Není důležité téma, ale postoj k němu

Vydání: 2009/30 Rodina na cestách, 22.7.2009, Autor: Milan Tesař

Jiřího „moravského“ Brabce v létě na folkových festivalech nepřehlédnete. Člověk mohutné postavy a širokého kulturního rozhledu si své přízvisko zvolil, aby se odlišil od svého jmenovce, někdejšího kapelníka skupiny Country Beat Jiřího Brabce. Vyhledávaný moderátor hudebních přehlídek napsal desítky textů pro naše přední folkové interprety (Žalman, Jiří Pavlica, Bokomara, Petr Ulrych, Slávek Janoušek), články o hudbě publikuje především v časopisu Folk & country a dlouhodobě se věnuje mladým autorům, pro které každoročně organizuje v Kuřimi finále Zahrady písničkářů.

Jirko, tvá původní profese nesouvisí s hudbou, že?

Původně jsem člověk od počítačů. Studoval jsem neúspěšně na přírodovědecké fakultě nejdříve fyziku a potom při zaměstnání matematiku. Už na střední škole jsem však vyhrál své první literární soutěže. Literaturu lze vždycky dělat jako koníček, zatímco dělat jako koníček matematiku je složitější.

Od literárních zájmů už zbývá k hudbě jen krůček…

Jsem z generace, která kulturu nasávala v 60. letech, a to byla především divadla malých scén. Pochopil jsem, že své vrstevníky mohu oslovit přes písňový text nebo přes divadlo, ve kterém hrají písničky nějakou roli.

Vzpomeneš si na svůj první kontakt s folkem?

V 60. letech jsem zaregistroval Kryla, ještě než ho umlčeli, a zhruba v té době jsem si všiml i Palečka s Janíkem. Ale to byly kontakty z hlediska posluchače-diváka. Za peníze, které jsem si vydělal po maturitě, jsem si koupil prvních pár desek. A když jsem v roce 1974 přišel na „výšku“, pochopitelně jsem začal navštěvovat pořady v brněnských klubech. V té době už jsem měl popsaných několik sešitků texty, které jsem si opisoval z nahrávek.

Díval ses na texty už tehdy okem kritika?

Kritický pohled jsem určitě neměl. Nicméně sám jsem od svých 14 let psal verše a četl jsem k nim i teorii. Od začátku jsem se snažil vybádat, jak je to zkonstruované, rozebrat to po formální stránce. Přemýšlení o tom, nakolik je to umělecky kvalitní, bylo tenkrát toliko v zárodku.

Kdy ses začal věnovat psané hudební publicistice?

Na vysoké jsme založili časopis Informační list a já jsem vedl mimo jiné rubriku Mladí autoři. To bylo ještě na amatérské úrovni, ale zároveň mě zajímalo, jak to dělají ti, kteří publikují ve velkých novinách, a snažil jsem se je formálně napodobit. Založil jsem si sešitek, do něhož jsem si pro sebe psal recenze, abych se naučil formulovat.

Který žánr tě baví nejvíc?

Velmi mě baví rozhovor s někým. Ne s každým, ale jsou případy, kdy si říkám, že bych měl platit já za možnost popovídat si se zajímavým člověkem. Pak mě baví badatelské záležitosti, ke kterým musí člověk nasbírat spoustu materiálu. A pak by mě bavilo společně psát recenze jako kolektivní útvar. Sešla by se parta lidí, kde každý detailně rozumí určité části: jeden by se pořádně zabýval hudební kompozicí a jiný textem. Nikdo totiž nerozumí všemu úplně dobře – jedná se o díla, která zasahují do více uměleckých oblastí. Měla by je tedy hodnotit parta analytiků.

K čemu vůbec má v dnešní době taková recenze sloužit?

Šalda říkal, že jde o dvě různé kategorie: zaprvé o vědecký útvar a zadruhé o text, v němž kultivovaný člověk popíše, jak na něj dílo umělecky působilo, a tím nabídne čtenářům možnost, aby s ním konfrontovali své zážitky. V praxi však recenze často fungují jako pomocná marketingová odnož hudebních vydavatelství. Mohl bych vyprávět historky o tom, jak si vydavatel recenzi objedná – s tím, jak má vyznít. Na to by slušný autor neměl přistoupit. Horší je, že tě tvůj šéfredaktor zná a ví, co se ti bude líbit. Pokud tedy chce desku pochválit, zadá ji k recenzování tomu, o kom ví, že ji pochválí.

V čem se podle tebe liší úloha hudební publicistiky před rokem 1989 a nyní?

Liší se asi ve třech podstatných bodech. Jednak zdaleka nejsou tak jasná kritéria, jako byla tehdy. Člověk může v podstatě všechno a všechno si obhájí – to je negativum. Pozitivnější je, že se nemusíte ohlížet nalevo a napravo a bát se, že svým článkem ublížíte autorovi v kariéře jinak než hudebně. A zatřetí muzika, o které píšeme, je pro většinu posluchačů dnes snadno dostupná. Nemusím převyprávět příběh, protože každý si jej může najít a poslechnout.

Jak se díváš na otázku autorských práv? Je důležitější, aby píseň žila mezi lidmi, nebo je třeba chránit práva autora za každou cenu?

Zde je zásadní rozdíl mezi takzvanou pop music a mezi hudbou jako posláním. Pop music je kšeft. Takovou desku si vlastně nemusí nikdo pustit, hlavně si ji musí lidé koupit. Na druhé straně – když chci něco sdělit, může mi být jedno, jestli si písničku někdo koupí. Hlavně si ji musí poslechnout. Situace se dnes blíží tomu, že autoři si budou moci vybrat, co z toho chtějí. Už teď dávají některé kapely všechno zdarma na internet a vzkazují: Jen si nás poslechněte, budeme hrozně rádi. A jsou jiní, kteří tam dají zadarmo desetivteřinovou ukázku, a pokud chcete slyšet víc, musíte zaplatit. Z hlediska vyššího mravního je pochopitelně důležitější to, co lidé chtějí sdělit. Ale z hlediska vývoje hudby ti, kteří jsou závislí na penězích, určují trend, z něhož čerpají autoři niterných sdělení.

Už řadu let organizuješ v Kuřimi finále Zahrady písničkářů. Čím je pro tebe zajímavé písničkářství jako umělecká disciplína?

Jednotou. Písničkář je autorsko-interpretační jednotka. V popu je normální, že někdo napíše hudbu, někdo jiný text a někdo jiný to nazpívá a někdy ani nepřemýšlí nad tím, o čem píseň je. Písničkář v pravém slova smyslu – a je jedno, jestli folkový, rockový nebo raper – chce sdělit něco ze sebe. Napíše to možná s menší dávkou znalosti v jednotlivých oblastech, zato tak, aby to vycházelo z něj. I zde se však dá uplatnit jakýsi popový postup – tedy nezpívat o tom, co mě zajímá, nýbrž o tom, co lidé chtějí slyšet. Pak je to formálně písničkář, ale s autenticitou jeho tvorba nemá moc společného. Výsledkem je cosi na úrovni řekněme kramářských písní. Nic proti tomu nemám, ale nereflektuje to toho člověka, nýbrž vkus publika.

Na co se při poslechu neznámého písničkáře soustředíš v první řadě?

Především se snažím poznat, co je na něm určující. Jsou lidé, u kterých nemusíte sledovat, co umí na kytaru. Takový Karel Kryl rozhodně nebyl kytarový virtuos, ale vůbec to nevadilo. Na druhé straně jsou písničkáři typu Karla Plíhala, u kterých by se bez hudebního doprovodu ztratila poezie textu. Snažím se tedy zjistit, v čem je písničkář silný a zda to ostatní věci neničí.

Záleží ti na tom, o čem písničkáři zpívají?

U písničkářů není důležité téma, ale postoj k němu. Témat na světě moc nepobíhá, avšak je důležité, jak to téma uchopíte. Je tady pár písničkářů-vizionářů. Ze starší generace například Slávek Janoušek našel témata často dřív než jiní a zároveň je řemeslně zvládl. Jiný není takový vizionář, ale dokáže téma uchopit silně. A někdo jen využívá toho, že téma dokáže rozvinout. Někdo je zkrátka dovršitel schématu jako Bach, jiný je inovátor jako Wagner. A suďme, kdo z nich byl lepší.

Je pro tebe důležitý etický rozměr textů?

Důležitý je, ale zároveň je třeba si uvědomit, že se písničkář často vtěluje do někoho, kým není. Myslím si například, že Ondřej Ládek je velice etický člověk, ale jeho pódiové alter ego Xindl X tím, že vystupuje jako jakýsi morální produkt současnosti, je odpudivý. Ovšem z jeho tvorby je cítit, proč to dělá právě takto.

Ty sám jsi textař. Stylizuješ se při psaní do jiných rolí?

Velmi často. Navíc jsem spoustu textů napsal pro ženy a tam se musím stylizovat i gramaticky. Snažím se psát pro lidi, které aspoň trochu znám, abych věděl, že je nebudu tlačit někam, kde se necítí dobře. A snažím se hledat společného jmenovatele. Většinou píšu z pozitivního pohledu a snažím se najít, co by se mohlo líbit interpretovi i mně.

Na festivalu Zahrada jsi několikrát uváděl odpoledne „křesťanského folku“ v kostele. A vím, že ses vůči takto pojmenovanému žánru vymezoval. Existuje tedy žánr „křesťanský folk“?

Hudebně se „křesťanský folk“ nijak nedefinuje, podobně jako nemá po hudební stránce smysl označení „trampská píseň“. Je to textová záležitost, která využívá to, co je v rámci žánru momentálně k dispozici. Kromě toho si myslím, že označit něco jako křesťanský folk může být kontraproduktivní. Mnoho lidí totiž místnost, kde se taková akce koná, obejde velkým obloukem. Pro mne jsou typickým příkladem výborného křesťanského folku Bratři Ebenové. Křesťanství je v jejich písních cítit, ale není prvoplánové, takže neodpuzuje nevěřící většinu národa. Na druhé straně si dovedu představit, že pro spoustu lidí je příjemné, že půjdou na písničky, kde se křesťanství deklaruje jednoznačněji. Tím, že žijí obklopeni lidmi jiného názoru, je potěší, že se čas od času sejdou se skupinou lidí, s nimiž si zahulákají své aleluja.

A jak se díváš na „křesťanský metal“? Je tvrdá hudba slučitelná s křesťanstvím?

Všechno je slučitelné se vším, avšak právě u metalu je to problematické. Ta muzika přišla z druhého břehu a od začátku v sobě nesla destrukci. Pro mne křesťanství není slučitelné s destrukcí. Nicméně si dovedu představit kapely, které chtějí oslovit ztracené metalové ovečky.

Studoval jsi matematiku. Jsi analytikem i ve vztahu k víře a k Bohu?

Nejvnitřnější obsah víry je typickou černou skříňkou, o které nemá cenu přemýšlet. Ale plyne z ní spousta důsledků pro naše jednání a ty by si měl člověk potvrdit vlastním analytickým myšlením. To je lepší, než když si jen řeknete: V katechismu to stojí, a proto tak budu jednat. V tomto smyslu analytik jsem, nikoli však ve smyslu zásadním. Nepřemýšlím, jak to Ježíš udělal, že kráčel po hladině. To je právě ta černá skříňka. On to mohl udělat, protože byl Syn Boží a měl tu moc. Já ji nemám, já bych se utopil.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay