Někdejší nejmladší biskup na světě slaví devadesátiny

Vydání: 2010/17 Kardinál Tomáš Špidlík, 21.4.2010, Autor: Aleš Palán

Třináctého dubna oslavil emeritní královéhradecký arcibiskup KAREL OTČENÁŠEK devadesáté narozeniny. Není to přitom jediné jubileum, které si v tomto roce bývalý politický vězeň připomene.

Letos slavíte snad všechna myslitelná výročí: nejen devadesát let od svého narození, ale i pětašedesát let od kněžského a šedesát od biskupského svěcení.

Tak se to nějak sešlo… A za všechno to budeme děkovat v sobotu prvního máje. To bude takový můj den – jestli se ho dožiju. Rád bych při té příležitosti našemu národu vzkázal poselství o univerzálním svatodušním spřátelování, samozřejmě při zachování celého učení katolické víry a autority Svatého otce. Meditoval jsem na tohle téma mnoho let, už v kriminále jsem takovou myšlenku předkládal kněžím, kteří tam byli zavřeni spolu se mnou. Letos prvního května chci dát lidem takovou výzvu.

Ke kněžskému povolání jste byl jakoby předurčen už svým příjmením.

Trochu asi ano. Jeden francouzský kardinál pokaždé, když mě vidí, s úsměvem opakuje, že nebeský Otec je tam nahoře, ale tady před ním stojí ten malý otec – Otčenášek.

Kdy jste začal pomýšlet na to, že byste svůj život zasvětil Pánu?

Ministroval jsem snad odjakživa. Jednou za námi přijel žebrat o pšenici milosrdný bratr a řekl mi: „Když ministrujete, mohl byste být i knězem.“ Tam to slovo padlo poprvé. Když jsem pak měl odjet do bubenečského arcibiskupského gymnázia, už jsem za tím cílem směřoval.

Co na to říkali rodiče?

Byli velice rádi, hlavně maminka. Být kolářem jako otec jsem nemohl. Sám tatínek mi v nadsázce řekl: „Pokud se kolářem vyučíš, šlápnu ti na krk.“ To řemeslo tehdy končilo, dnes už kolo ze dřeva neumí udělat nikdo.

Rodina vás v těžkých dobách asi hodně podporovala.

Měl jsem tři sestry, z nichž jedna – Aninka, o osm let mladší, žije stále blízko mě a občas mě jezdí navštěvovat. Další dvě sestry už zemřely. Svým příbuzným jsem však zpočátku ani nemohl říct, že jsem biskupem. Když jsem to pak prozradil tátovi, řekl: „Oni tě zabijou.“ Maminka mi ale do Želiva, kde jsem byl internován, vzkázala: „Nic jim nepodepisuj.“ Jakýmkoliv podpisem mohl být tehdy vyjádřen souhlas s totalitním režimem. I tehdy mě maminka v mé cestě podpořila.

Jaká byla atmosféra v Praze-Bubenči na gymnáziu, když jste tam studoval?

Mladá, nadějná. Patřil jsem mezi vynikající studenty, dával jsem kondice, jen z němčiny toho uměli spolužáci původně víc než já, protože já se na měšťance nenaučil z němčiny skoro nic. Když jsem se pak přihlásil do semináře, řekl pan biskup: „Můžu vás poslat skoro všechny do Itálie.“ Přihlásili jsme se ale jenom dva – a ten druhý nakonec stejně odpadl, protože by mu maminka nemohla jet na primici.

Co vás na Římě tak lákalo? Kvalita vzdělání?

Věčné město na mě zapůsobilo výborně přesto, že mě cestou tam okradli. V Římě v Nepomucenu jsem pak dělal celou dobu kostelníka: po mně už nepřijeli další, mladší alumni, kterým bych to mohl předat. Takhle olamování okapů vosku na svíčkách a bouchání koberců zbylo na mne. Hitler tehdy řekl, že nechce zpátky do Protektorátu ty kněžské žaludky, v Římě tak museli zůstat i ti, kteří měli už studia dokončená. Já je ale stihl dodělat akorát na konci války.

Jak jste za války vnímal politickou situaci?

Četli jsme L’Osservatore Romano, takže jsme byli informováni celkem objektivně. Poslouchali jsme i Vatikánský rozhlas, případně náš český. Ten ale jen na chodbě u dveří, protože vicerektor Nepomucena Bezdíček se bál, že nás zavřou, když budeme české zahraniční vysílání poslouchat. Sám ho ale u sebe na cele poslouchal, takže jsme stáli na chodbě u jeho pokoje a poslouchali.

Jakou jste měl představu, co budete dál dělat?

Za války jsem pořád doufal, že se vrátím domů, nechtěl jsem v Itálii zůstat. Byli jsme vysvěceni s mnoha černochy a lidmi z dalších národů, nás Čechů bylo sedm, mezi nimi i přítel Karel Pilík. Hned po vysvěcení mě biskup Mořic Pícha povolal domů: z pohraničí byli tehdy odvoláni anebo dobrovolně s farníky odešli němečtí kněží a my museli na jejich místa.

Jaké byly ty kněžské roky?

Ve farnosti jsem dělal 2 roky, pak jsem nastoupil jako vicerektor diecézního semináře v Hradci Králové. Já jsem lidový kněz, ve farnosti mi to vyhovovalo víc. Když jsme při studiích v Praze dělali psychologickou zkoušku, vyšlo mi, že bych měl být na nějakém předměstí velkoměsta jako farář. To by mi vyhovovalo nejvíc.

Tam jste se ale vůbec nedostal, kdybychom nepočítali Trmice u Ústí nad Labem, kde jste působil v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Měl jsem v těch letech na starosti čtyři farnosti, mezi nimi i Stadice, odkud pocházel Přemysl Oráč. U jeho pomníku jsem někdy míval rozhovory, protože za mnou jezdilo mnoho lidí a hlavně študáků. Ti mi moc pomáhali. Měl jsem ve správě dvacet kostelů a pět farních budov, bez jejich pomoci při opravách by to bylo moc těžké. Nejezdili za mnou se jen modlit, ale i pořádně máknout.

Osmašedesátý rok znamenal konec nadějí na svobodný vývoj společnosti.

V roce 1950 se do semináře nahrnulo nějakých dvacet chlapů: „Lid si to postavil a lid si to taky bere.“ Vzali si klíče a objekt nám sebrali. Už předtím nám zabrali zahradu.

Velkou událostí byl tzv. číhošťský zázrak. Číhošť přitom leží v hradecké diecézi.

Jako vicerektorovi semináře mi jeden zkušený profesor řekl: „Držte se v tom zpátky, nebo vás skrz Číhošť taky zavřou.“

K tomu ale došlo až později. Vaším „přečinem“ ovšem byl fakt, že jste byl vysvěcen na biskupa.

Když mi to biskup Pícha nabídl, bránil jsem se. Neznal jsem místní poměry, všechno se během války změnilo a knězem jsem byl jen pět let. Nechal jsem se však přesvědčit., že je to nezbytné. Mořic Pícha mě tajně vysvětil v kapli biskupství – nyní žiju ve stejné budově o poschodí výš a každý den tam v kapli sloužím mši svatou. Biskupské svěcení jsem obdržel koncem dubna 1950, když hlídači našeho biskupa odjeli slavit První máj a my toho využili.

Byl jste prý nejmladší biskup na světě.

Tenkrát snad ano. Pak mě ale trumfnul Slovák Ján Chryzostom Korec, ten byl ještě o něco mladší. A teď jsem zase dost možná služebně nejstarším biskupem, jsem jím už šedesát roků.

O svém svěcení jste nikomu nemohl povědět.

Kromě přítomných jsem to nesměl říci skutečně nikomu. Když jsem ale už směřoval do kriminálu, řekl jsem to rodičům, aby je to celé tak neranilo. Zatkli mě ve Vrchlabí a vezli přes Hradec – to jsem si myslel, že mě tam ve věznici vysadí – ale dojeli jsme až do Želiva. Bylo řízením Prozřetelnosti, že jsem se tam sešel s biskupem Tomáškem a otcem Antonínem Šuránkem – ledacos jsem se od nich přiučil. Museli jsme pracovat – jen my tři – na cele nebo chodit do práce ven; jednou jsme byli na bramborách a lidi nám nechávali v brázdách na přilepšenou trochu jídla. V Želivě bylo internováno i několik desítek Hradečáků, plánovali jsme nový seminář – chtěli jsme mít nový s pěknou zahradou a hřištěm. Pořád jsme se nevzdávali plánů.

Bylo to v internačním táboře Želiv lepší než pak v kriminálech?

Horší - nemohli jsme třeba skoro vůbec na vycházky. Na všech místech jsem byl ale s kněžími, kteří mě ovlivňovali a byli mi vzorem.

V roce 1954 po Vánocích jste měl soud.

Maminka mě tam mohla naposledy vidět. Byl jsem zbědovaný, a když jsem dostal 13 let, pochopila, že se mé svobody už nedožije. Když pak v roce 1956 zemřel biskup Pícha, několikrát mě estébáci v kriminále navštívili s různými nabídkami. Nikdy jsme se nedohodli. „Až budu moct z kazatelny říct, že komunismus je blud, a nic se mi nestane, rád do duchovní správy půjdu, ale do té doby ne,“ řekl jsem vždycky a to byl taky konec našeho rozhovoru.

Byl jste propuštěn až v roce 1962.

Většina spoluvězňů šla domů už v roce 1960. Mne ale tehdy nepustili, odmítl jsem zase spolupráci, tak mě takhle potrestali: „Darebáku, ty tady v kriminále shniješ,“ prorokovali mi. Kdybych ovšem něco podepsal, nemohl bych se muklům-spolukněžím podívat do očí.

Když vás z kriminálu pustili, vědělo se už veřejně, že jste biskup; přesto jste tuto pozici nemohl vykonávat.

Do Trmic, kde jsem byl nejdéle, za mnou kněží z hradecké diecéze často jezdili, já sám měl hradeckou diecézi zakázánu. Jezdil jsem tak aspoň na pohřby kněží a dalších lidí. Na to, abych mohl zasednout na biskupský stolec, jsem musel čekat čtyřicet let, z toho deset a půl v kriminálech.

Stýskalo se vám po Hradci?

Velice. Teď se mi to všichni snaží vynahrazovat, ale už mě musí vozit na vozíčku.

Svědectví o době komunismu jste se snažil shromáždit v pětisvazkových Kamíncích.

Je v nich na tisíc svědectví; knihy vyšly v češtině a němčině. Historik Václav Vaško mi napsal, že kdybych neudělal nic jiného než shromáždil svědectví lidí o pronásledování církve a věřících, udělal bych dost.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay