Nevěřícího umělce si vůbec neumím představit

Vydání: 2010/30 Neplodnost, 20.7.2010, Autor: Renata Bernardi

Jiří Netík žije v prastarém domě na okraji Brna, kde se zastavil čas. Některé jeho části jako by zůstaly ještě v baroku a i ty nejmodernizovanější mají vždy nějaký ten detail z dávných dob. Nejstarším dojmem však působí malá řezbářská dílna, kde se mačkají zástupy vysokých dřevěných figur. Zde, vzadu za domem ve dvou malých místnostech, si sochař celé roky hraje se dřevem. Vše tady voní, výrazné postavy ze dřeva vrhají stíny a mezi nimi osaměle sedí řezbář. Mám pocit, že vystoupí z jiného století. Představuji si ho jako pokorného středověkého řezbáře ve velké dílně, kde ještě neexistuje individualita rodící se až v renesanci a kde tím hlavním momentem tvorby je víra v Boha.

Člověk jako by se u vás vrátil do středověké řezbářské dílny. Jak se sochař jako vy dívá na současné umění?

Můj postoj k současému umění, a nejen umění, celé naší době, je asi dost kritický. Je to doba nepokory a neskromnosti. Nerozumím třeba tomu, jak si někdo může dávat právo tvořit, když nevěří v Boha?! Buď jsi jako umělec prostředníkem mezi Bohem a tím, co tvoříš, nebo jako člověk neduchovní tvořit nemůžeš… Takového zedníka například považuji za stejného mistra jako třeba sochaře. Spojuje je vědomí, že to, co postaví, vytvoří, je dobře zpracované, že to nespadne, a ještě se to bude lidem líbit. Je to přístup tvůrce stejně pokorný a já mezi nimi nevidím rozdíl. Pokora je moc důležitá. Ve všem. Technika se posunula moc daleko, ale vědomí člověka ne, tam je to naopak. Nejsme dokonalí, i když nám to reklama s krásným mladým svalovcem pořád dokola ukazuje. Najednou ho šoupnou na kliniku a je po dokonalosti. A to už přijmout neumíme. Občas jsem se stýkal s psychology – i jedním Jungovým žákem. Diskutovali jsme o tom. Technika se vyvíjela vždy díky válečnému průmyslu a válkám. Hypermoderní technologie šly rychle dopředu, ale co lidská mysl? Díky tomu všemu máme mnoho času, ale lidé jen žijí ve stresu. Dříve jsme psali dopisy, vše trvalo déle a stačilo toho i méně udělat. Dnes se svět zrychlil a místo aby sis díky dokonalým technologiím mohl vydechnout, musíš vše stihnout a udělat toho více a více. Nevím, jestli jsme díky technice více svobodní.

Připadá mi, jako bych mluvila s umělcem, který se přesunul o několik staletí zpátky. Žije poněkud izolovaně a nerozumí světu, jenž se odehrává za jeho okny. Připadáte si izolovaně, jste s takovým názorem na umění osamocený?

Často s někým zapadnu do podobného rozhovoru třeba o současném umění, ale lidi to brzy přestane bavit. Nicméně si myslím, že je strašně důležité o těchto věcech diskutovat, probírat je, vyměnovat si názory. Vždyť všechny skupiny a směry vznikaly díky takovým diskusím mezi umělci, kritiky a filozofy. Dnes se však lidé nescházejí v salonech k diskusím. Každý je sám se sebou a sám za sebe vydělává peníze. Mamon, to je bůh dnešní doby.

Na vysoké škole nás profesoři dějin umění učili, že od 18. století se v umění něco zlomilo. Jako by se vytratil Bůh a řád.

Myslím si, že od Francouzské revoluce je vše špatně. Kdejaký člověk se hned nazývá umělcem, má velké ego a potřebuje se vyjádřit. Dřív bylo umění monumentální a nádherné, ale každé dílo nemuselo být podepsané. Nešlo o individualitu. Důležitý byl cíl. Ano, cesta k němu je příjemná, je to především možnost svobodné myšlenky. Tu nemůže nikdo uvěznit, nikdo vám ji nemůže vzít. A měli ji i všichni autoři zakázaní za totality. Vadí mi, že někdo říká: Já byl zakázaný, nemohl jsem tvořit. Nikdo nebyl zavřený za nějaký obraz nebo sochu.

Ale právě ta svoboda myšlenky, svoboda v umění nakonec vedla k tomu, že dnes si v umění může každý udělat, co chce. A pak záleží na divákovi, jak to přijme. Nebo ne?

Konzumenty umění, a myslím to v dobrém slova smyslu, ovlivňují kritici, historici umění a školy. A v tom je problém. Když se jim dlouho vykládá, že to má vypadat takhle, tak to tak je. Ale je to opravdu tak? Je to ono povznášející umění, ten ideál, který povznáší ducha? Umění přece mělo vždy nějaké hranice. A tyto hranice byly důležité. Umělec je pak dokázal mírně posunovat a uvnitř těch hranic vytvářet nějakou vnitřní sílu, nějaké pnutí. Dříve byl tvůrce absolutně omezen hranicemi a ty respektoval. Dnes může umělec udělat cokoli, umění je totálně svobodné. A podle toho to také vypadá ve výstavních síních. Myslím si, že taková nutnost hranic je třeba. Jinak mezi nimi nemůže vzniknout napětí, které je pokaždé jiné a odlišuje jednotlivá díla. A představte si například, jak asi působilo na diváka umění Egypta. A jaké pocity má člověk při pohledu na mnohá současná umělecká díla? Jak se asi musí cítit?

Kdo takové hranice v umění určuje, kdo je vymezuje?

Celá staletí byly cíleně utvářeny významnými osobnostmi, jež tvořily slohy. Ty vznikaly samy a přirozeně. A umělci, kteří se pohybovali na okrajích vymezených a samozřejmých hranic, je pak pomalu posouvali a napínali. A dnes? Dnes je preferovaný a státem podporovaný určitý umělecký styl. Jakou hodnotu má ale styl, který trvá jen pět nebo deset let? Mluvím asi jako z jiného století, sám jako umělec nemám žádnou školu, nicméně opravdu nevím, zda je to štěstí, nebo nevýhoda. Takzvané moderní umění je dnes tím hlavním proudem, a dokonce se učí na akademii. Naučí tě tam, jak máš malovat, a vedou tě pomalu a jistě k tomu, co je dnes moderní. Četl jsem, že jistý kritik řekl, že cenu J. Chalupeckého může dostat jen absolvent Akademie. Tak už se dá umění naučit ve škole? A jen jeho absolvent je tedy moderní umělec? To je naprostý nesmysl. Pak jsou v každé výstavní síni jen abstraktní fleky a minimalistické projevy… A nikam to nevede. Svoboda to výsostně krásné umění uplně zničila.

Ale mladá generace může vidět vše zase úplně jinak.

Když jsem učil externě na architektuře, bylo to pro mne moc zajímavé. Měl jsme ze studentů dobrý pocit. Ne už z jejich architektury. Je to stále dokola a opakovaně studený zapruzený funkcionalismus. Je všude kolem a staví se další a další. Nechápu, co se to děje. Lidé pracují celý den v pseudofunkcionalistické kanceláři a pak přijdou domů a tam mají úplně totéž. Jako by přišli z práce do práce. Copak to architekti nevidí? Nevidí, že mají lidé v kanceláři i doma úplně stejné materiály, tvary, vše stejné? V architektonických časopisech to nikdo nenapíše, ale skutečně se to všem líbí? To je styl, který nepochopím. I když jsem velký staromilec, moderní architekturu mám rád. Třeba Jana Kaplického. Tam je ten posun, to napětí.

Mnoho vašich děl najdeme v církevních objektech. V chrámu sv. Václava v Břeclavi, v karmelitánském klášteře v Linci, v soukromé sbírce kardinála J. Meisnera v Kolíně nad Rýnem. Jste autorem sochy sv. Václava věnované papeži Benediktu XVI. při jeho návštěvě v Brně. Co vás v práci nejvíc inspiruje a co vám dělá radost?

Pro mne je nejlepší zakázka – myslím si, že právě zakázka dělá kumštýře. Mnoho let až do revoluce jsem takzvaně dělal do šuplíku, tak vím, jak taková dobrá zakázka umělce změní. A největší radost mám, když k nám do Brna nebo do Slavonic někdo přijede, podívá se na mou sochu a řekne: „To je to, co celý život hledám.“ Pracuji čím dál tím víc. Jsem rád, že mne to baví. Není to práce, je to takové hraní. Všem bych přál hrát si, jako si hraju já. A měl bych radost, kdybychom my lidé jednou pochopili Vesmír, ten úžasný koncept. Bez skromnosti a pokory to ovšem možné není.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay