jsme si to dávno vyříkaly. Nic mi nevyčítá.

Věříte, že se člověku vrací, jak se chová k druhým?

Určitě. Je důležité si to uvědomit. Všechno se nám vrátí, i když třeba ne hned. Lidé se mě něk- dy ptají, jak je možné, že dostávám od života takové rány. A já jim odpovídám: Prostě se musím ještě něco naučit, asi jsem v životě něco zanedbala a mám k tomu dojít právě tímto způsobem.

Jiří Brabec, Jiří Grossmann, Jiří Šlitr, Miloslav Šimek, Karel Černoch – vaši blízcí, kteří již nejsou mezi námi…

A režisérka Eva Sadková. A taky moje maminka… Byly doby, kdy pro mě smrt znamena- la velkou tragédii a smutek. Dnes už vím, že i když je to smutné, k životu smrt patří. A že ten smutek v nás vyvolává spíše vědomí, že už dotyčného neuvidíme, než vědomí, že druhému není dobře. Jsem přesvědčená a cítím to, že všichni mí blízcí, co umřeli, jsou stále vedle mne.

Padl na vás smutek, když jste se dozvěděla o rakovině?

Víte, že ne? První, co mě tenkrát napadlo, byla otázka, kolik mám času. Uvědomila jsem si, že když to bude málo, musím dát ještě velmi rychle a velmi mnoho věcí do pořádku. Nejtěžší to bylo říct dceři. Přestože je to silná osobnost, zalily se jí oči slzami. Teprve po roce se přiznala, že po našem rozhovoru týden v kuse brečela. Najednou jsem dostala od Pána Boha sílu, abych se s tou potvorou-nemocí poprala. Nedávno mi paní doktorka řekla, že 80 % úspěchu mého uzdravení je můj optimismus a víra; oni k tomu dodávali už jen chemikálie.

Cítíte se být šťastná?

Ano, jsem šťastná. Když člověk projde takovými maléry, uvědomí si, co ho činí šťastným. Začne si vážit zdraví. A taky pár dobrých lidí, o kterých ví, že jim může zavolat třeba ve tři hodiny ráno. Uvědomíte si, že máte dítě, které jste nemuseli mít. A taky že stále můžete něco dělat a být užitečným.

Představte si, že by všechno dopadlo jinak a Pán Bůh by vám řekl: „Tak, Naďo, jdeme.“ Co byste si sbalila na cestu?

Já už mám sbaleno. Mám tady na hřbitově předplacený hrob, protože se nechci nechat zpopelnit. Mám vybrané krásné místo, kde si lidé budou moct sednout na lavičku, aby si mohli se mnou poklábosit. Sbalit si na cestu můžete akorát dobré svědomí a dobré skutky a přitom prosit Pána Boha, aby vám odpustil ty, které jste eventuelně udělali špatně. Před dvěma lety jsem byla po mnohých letech u zpovědi. Bylo to něco tak úchvatného, co mě očistilo skrz naskrz. Když tedy Pán Bůh řekne: „Naďo, pojď,“ tak půjdu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou