Není dobře, když jde všechno hladce - to se zpohodlní

Vydání: 2011/51 Betlémy a Betlémáři, 13.12.2011, Autor: Štěpán Havlíček

Už desítky let zní o Vánocích „tiše a ochotně“ českými domácnostmi Purpura. Tahle písnička se stala doslova koloritem těchto svátků. Její autor JIŘÍ SUCHÝ ani jako čerstvý osmdesátník nepolevuje ve svém pracovním nasazení a několikrát týdně vystupuje na jevišti divadla Semafor, píše hry, knihy… a čas si našel i na rozhovor pro Katolický týdeník.

V dětství jste se chtěl stát chemikem, pak jste působil jako výtvarník. Jak jste se dostal k divadlu?

Hlavní příčinou byli Voskovec a Werich. Já jsem zažil jedno jejich představení, jedno z posledních před Voskovcovým odjezdem, a to se mnou zamávalo. Velmi. Poněvadž to bylo jiné divadlo, než jaké jsem kdy zažil. Jejich zaměstnání spočívalo v tom, že se dívali do rozesmátých tváří, o které se sami postarali. A já si říkal, že tohle bych chtěl dělat. Samozřejmě jsem k tomu neměl nejmenší předpoklady. Hnali mě od ochotníků, byl jsem herecký antitalent, ale když člověk něco chce, dá se toho za značných obětí dosáhnout. Začátky byly trpké. Musel jsem si nakonec založit vlastní divadlo, ze kterého by mě nikdo nehnal.

Jaká byla vaše první písnička?

První písnička se jmenovala Sardinka. To mně bylo asi osmnáct a dělal jsem ji pod vlivem Voskovce a Wericha. Použil jsem tam to, co mi potom bylo vlastní – slovní hříčky. Byla tam taková, dneska by se řeklo, rapovací pasáž. „Krabička ta je maličká, a tak rybička se v ní mačká. Zbytečně čeká rybička, až ta krabička bude bez víčka…“

Semafor jste založil na konci 50. let. Je dnešní publikum jiné než obecenstvo, které chodilo například na vaši první hru Člověk z půdy?

Samozřejmě, všechno se vyvíjí. Mnoho lidí vzpomíná se slzou v oku na začátky Semaforu. Přesto jsem přesvědčený, že kdybychom dneska sehráli Člověka z půdy, jako jsme ho hráli tenkrát, tak nás poženou. Čas na nás zapracoval, naučili jsme se mnoho věcí.

Byli diváci před rokem 1989 citlivější na skryté narážky a jinotaje?

Ani ne. My jsme nikdy nebyli politické divadlo. Naše „politikum“, za kterým chodili v oněch dobách diváci, spočívalo v tom, že jsme byli přísně apolitičtí, což nám bylo samozřejmě i vyčítáno. Neustále nás nutili, abychom se vyjádřili k naší socialistické současnosti. Je pravda, že když už nám vyloženě teklo do bot, tak jsem udělal ústupek, což byla třeba písnička Tulipán. Věděl jsem, že mírová tematika půjde vrchnosti k duhu. A proto ten Tulipán nemám rád, přestože lidi ho rádi mají. Ale říkal jsem si: Budu tam hlásat to, co bych hlásal za jakéhokoli režimu. Přesto jsem cítil, že je to úlitba. Dlužno říct, že mě docela bavilo unikat režimu mezi prsty a vždycky jim proklouznout. Pak přišel rok 1989 a já jsem měl pocit, že nebudu mít proti čemu brojit. A že mi to bude chybět. Naštěstí se objevily ekonomické problémy, tak jsem řečnil na náměstí na divadelních demonstracích, a už jsem byl zase ve své kůži. Člověk potřebuje cítit nějaký odpor. Není dobře, když jde všechno hladce, poněvadž to se zpohodlní. Proto jsem vděčný i za veškeré ústrky.

Ve své tvorbě často odkazujete na období 30. let 20. století. Co je pro vás přitažlivé právě na této době?

Určitě ve mně 30. léta zapustila kořeny, poněvadž – Freud by vám to vysvětlil – do svých pěti let člověk nasává to, co ho pak provází celý život. Já jsem se narodil v roce 1931, a proto se ve třicátých letech cítím nejvíc doma. Naše poslední premiéra Hodiny jdou pozpátku se odehrává v roce 1938. Zaujala mě tehdy taková tísnivá atmosféra, na kterou si velmi dobře pamatuju. Navíc je tam swingová muzika, kterou dodnes miluju. Třicátá léta mě přitahují, ale čtyřicátá ostatně taky. Našeho semaforského Fausta jsem vložil do roku 1945, kdy při náletu na Prahu dostal zásah Faustův dům. Bomba udělala díru do stropu, přesto nevybuchla. Dům zůstal zachovaný, ale ta díra tam byla. A mně to evokovalo pověst o Faustovi, kterého si potom odnesl ďábel dírou ve stropě.

Část války jste prožil u školských bratří ve Svatém Janu pod Skalou.

Rodiče v roce 1941 usoudili, že mně v těch válečných časech, kdy byly příděly potravy malé, bude líp někde na venkově. Ve Svatém Janu fungoval učitelský ústav, kde se vyučovali budoucí učitelé. Při něm byla takzvaná „pokusná škola“, kde se oni na nás učili učit. A byla to nesmírně zajímavá výuka, poněvadž všichni ti budoucí učitelé se snažili komisi, která tam jednou týdně přišla a sledovala jejich práci, oslnit. Bylo to velice hezké, celá atmosféra tam byla krásná. Jednoho dne jsme se ale probudili nikoli v sedm, ale až v devět ráno, vykoukli jsme z okna ložnice – a tam bylo rozložené německé vojsko. Měli tam složené svoje ruksaky a pušky, všude plno vojáků. Naši budovu zabrali pro lazaret a tím končila celá ta éra.

Školští bratři vám umožnili první kontakt s křesťanstvím?

Setkání s křesťanstvím jsem zažil daleko dřív, protože v Praze na Spořilově jsme sousedili s františkánským klášterem. To byl klášter trochu netypický: v řadovém domku tam žili tři františkáni. A s nimi jsem byl ve velice dobrém kontaktu, protože bratr Prokop, který jim vařil, dělal výtečné kynuté knedlíky s povidly. Kdykoli byly knedlíky, tak mě pozval. A my františkány zase někdy pozvali k nám. Ministroval jsem tehdy v kostele blahoslavené Anežky České. Čas od času přijel na Spořilov P. Jan Evangelista Urban, významná osobnost nejenom ve františkánském světě. Mezi klášterem a naší řadovou vilkou stála ještě jedna, kde bydlel profesor Spisar, velký hodnostář Československé církve. Paní katechetka nás vedla k tomu, že všechny církve kromě katolické jsou tak trochu kacíři, a já se těch Spisarů trochu bál, vždycky jsem slušně pozdravil a mazal pryč. A teď přijel doktor Urban a já koukal jak blázen: on tam zazvonil, Spisar mu otevřel, zdravili se a smáli. On šel k tomu „kacíři“ do jeho rodinné vilky! Kdepak by mě napadlo, že přijde doba, kdy se katolický biskup bude modlit v synagoze.

Ve svých hrách jste několikrát čerpal z biblických příběhů. Dokonce jste převyprávěl knihu Genesis. Váš hrdina, pan Jonáš, svérázným způsobem seznamuje slečnu Žofii Melicharovou s obsahem První knihy Mojžíšovy.

To bylo napsané pro rozhlas. Chtěl jsem, aby se posluchači zamysleli nad touto tematikou, a zkusil jsem je k tomu dokopat ne kázáním, ale řekl bych téměř komickým výstupem. Jakože chudák Melicharová to těžko chápe a já jí to musím vysvětlovat. Okořenil jsem to humorem. Zatím jsem neměl možnost konzultovat s církevní hierarchií, jak by se na to dívala, já měl ale pocit, že jsem udělal prospěšnou věc, že jsem knihu Genesis lidem přiblížil. Mám představu, že je potřeba s lidmi mluvit jiným jazykem, než který je zavedený. Mnohdy mají lidé na církev schematický pohled, který se utvářel celá desetiletí. Dneska už má církev k okolnímu světu modernější přístup, ale obávám se, že to ještě moc nezabralo. Jak se jednou člověk od jejího myšlení odtrhne, tak už nesleduje, jestli se církev vyvíjí. Pamatuje si ji takovou, jakou byla v dobách, kdy se knězi říkalo „velebný pán“ a líbala se mu ruka. To u starších lidí, kteří ztratili s církví kontakt, pořád přežívá. Myslím si – a vychází to zřejmě z mé profese textaře – že je třeba hledat jiný jazyk. Vzpomínám si třeba, jak si P. Reinsberg z Týnského chrámu získával mladé lidi tím, že s nimi mluvil jejich jazykem. Já ho měl hrozně rád… Kdyby se tenhle přístup v církvi „uzákonil“, bylo by to ku prospěchu. Teď píšu knihu, která obsahuje množství různých pochybností – ale s tím, že si je nechávám ochotně vyvracet. Neustále připomínám, že to, co tam píšu, není nové evangelium, ale pochybnosti člověka, který hledá. Dopisuji si s panem arcibiskupem Graubnerem a s panem biskupem Hrdličkou. Oni se těm mým blábolům věnují s takovou pečlivostí, že se až stydím. Když jsem měl osmdesátiny, byl jsem v Olomouci a oni mě pozvali k sobě na snídani. Bylo to krásné posezení.

Na čem všem teď pracujete?

Já mám takovou hroznou vlastnost, že píšu vždycky několik věcí najednou. Nedovedu odpočívat, takže něco dokončím a hned se přesunu k další práci. Teď píšu dvě hry najednou, protože v Semaforu musíme mít čtyři premiéry do roka. Kámen úrazu je v tom, že každé divadlo, které pobírá grant, má tuhle povinnost. Jenže já nemůžu vzít tu Moliéra, tu Čechova, tu Ionesca, ale musím to všechno napsat sám, poněvadž jsme autorské divadlo.

Říkáte, že neumíte odpočívat. Přesto ale máte velkou zálibu a tou je sběratelství.

Když mám dva předměty jednoho druhu a získám k tomu třetí, tak to je základ sbírky, ve které musím pokračovat. Takže sbírám všechno možné, teď hlavně přílby. Všichni mi říkali: „Proč to děláte, vždyť vy jste takový pacifista, napsal jste Tulipán, Kdyby tisíc klarinetů…“ Já odpovídám, že z přílby se nestřílí, naopak chrání lidské životy. Nikdy jsem si tuhle sbírku neplánoval, ale jednou jsem šel kolem antikvy a tam měli vystavených pět exemplářů, které jsem pamatoval z doby válečné. Najednou na mě dýchlo moje mládí. Říkal jsem: „Ty bych chtěl mít.“ Sbírám pouťové obrázky, svaté obrázky se jim říká, mám jich stovky. Ty mě dojímají, že jsou hrozně naivňoučký, ale mají v sobě zvláštní poezii. Lžičky, takové ty ozdobné, jsem začal sbírat, poněvadž jedna paní mi jich dala celou krabičku. Samozřejmě nemluvím o sbírkách filmů, standardních desek mám přes tisíc, LP desek plnou skříň. Nemyslím ani, že by to byla chamtivost, ale spíš potřeba všechno zkompletovat.

V 60. letech jste s Jiřím Šlitrem a dalšími členy semaforského souboru natočili album Vánoční pohlednice. Sám jste ale prohlásil, že jste rád, když Vánoce skončí a můžete se zase naplno věnovat práci. Co pro vás tyto svátky znamenají?

Já mám k Vánocům zvláštní vztah. Dokonce se přiznám, že jsem rád, když jsou za námi, protože jsou pro mě poznamenané negativními věcmi: třeba tím, že mi zemřela žena. My se vždycky scházeli celá rodina, a teď tam někdo chyběl… Nebo to hektické nakupování, kdy prostě „musí“ být dárky. Dnes dávám dárky pouze dětem, s dospělými jsme si řekli, že si nic dávat nebudeme. Já si ty svátky prožívám sám vevnitř. To jsou moje Vánoce.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay