Nesmíme jen vzpomínat, ale jít dopředu

Vydání: 2013/45 Poutníci odlétají do Izraele, 6.11.2013, Autor: Josef Nerušil

Biskup KAREL HERBST se zpočátku žádosti o bilanční rozhovor k sedmdesátým narozeninám bránil: „Pro mě je to pryč a tyhle rozhovory mě nutí, abych si to všechno znovu vybavoval a připomínal.“ Nakonec ale svolil. A vzpomínat bylo rozhodně na co.
 
Slyšel jsem, že si i jako biskup řídíte auto sám. To by se novému papeži Františkovi zamlouvalo…
 
Auto na kratší vzdálenosti řídím sám, protože nechci s každou cestou obtěžovat řidiče, ale při cestě na Moravu řídí bratr Martin, řidič, zvláště když na Moravu jezdí rád.
 
Jak jste se stal knězem?
 
Maminka mě nechala pokřtít hned v porodnici, tenkrát to ještě bylo možné. Měla hlubokou víru, kostel ke svému životu potřebovala. Rozhodnutí ke kněžství přišlo z ničeho nic. Jeden jáhen z naší farnosti měl v Litoměřicích kněžské svěcení, tak jsme se tam jeli podívat. Tenkrát mě velmi oslovilo, když jsem se novokněžím díval zblízka do očí, jak byli přichystáni říci: „Jsem připraven.“ (Tehdy se říkalo „Zde jsem.“) Uvědomil jsem si, že dát slovo Pánu Ježíši na celý život je velice odvážný krok. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych mohl podobným směrem vykročit také. Jak se říká, nasadil jsem si brouka do hlavy.
 
Jací byli vaši rodiče? Byl jste jejich jediný syn. Měli pro vaše rozhodnutí pochopení?
 
Maminka uklízela na ministerstvu zemědělství a táta dělal u dráhy. Tatínka mé rozhodnutí trochu rozhodilo. Slyšel to poprvé v práci v depu a domníval se, že je to nějaká pomluva, kterou o mně někdo rozhlašuje. Byl připravený, že mu půjde vynadat. Když zjistil, že jsem si tu přihlášku skutečně podal, zjihnul. Maminka to ale přijala dobře.
 
Ve skutečnosti jsem v duchovní správě moc nepobyl. Působil jsem jedenáct měsíců v Mariánských Lázních a pět měsíců na Svaté Hoře u Příbrami. Poté mi odebrali státní souhlas k duchovenské činnosti, a tak jsem jedenáct let myl okna. Takže rodiče se museli smířit s tím, že jejich syn je čističem výkladních skříní. Divné kněžství.
 
Co se tehdy přesně stalo? Dočetl jsem se, že jste v jedné promluvě nepřečetl větu o výročí osvobození naší země sovětskou armádou.
 
Situace ke ztrátě státního souhlasu už nějakou dobu nazrávala. Jako kněz jsem asi patřil mezi ty nepoddajné. Pan děkan se tenkrát nechal slyšet, že mladí kněží by do sdružení Pacem in terris vstupovali, jenom se to s nimi musí umět. Snad jsem měl být vzorovým příkladem… Byl pak zklamán, když se mnou nepohnul. Tím jsem získal první tučné minus, pokračovalo to dál, a že jsem nepřečetl na Boží hod vánoční onu větu o osvobození, byla už jenom taková tečka za tím mým případem.
 
Tenkrát si vás zavolali na Krajský národní výbor. Co vám tam řekli?
 
Že mě považují za nepřítele pracujícího lidu a Sovětského svazu. Pan krajský církevní tajemník řekl, ať podepíšu převzetí rozhodnutí o odebrání státního souhlasu, a vypoklonkovali mě. Za čtrnáct dní mi přišel dopis od pana biskupa Tomáška, který sám vyťukal na stroji, kde mě žádal, abych se odvolal. Prý bych mohl jít někam k Chebu nebo do Chebu za kaplana. Místo toho jsem ale dostal pozvánku do Bartolomějské. Asi čekali, že přijdu s prosíkem. Já jsem ale trval na tom, že ustanovení dává církevní představený – až mi tedy biskup Tomášek řekne, že mám nastoupit, půjdu. U nich jsem si o souhlas jednoduše neřekl. Po půlroce jsem dostal zprávu, že mé odvolání je bezpředmětné.
 
Vrátil jste se tedy zpátky k rodičům a jeden salesián vám prý pomohl se získáním práce čističe oken.
 
To místo u úklidu spadlo z nebe. Především jsem na rozdíl od ostatních farářů měl každou sobotu a neděli volnou. Mohl jsem objíždět mládež od Valašska až na západ Čech. Na výletech jsme plánovali akce na léto a připravovali tak zvané chaloupky. Takže podmínky pro činnost s mládeží jsem měl relativně výborné.
 
Byl jste vysvěcen jako diecézní kněz, k salesiánům jste se přidal až později. Co vás k nim přivedlo?
 
Život řeholníků mi byl vždy sympatický. Jednou mě navštívili v Mariánských Lázních salesiáni, že jedou okolo. Líbilo se mi, jak se spolu bavili. Když jsem se loučil, navrhnul jsem jim, že se rád přidám k nějaké letní aktivitě pro mládež. Navštívil mě pak sám tehdejší provinciál pater Míša, kterému se říkalo Dominus, aby mi namaloval plánek a vysvětlil, kde najdu chaloupku, kde se mohu se svými ministranty přidat k dalším. Pochopil jsem, že když za mnou přijel sám provinciál, moc mu na těch akcích záleží.
 
Když jsem se po prázdninách zmínil, že bych rád vstoupil k salesiánům, pater Míša mi to spíš rozmlouval. Říkal, že pro mne nemohou nic udělat, protože jsem kaplanem na Svaté Hoře a můj život se od života salesiánů podstatně liší. Když jsem naléhal dál, řekl, že mi dá odpověď později. Netušil jsem, že se doptávali mých někdejších spolužáků ze semináře, co by tomu řekli, kdybych se také stal salesiánem. Naštěstí nebyli proti. Tak jsem prvního listopadu 1974 zahájil noviciát tím, že jsem se odevzdal Panně Marii, a pater vikář v ten den za mne sloužil mši svatou. Za dva měsíce už bylo všechno jinak, protože jsem ztratil výše zmíněný státní souhlas – a tím začal můj život salesiána.
 
Říká se, že k umění salesiánské spirituality patří hra na kytaru a fotbal. Jak jste se s tím popasoval?
 
Fotbal jsem hrál vždycky a na kytaru jsem se z nouze naučil. Brzy jsem ji ale odložil, protože kluci se to učili rychleji a hráli lépe než já. Ani nevím, kde ta kytara skončila.
 
Jak jste vlastně navázal první kontakty s pražskou mládeží? Prý jste dokázal nadchnout pro četbu knih i kluky z učňáků.
 
Jaroslav Med vzpomíná, že kdysi učil středoškoláky a byl nešťastný, když žáci o literaturu neměli zájem. Za mnou ale chodili učni z věřících rodin, měl jsem to jednodušší. Byl jsem s nimi v létě na akcích, pak začal školní rok a oni byli v Praze. Ve středu měli vycházky, a tak jsme se domluvili, ať vždy odpoledne přijdou, a povídali jsme si. Muselo to být pro kluky přijatelné, proto jsem si bral na pomoc úryvek z beletrie, k tomu odpovídající úryvek z Písma sv., trochu jsme se pomodlili… Dnes je jim kolem padesáti, jsou to taťkové, někteří mají už velké děti, říkáme si Staré páky. Pořád se ještě vídáme a připomínáme si, že nesmíme jenom vzpomínat, ale také jít dopředu a vymýšlet něco zase pro ty další, pro ty mladší.
 
Docela se divím, že vám takovou činnost režim toleroval…
 
Časem to bylo nápadné a museli jsme s akcemi v mém bytě skončit. Obešel jsem proto několik známých a dal dohromady asi deset bytů, kde jsme se na střídačku scházeli dál. Přijít někam jednou za dva měsíce, to už se dalo ustát.
 
V osmdesátých letech přišla doba vracení souhlasů a i vy jste ho získal zpět. To už s vámi byla „lepší domluva“?
 
Asi bych musel u úklidu skončit, v zimě mi otékaly prsty. Přišla určitá politická obleva a v roce 1986 nastalo období navracení státních souhlasů. Přestože jsem měl nemocnou maminku, nedalo se to uhrát na Středočeský kraj. Zavolali si mě do Bartolomějské a znovu se ptali, zda bych státní souhlas přijal. Opakoval jsem: „Když mě pan arcibiskup někam pošle, půjdu.“ Bylo to Staré Sedliště na Tachovsku. Mou práci v salesiánském díle mezitím převzali mladší, chaloupky Pavel Kadlečík.
 
Po revoluci jsem se stěhoval do Všetat a zakrátko do Kobylis k salesiánům. Na žádost pana kardinála Vlka jsem se začal podílet i na diecézních aktivitách s mládeží. Na jeho prosbu mě pak v roce 1997 provinciál nabídl jako spirituála do semináře. Pak si mě ale bratr provinciál vyreklamoval a poslal do Fryštáku, kde žije salesiánská tradice dodnes. Vždyť je to kolébka salesiánského díla! V nejlepším, psal se rok 2002, zazvonil telefon a volali mě zpátky do Prahy, že bych měl být pomocným biskupem. Opravdu se mi nechtělo.
 
Jak jste biskupskou roli po letech práce s mládeží přijal?
 
Biskupy jsem měl vždy ve veliké úctě. Ze začátku jsem si nemohl zvyknout, že mezi ně patřím. Oslovení „excelence“ jsem nepřijal do dneška. Vždyť se na mě podívejte, copak jsem nějaká excelence?
 
Myslíte, že byste dnešní mládež dokázal oslovit podobně jako v 70. a 80. letech četbou beletrie a Písma?
 
Nevím, už jsem starý a těm mladým nestačím s dechem. Především ale mám jiné úkoly, někdy nevím, kam dřív. Dnešní mladí lidé jsou obklopeni technikou, a když se spolu baví, v něčem jim ani nerozumím. To ale nemyslím negativně. Znám spousty mladých, kteří jsou opravdu ryzí a bezelstní, ve víře krásní – nemůžu říci, že dnešní mládež je horší než minulá. Také je patrné, že je nedeformuje komunismus. Nikdo jim nekřiví páteř, nikdo jim neslibuje ráj na zemi, když půjdou za ním. Nejsou díky tomu poznamenaní neustálým vytáčením a švindlováním. Škoda, že mají mnoho nabídek, které je stahují dolů, jako jsou drogy a podobné zbytečnosti.
 
Vybral jste si biskupské heslo „Milosrdenství chci“. Jakého největšího milosrdenství se vám v životě dostalo?
 
Milosrdenství Boží zakoušíme každý den. Přestože jsme slabí, Bůh s námi počítá a nabízí stále nové možnosti. Důkazem je, že se i opravář elektrických lokomotiv může stát biskupem. To samo o sobě je velké milosrdenství. Heslo „Milosrdenství chci“ zároveň člověka zavazuje, aby byl také milosrdný.
 
Litoval jste někdy, při všech těch ústrcích ze strany komunistického režimu, že jste se stal knězem?
 
Rozhodnout se pro kněžství a jít do služby k Pánu Ježíši, to jsou sváteční chvíle života – najednou prožiješ, co je to radost. Ocitáš se ve vybrané společnosti s Pannou Marií, se svatými. Toho člověk nemůže litovat, a proto se také nesmí ohlížet zpátky.
Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay