Nevím, jestli mě další generace pochválí

Vydání: 2009/41 Ohlédnutí za návštěvou papeže, 9.10.2009, Autor: Aleš Palán

Během rozhovoru vyřídil několik telefonátů ohledně technického stavu památek. Poznámky si dělal do IPhonu, odkud se data automaticky přenáší do kalendáře jeho sekretariátu. Plzeňský biskup František Radkovský slaví v těchto dnech své sedmdesátiny.

Před několika lety jsem byl u vás na biskupství s polským biblistou Zenonem Ziólkowskim, který vás osobně neznal. Jeden z vašich spolupracovníků měl zrovna narozeniny a vy jste na krátkou polední oslavu přišel s kytarou. „Kdo to je?“ ptal se Ziólkowski. Když jsem mu prozradil vaši totožnost, podivil se: „To u nás biskupové na kytaru nehrají…“

Pořád hraju na kytaru, je to užitečná dovednost. Ostatně kvůli tomu, abych mohl oslovit lidi a dát je dohromady, jsem se na kytaru jako bohoslovec naučil hrát. Vždycky když má někdo na biskupství narozeniny nebo svátek, zazpíváme mu při obědě.

Mám pocit, že nemáte se svými spolupracovníky ani tak manažerský jako spíš přátelský vztah.

Snažím se, abychom byli rodina. Můžeme toho dosáhnout i proto, že jsme docela malý „podnik“.

Nejen malý, ale i mladý. Jaké bylo ho zakládat?

Dobrodružné, i když jsme nezačínali úplně na zelené louce, jednotlivé farnosti samozřejmě fungovaly. Vedení diecéze se nicméně muselo vystavět. Nejdřív bylo třeba nastavit spolupráci s těmi nejbližšími – s generálním vikářem, s biskupskými vikáři, s kancléřem, s ekonomickým, správním či pastoračním oddělením; ti všichni spolu musí spolupracovat.

Kde jste své spolupracovníky hledal?

To nebylo a není jednoduché. Je potřeba se modlit, a Pán Bůh nám někoho šikovného a vhodného pošle do cesty. A já pak musím za tím člověkem jít a uprosit ho, jestli by nechtěl v církvi pracovat. Taková práce je v podstatě oběť, naše zaměstnance malými platy za jejich aktivity trestáme. Jejich motivace pochopitelně musí být úplně jiná než finanční.

Bral jste si při ustanovování plzeňské diecéze nějakou jinou diecézi jako vzor?

Situace je na jednotlivých místech tak odlišná, že to ani není možné. Znal jsem, jak to funguje v Praze, ale proti hlavnímu městu je Plzeň skoro jako trpaslík. A na Moravě? Na některých děkanátech je tolik věřících jako u nás v celé diecézi. Nic se tedy kopírovat nedá, je třeba hledat, kudy vede vlastní cesta. Problém je samozřejmě s počtem kněží. Vyřešit se nám ho podařilo díky Polákům a Slovákům. Teď se zdá, že se blýská na lepší časy i u povolání mezi Čechy. Jsem přesvědčen, že je to díky ostatkům sv. Jana Maria Vianneye, které jsem dostal od kolínského arcibiskupa kardinála Meisnera. Přesvědčil jsem se, že světcova přímluva při získávání kněžských povolání skutečně funguje. Do diecéze je dobré brát pevné stavební kameny, jako jsou řehole. Když u nás vznikl klášter trapistů, byl to obrovský dar. Máme tu i další komunity, jako salesiány, salesiánky, dominikány, tradičně františkány, sestry sv. Josefa, klaretiny z Polska… Doufám, že přijdou i další misionáři.

O trapistech jste kdysi řekl, že jsou zapotřebí ještě předtím, než misionáři přijdou. Je prý třeba, aby se tady někdo začal modlit.

Ano, je to skutečně tak. Než měli postavený klášter, bydleli trapisti na faře v Nečtinách. A po nějaké době přišly na stejné místo sestry, které se starají o Romy. Díky Bohu se jim podařilo veliké dílo, komunita zdejších Romů se skutečně podivuhodně proměnila. A výsledek toho všeho je takový, že starosta obce pozval obláty. Sám o sobě říká, že je nevěřící, přesto jim dal k dispozici obecní dům v Březíně. Dá-li Bůh, do půl roku přijde menší komunita a budou mít na starosti Manětínsko, Plasko a Nečtinsko. Je to požehnaná záležitost a věřím, že právě trapisté tomu připravují půdu svými modlitbami a obětí.

Obláti o sobě říkají, že jsou specialisté na nejtěžší misie. Je skutečně Plzeňsko takovým krajem?

Pohraničí určitě. Jsou tu ovšem i oblasti tradičně věřící: Domažlicko, Klatovsko a další. Musím ovšem říct, že se to v oblasti víry začíná pomalu vyrovnávat. V bývalých Sudetech už žije po přistěhování druhá třetí generace, ti lidé tu jsou doma a hledají i cestu k víře. A v krajinách kdysi tradičních je naopak věřících méně. Některé končiny zase po duchovní stránce oživují lufťáci, kteří tam přijíždí alespoň na víkendy. Přijel jsem nedávno do Jesenice, kde jsem byl zvyklý na dvacet babiček v kostele, a teď tam bylo lidí trojnásobek a spousta malých dětí. Různá společenství laiků si berou na starosti také kostely, snaží se je opravovat, zajímá je jejich historie. Někdy se stává, že takový kostel předáme laickému společenství nebo častěji obci do vlastnictví.

To není všeobecně kladně přijímaný postup.

Kostelů máme v diecézi mnoho a nejsme schopni o všechny adekvátně pečovat. Radnice na jejich opravu sežene peníze snáze a vždy se lépe investuje do vlastního než do cizího. Kostel předáváme samozřejmě za podmínek, že ho budeme moci nadále využívat a nebudou se tam dít věci, které tam nepatří. A třetí podmínka: pokud by vlastník chtěl kostel někomu dál předat, máme my první právo vzít si ho zpátky. Nevím, jestli mě budou další generace za tento postup chválit, nebo na mě budou vzpomínat ve zlém, co jsem jim to způsobil. Když ale stojíme před rozhodováním, jestli nechat kostel chátrat a padat, nebo ho svěřit někomu, kdo se o něj postará, volíme raději to druhé. Zatím se nám to vyplácí. A hlavně se to vyplácí těm kostelům a místním obyvatelům.

Pocházíte z Vysočiny, z dělnické Třešti. Jak tam vaše rodina udržovala víru?

Moji rodiče byli zlatí lidé, kteří mně i bratrovi připravili krásný domov, byli nám příkladem a dávali nám pozitivní impulsy. V Třešti se víra udržovala díky dobrým kněžím. Ve městě tradičně žijí početné katolické rodiny, a tak se počet věřících stále udržuje.

Byli pro vás třešťští kněží vzorem i po stránce cesty k duchovnímu povolání?

Zřejmě ano; když mi bylo deset dvanáct, chtěl jsem být knězem. Když jsem se později dostal do puberty, povolání se ve mně jako by poztrácelo nebo jsem na ně nedbal. Jako vysokoškolák jsem ovšem našel v Praze společenství kolem P. Jiřího Reinsberga, kde jsem denně chodil na bohoslužby, později též ministroval a povolání v sobě znovu zaslechl. Vnímám to tak, že až na malé výjimky přichází víra zprostředkovaně, skrze svědectví druhých. Je třeba, abychom na to nezapomínali a sami takové svědectví vydávali.

Vaše původní vzdělání je technicky orientované. Pomáhá vám ve vaší současné práci?

Z  matematiky a fyziky ve mně zbyl určitý styl myšlení a dejme tomu schopnost snáze se orientovat v mnohých technických a fyzikálních záležitostech. To se hodí vždycky. Navíc základy matematiky stojí na logice, která je blízká filosofii a potřebujeme ji i k víře. Z naší fakulty vzešlo hned několik kněží, což dokazuje, že fyzika a matematika nejsou víře tak vzdáleny.

Jste také velký kamarád s moderními informačními technologiemi…

Mám schopnost tyto věci pochopit alespoň intuitivně, pokud k nim už neproniknu do hloubky. Nemyslím si, že bych byl nějaký počítačový expert, ale mezi biskupy o sobě v žertu říkám, že jsem v této oblasti jednookým králem mezi slepými. Sám Vatikán nám jde příkladem, když zprovoznil například vatikánský YouTube. Je to cesta, jak se přiblížit mladým lidem.

Máte svůj profil na Facebooku?

Nemám, do toho se nechci sám vrhnout, bylo by to časově příliš náročné. Jsem rád, když si po všech těch denních honičkách večer sednu k počítači a do půlnoci stihnu odpovědět na emaily.

Takže tohle není úkol pro jednoho biskupa, ale spíš pro celou diecézi nebo rovnou celou církev.

Signály.cz nedávno pořádaly seminář o společenských sítích. Lidé, kteří za tím stojí, jsou podle mě ti praví, kteří mohou v tomto směru hodně pomoci. Chtělo by to ale mít celou armádu takových lidí.

Co pro vás znamená hnutí fokoláre?

Pro mě je to veliký dar, který jsem v životě vedle víry a křtu dostal. Je to něco, co mě provází, formuje a dává mi sílu. Kromě samotné spirituality mě obohacuje i společenství fokoláre.

Je to taková vaše rodina?

Ano a to platí i mezi biskupy.

V Plzni bezproblémově komunikujete s městem i s krajem. Jak se vám to daří?

Snažíme se. Vztahy máme skutečně dobré, podařilo se nám sehnat například peníze na budování muzea církevního umění. Je důležité, aby se církevní aktivity staly součástí celé kulturně-společenské nabídky města. Plzeň usiluje o to, být metropolí evropské kultury pro rok 2015 – i my tedy koordinujeme své aktivity vzhledem k tomuto záměru. Paleta všech plzeňských aktivit je hodně široká a my do toho spektra musíme patřit.

Ne ve všech farnostech to tak chápou. Někde žijí svůj uzavřený život a nechtějí z něj vykročit.

Když je kněz otevřený vůči obci, potom bývá i odpověď z druhé strany velice příznivá. Viděl jsem to nedávno v případě požáru fary v Plané – okamžitě přišla nabídka ze strany obce, že zajistí našemu knězi byt, nabídli se místní obyvatelé, že nám pomohou s úklidem… Je to díky tomu, že místní kněz je člověk velice komunikativní a pracuje s veřejností.

Vy sám jste byl i něco žehnat v plzeňském pivovaře.

K Plzni pivovar patří. Díky Prazdroji ve světě vědí, kde jsem biskupem. Žehnal jsem tam varny, ale byl jsem i v některých malých pivovarech… Každý nástroj se dá zneužít, ale pivo chápu jako nápoj, při kterém se dá krásně posedět a popovídat si s druhými lidmi. Řekl bych, že patří ke společenství.

Dáte si plzeňské k oslavě sedmdesátin?

Uvidíme… Plzeňské mi dělá dobře na žaludek a také na setkání biskupů někdy přivezu malé soudky.

Co byste k sedmdesátinám přál sobě a co celé diecézi?

Co si člověk může přát lepšího než to, aby vždy poznal vůli Boží a dokázal ji naplňovat?

To je odpověď na obě otázky?

Ano. Nic lepšího nikdo udělat nemůžeme.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay