Vydání: 2008/6 Svátost smíření, 5.2.2008, Autor: Jiří Macháně

Nový českobudějovický světící biskup Pavel Posád neodchází podle svých slov z Litoměřic s pocitem křivdy. A na věřící v diecézi, do které míří, se těší. Zeptali jsme se jej na souvislosti jeho jmenování i na čtyři roky, které prožil s lidmi litoměřické diecéze.

Můžete se ohlédnout za Litoměřickou diecézí, za vztahy, které jste tu navázal, za lidmi, kteří vás tu inspirovali?
Mám zkušenost ze svého třicetiletého kněžského života, kdy jsem se častokrát stěhoval z místa na místo. Někde jsem působil pouhých pět nebo šest měsíců – a ještě po třiceti letech mám s lidmi z těchto farností velmi živé vztahy, a co je překvapující, oni se mnou také. Z tohoto pohledu je mé čtyřleté biskupské působení v Litoměřicích doba relativně velmi dlouhá, během níž jsem navázal velikou řadu vztahů. Na prvním místě s kněžími. Vedle nich to jsou mladí lidé, se kterými jsem se setkával dvakrát do roka na setkání mládeže a také při jiných příležitostech při návštěvách farností. Mám mnoho dobrých kontaktů s různými školami, nejen církevními – například loni na podzim mě přijeli navštívit do Litoměřic studenti gymnázia z Liberce. Pravidelně jsem se setkával s vysokoškoláky, ať už v Liberci nebo v Ústí nad Labem. Velmi nadstandardní vztah mám se starostou města Litoměřic a také se starosty ostatních měst a obcí, s nimiž jsem v pravidelném a častém (nejenom písemném) kontaktu. Ten výčet by mohl být ještě hodně dlouhý a nechci zapomenout ani na každodenní prostá setkání s lidmi, které jsem potkával na svých cestách, při své práci i v docela běžném životě.

Jaká je litoměřická diecéze, kdybyste ji měl krátce popsat?
Nesouhlasím s často citovaným heslem, že Litoměřická diecéze je kamenolom, i když toto označení určitě používal i velký biskup Štěpán kardinál Trochta, jeho předchůdce pan biskup Weber a další. Protože v pracovně biskupa je na stropě známá freska ze začátku 18. století, znázorňující člověka pracujícího v kamenolomu, je snadné utíkat se k této alegorii. Dnes se k tomuto obrazu rádi uchylují lidé, kteří mají málo naděje a možná projevují určitou bezradnost v situaci, která je specifická, ale tím také jedinečná.
Za čtyři roky jsem pochopil, že se nemůžeme srovnávat s ostatními diecézemi, například na Moravě, ale že musíme jít odvážně svou vlastní originální cestou. Zdá se mi, že práce v této diecézi je svým způsobem jakýmsi průkopnickým činem.

Co se za ty čtyři roky povedlo a co ne?
Protože vím, že o vlastní chvále existuje řada přísloví, bylo by pošetilostí, abych zde vypočítával nějaké své úspěchy. To je záležitostí jiných, aby třeba i s odstupem času posoudili, co se podařilo, nebo nepodařilo. Jisté je, že po celou dobu jsem při své práci viditelně uplatňoval prioritu věnovat se kněžím – proto jsem navštěvoval vikariátní konference (za rok 2007 jsem byl celkem na 47 těchto setkáních kněží). Jezdil jsem i za jednotlivými kněžími, zavedli jsme pravidelná setkání vikářů a Kněžské rady. Začali jsme s kanonickými vizitacemi farností, které se zde nekonaly desítky let. Je určitě nepřehlédnutelné, co se podařilo na poli duchovní obnovy diecéze při příležitosti výročí 350 let od jejího vzniku (v roce 2005), a pak i při oslavách 950 let svatoštěpánské kapituly o dva roky později. Za podstatné však považuji drobnou každodenní mravenčí práci, která byla konána s ohledem na budoucí rozvoj diecéze. Jediné, co se mi za čtyři roky pobytu v diecézi nepodařilo, bylo přesvědčit ty, kteří o tom rozhodovali, že jsem schopen tuto diecézi řídit.

Váš nástup do Litoměřic byl ovlivněn nemocí. Jaké jste měl problémy, pokud o tom chcete hovořit? Mezi lidmi dodnes kolují různé spekulace...
Moje nemoc na počátku biskupské služby byla, jak už se tehdy uvádělo, způsobena pocitem přílišné zodpovědnosti, když jsem poznal, v jakém stavu se diecéze nachází. S odstupem času musím konstatovat, že se jednalo o docela banální onemocnění, které potkává běžně spoustu lidí s tím rozdílem, že jsem byl pod drobnohledem veřejnosti a médií. Jeden lékař, který se později snažil zjistit závažnost mých tehdejších depresí, se ptal, jak dlouho jsem necelebroval mši svatou. Když jsem ho ujistil, že ani jeden den jsem nevynechal, rozzářily se mu oči a říkal: „Tak to s vámi tedy nebylo tak vážné.“ Bohudíky jsem se i dle mnohých objektivních vyjádření lékařů-specialistů vrátil po necelém půl roce k úplnému uzdravení.

Pak jste tedy oznámil, že jste zdráv, a usiloval o navrácení pravomocí. Proč si myslíte, že jste nebyl vyslyšen?
Opakovaně jsem zasílal na kompetentní místa doklady o mém úplném uzdravení a jen těžce jsem vyvracel předsudek o mé nemoci. Jsem přesvědčen, že zdravotní důvody nehrály v mém odvolání roli.

Cítíte nějakou křivdu nebo hořkost?
Mým životním cílem je následovat Krista. Už jako mladý kněz jsem byl osloven textem trapistického mnicha Thomase Mertona, který řekl, že podstata kněžství spočívá v tom zemřít s Kristem, přičemž místo, způsob a čas našeho kříže určuje On a ne já. Z tohoto pohledu není žádné místo pro pocity křivdy nebo hořkosti.

Těšíte se na lidi v českobudějovické diecézi?
Ano, velmi se těším. Rád pracuji pro Boží království a vím, že všude jsou otevřená lidská srdce.