26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nejsme konkurencí diecézním kněžím

18. 4. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/16 'Čtěte Korán!' vyzývají radikální muslimové, 18.4.2012, Autor: Miloš Szabo

Zastihl jsem ho v Chrudimi. Kolem nás chodili lidé, on se s nimi zdravil, oslovovali ho, bylo vidět, že si spolu rozumějí. Měl jsem pocit, jako bych byl v jeho domovské farnosti. Bylo to však docela jinak – P. PAVOL KAVEC z Misijní společnosti sv. Vincence (CM) v chrudimské farnosti vedl lidové misie.

Jsi ve Společnosti sv. Vincence z Pauly. Co tě nejvíce upoutalo na tomto světci?

Nejsem člověk, který by uměl nějak zvlášť přednášet a odborně hovořit, jsem víc přitahován určitou jednoduchostí a otevřeností. Když se blíže seznámíme s životem sv. Vincence z Pauly, zjistíme, že to byl velmi praktický a otevřený člověk. Dokázal pojmenovat věci pravým jménem, což je velmi důležité v každé době. Občas mám pocit, že v té dnešní, kdy se leccos kamufluje a zakrývá, obzvlášť. Žijeme ve světě polopravd a lží, které někdy mohou proniknout i do duchovního života. Proto je pro mě jasnost a přímost sv. Vincence velkým příkladem i výzvou.

Misijní společnost sv. Vincence není klasickou řeholí. V čem se liší?

Řehole má poměrně přísná a přesná pravidla, která určují komunitní život, jenž je podstatným prvkem jejich povolání. Klauzura, tedy uzavření se před veřejností, má význam, aby pak řeholníci mohli naplňovat svoje poslání ve světě. Svatý Vincenc nezaložil takovouto řeholi ani klášter, ale spíše společenství kněží a bratří zvenku. A také je do terénu přímo mezi lidi vysílá, ovšem nikoli už jako jednotlivce, nýbrž jako komunitu, která se vzájemně podporuje a pomáhá si. Myšlenkou svatého Vincence bylo, aby kněží víc splynuli se životem lidí, mezi nimiž působí, což se projevilo mimo jiné tím, že jim nepředepisuje žádný speciální oděv, žádný řeholní hábit. Máme se oblékat tak, jak je to běžné v tom kraji, kde působíme. I když tedy jezdíme na misie – není to pouze zahraničí, ale i domácí prostředí – nijak se nelišíme od místních kněží.

Zmínil jsi slovo misie. Liší se dnešní misie od těch, které konal sám sv. Vincenc?

Podstata zůstává stejná – nic jiného než Boží Slovo nesmíme a nechceme hlásat. Co se však výrazně změnilo, jsou výrazové prostředky tohoto hlásání, které nám mohou být velmi nápomocné. Rovněž ideál našeho zakladatele je neměnný: když někdo hlásá Boží Slovo sám, není nutně důvod, aby byl v kongregaci, když to však chce dělat s podporou komunitního života a modlitby, určitě najde cestu i k nám. Je důležité podtrhnout, že Misijní společnost nebere kněze z pastorace, jen je formuje do menších a funkčních komunit.

A co misie v zahraničí?

Od začátku tvoří jednu ze součástí našeho poslání. Misie totiž neznají hranice a jejich rozsah je určován počtem povolání, potřebou dané lokality a schopností konkrétní misijní komunity. Dnes vysíláme misionáře, dokonce jeden z našich spolubratrů na Ukrajině se tam po několika letech působení stal biskupem. V uplynulém roce jsme otevřeli novou komunitu v Hondurasu. Nepopírám, že je to doprovázeno rovněž určitou obavou, zda budeme umět mluvit řečí toho lidu a znát dostatečně jeho kulturu a zvyky. Proto musí vždy být součástí našich misií pokora, jinak to také může dopadnout velmi špatně.

Vaše komunita v Lošticích funguje od roku 2000. Měl jsi tenkrát z něčeho strach či obavu?

Určitě ano. Přestože jsou si slovenský a český národ blízké, bylo to pro mě úplně nové prostředí. Je to jako s manželstvím: jedna věc je spolu chodit, přátelit se, a druhá spolu pak žít v dobrém i ve zlém. Jedna věc je mít určitou zemi rád, přijet se tam podívat, být tam na návštěvě, a druhá sdílet život se vším všudy. Bylo by tedy falešné tvrdit, že jsem z ničeho obavy neměl. Velkou inspirací mi však byl právě život sv. Vincence, který kdysi odešel do opuštěné vesnice a zanedbané farnosti, a než rozběhl naplno misii s dalšími spolubratry, začínal tam s obyčejnými farářskými pracemi. Tak jsem se i já s bratrem Josefem nejdříve věnoval klasické pastoraci, opravování kostelů, vysluhování svátostí a učení náboženství. A čekal jsem, jak se to bude dál vyvíjet. V roce 2005 k nám přišel další spolubratr, takže jsme už mohli začínat něco nového. Dnes to u nás vypadá tak, že dva kněží vyjíždějí na misie tam, kam nás pozvou, a třetí zůstává doma ve farnosti. Snad jsme tedy užiteční i ostatním kněžím a zároveň máme ve farnosti svůj domov, kde nás drží společná modlitba i určitý řád.

Některé misie v minulosti ztroskotaly. Proč se to může stát?

Misie je velké dobrodružství, je to zkouška důvěry – na začátku obvykle nikdo přesně neví, do čeho jde. Začátky bývají těžké, po stránce kulturní, jazykové, finanční i komunitní. Stačí málo, aby některá složka selhala, a může nastat problém. Nejsložitější bývají mezinárodní komunity, zejména v Africe či v Asii, když se mísí několik kultur a vlivů už i mezi jednotlivými misionáři. Jako každé jiné lidské dílo, může i to církevní v některé části světa více nebo méně ztroskotat. Ale i kdyby se tak stalo, věřím, že tam vždy zůstane něco, co někoho oslovilo.

K takovémuto postoji ale musí mít kněz velkou pokoru.

Pokora je určitě vlastností velkých lidí. A pokud máme růst podle evangelia a stávat se velkými lidmi, škole pokory se nevyhneme. Každý věřící, nejen kněz, si musí často klást otázku, zda to, co dělá, chce on sám, nebo Bůh. Odpověď nedostává najednou, ale postupně, po kapkách, až do konce života. Napadá mě příklad velkého misionáře Františka Xaverského, který mohl vynikat na světových univerzitách, ale odjel mezi Japonce a Indy a naplnil tam svoje životní poslání, aniž věděl, zda se o tom někdo někdy dozví. Je to zcela opačný trend, než se propaguje dnes, kdy se obecně lidé snaží, aby o nich bylo slyšet.

Je to, co říkáš, podstatou tzv. lidových misií?

Je to spíše jejich součástí než podstatou. Lidové misie bývaly před nástupem komunismu v našich zemích velmi oblíbené. Když se snažíme na tuto tradici navázat, máme výhodu, že si někteří farníci ještě z dětství pamatují, jak do jejich farnosti přicházeli na určitý čas řeholníci, kteří tam kázali pro jednotlivé stavy, pro jednotlivá povolání, pro mladé, zvlášť pro muže, pro rodiny apod. Název lidové misie pochází právě z poslání, že jsou určeny speciálně pro široké lidové vrstvy, nikoli pouze pro jednotlivce, kteří se zabývají teologickým studiem. Když tedy přicházíme v lidových misiích do jednotlivých obcí a měst, chceme tam nejen kázat v kostele, ale několik dní žít s lidmi i s jejich farářem, prožívat jejich radosti i starosti a sdílet vše, čím oni právě v té době žijí.

Můžeš to přiblížit trochu konkrétněji?

Když nás osloví nějaký kněz, že by stál o naše misie, vyjíždíme nejdříve na jakýsi průzkum. Projekt misií představíme nejen panu faráři, ale i samotným lidem. Jedná se pak většinou o osm až deset dnů, které budeme spolu prožívat. A to chce opravdu důkladnou přípravu ze všech stran: nechceme, aby v tu dobu odjel místní kněz na dovolenou, ale naopak, aby tam s námi byl. Nejsme v tu chvíli jeho náhradou, nezastupujeme ho, nejsme konkurencí v jakémkoli smyslu slova. Stejně tak musejí mít zájem farníci. Aby předem věděli, že v tu dobu budou mít mezi sebou návštěvu, která chce s nimi prožít sice krátký čas, zato naplno. Chceme se sejít s mládeží, popovídat si s rodinami, navštívit nemocné… Měl by to být jakýsi čas na duchovní věci, řekněme velká duchovní obnova konkrétní farnosti. Když posléze vyjedeme do terénu, klademe velký důraz nejen na samotnou aktivitu, ale i na modlitební podporu: řeholní sestry mají ve svých komunitách jméno té konkrétní farnosti, a zatímco tam pracujeme, ony se za tu farnost, za nás i za misijní dílo modlí.

To vše se dá zorganizovat v tzv. živé farnosti. V Čechách je však bezpočet míst, kde farnosti skomírají. Přijali byste pozvání i tam?

Každý kněz je samozřejmě rád, když má kolem sebe skupinu lidí, o něž se může opřít. Co však dělat tam, kde lidi nejsou? Znám krásné příklady kněží, kteří nemají kde sloužit nebo nemají pro koho, a nevzdávají to, dokonce ani nepodléhají pesimismu. Naším posláním je hlásat Boží Slovo vhod i nevhod, každý výjezd do farnosti je tudíž originální a specifický. Když jedeme do živé farnosti, víceméně víme, do čeho jdeme. Kdybychom jeli na nábožensky „mrtvé místo“, budeme na to muset jít společně s tamním knězem, který je hlavním moderátorem našich misií – my jsme na těch pár dnů pouze jeho externí spolupracovníci. Konkrétní postup se tedy musí domluvit s ním. Neexistuje jeden model pro všechny vesnice či města. Věřím však, že Hospodin může učinit zázrak i z mála, pokud to málo vložíme do jeho rukou.

Jak má vypadat vlastní farnost, kam odchází následovník sv. Vincence? Venkov, nebo město?

Sv. Vincenc svým kněžím zdůrazňoval, aby šli tam, kam nikdo nechce. Tuto myšlenku bychom si měli stále připomínat. Abychom si předem nevybírali lukrativní místa ani taková, kde by se nám líbilo. Když nám jako Společnosti nabídnou biskupové působení ve velkoměstě, půjdeme tam. Když nás budou potřebovat na venkově, měli bychom přijmout venkov. I v tom můžeme vidět rozdíl oproti velkým řeholím, které mají na daném místě svůj klášter již celá staletí: je pochopitelné, že jsou s ním svázáni. V tomto směru můžeme být pružnější a flexibilnější. Bydlíme většinou na farách, které byly stavěny, aby tam mohlo bydlet víc lidí, takže se tam jako malá komunita hravě vejdeme.

Kdyby tě Pán Bůh k sobě povolal v Česku, chtěl bys být tady i pohřben?

Nejsem vyznavačem konkrétních příprav, kde by kněz měl a chtěl být pochován, pro věčnost to není ani trochu důležité. Jsem si však jistý, že o pohřbu budou rozhodovat moji představení. Jestli spočinu v nějakém společném pohřebišti Misijní společnosti, nebo zde v Čechách či na Moravě, tedy neřeším. Na druhé straně se té myšlence vůbec nebráním. Češi mají silnou dechovkovou tradici a v jedné písničce se zpívá „v té zemi krásné chtěl bych spát“. Takže ano, umím si to představit, s touto zemí jsem již spjat velmi silně.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou