Nejsem biskupem hotových odpovědí

Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 14.9.2010, Autor: Aleš Palán

„Ale o Letné se bavit nebudeme, že?“ Taková byla první reakce biskupa VÁCLAVA MALÉHO na naši prosbu o rozhovor při příležitosti jeho šedesátých narozenin. Někdejší disident a současný pražský světící biskup Václav Malý je zřejmě už trochu alergický na zplošťování své osoby na moderátora statisícových protikomunistických demonstrací na Letné na sklonku roku 1989. Naštěstí zůstává ještě celá řada témat, o kterých lze s biskupem Malým hovořit.

Když vám bylo 55 roků, vydal Portál vaše Rozhovory, úvahy, komentáře. Šlo o soubor vašich vyjádření k aktuálním tématům za patnáct let svobody. K čemu především jste se vyjadřoval v následujících pěti letech?

Reagoval jsem na různé situace v oblasti lidských práv, byl jsem požádán o několik přednášek o pastorační situaci, vyjádřil jsem se k pořádání olympijských her v Pekingu… Mám ty texty v počítači, ale zatím neuvažuji o jejich vydání. Zajímají mě i témata mezináboženského dialogu – o nich bych chtěl v budoucnosti něco napsat, protože si myslím, že povědomí o nich je u nás stále ještě v plenkách. Například otázce vztahu muslimů a křesťanů, ale i teologickým otázkám ekumenismu mezi křesťanskými církvemi se věnuje velmi malá pozornost.

Jakýmsi leitmotivem většiny vašich vyjádření je přitom problematika lidských práv.

Vyjadřuji se pochopitelně i k době před rokem 1989, bývám k tomu období až monotematicky vracen. Je to pro mě už doba minulá, přesto jsem se lidským právům věnovat nikdy nepřestal. Zabývám se tím i na svých cestách do různých koutů světa; pokládám za svoji morální povinnost a obecnou slušnost, abych podporu, jakou jsem přijímal před rokem 1989, nyní předával dál.

Jakou váhu má v církvi vyjádření biskupa? Jakou váhu zde má esejistika a literatura obecně?

Já píši a vyjadřuji se především jako Václav Malý. Přirozeně beru vážně a zodpovědně svoji biskupskou službu, ale zároveň se za tím nechci ztratit jakožto osoba. Velmi nerad snáším situace, kdy musím hájit oficiální strukturu, a zatím si třeba myslím něco trochu jiného; vzhledem k odpovědné loajalitě to pak ale neprezentuji jako osobní názor. To se mi však stalo jen několikrát. Řekl bych, že esejistika má velký význam, protože ani biskup by se neměl nechat vtlačit do situace, kdy jen poučuje a vyjadřuje se výhradně k otázkám víry. Jistě: je to jeho poslání, ale je třeba mít i trošičku širší obzor.

V jednom rozhovoru jste říkal, že v Chartě 77 jste se naučil přicházet jako ten, kdo naslouchá, ne jako ten, kdo předem ví, co je pravda. Dá se říct, že učení se tomuto principu pokračuje i na arcibiskupství?

Snažím se. Opravdu velmi pozorně naslouchám těm, kteří o daném tématu něco vědí, zvu si lidi z různých oborů, naslouchám kněžím i laikům. Slovo laik přitom nemám rád, protože ve světském úzu znamená neodborníka. Čím déle sloužím v církvi, tím víc si kladu otázek. Víra a vztah k Ježíši je v mém životě tou nejdůležitější odpovědí, ale zároveň mi v hlavě stále vrtá spousta otázek, na které nemám odpovědi hotové. Tento princip si uchovávám ne z důvodu nějakého sebezalíbení, nýbrž proto, že mě vede k hlubší reflexi. Nejsem biskup hotových odpovědí.

Mluvil jste o tom, že někdy může být mezi stanoviskem osoby Václava Malého a stanoviskem oficiálních struktur církve jakýsi prostor. Takové území nikoho. Lze třeba právě v něm nalézt ono vaše předvolební doporučení volit malé strany?

Pokládal jsem za svoji povinnost reagovat na předvolební situaci a šlo vysloveně o stanovisko podpořené členy rady Iustitia et Pax, které nebylo žádným oficiálním vyjádřením ČBK. To, co jste nazval územím nikoho, je prostor, kterého se církev většinou nedotýká. A já chci svými omezenými silami povzbudit také další, že lze někdy vstoupit i na tuto vratkou plochu. Církev není ve společnosti jako nějaká pevnost, která se zdviženým prstem poučuje nebo se nad druhými pohoršuje. Jsme tady proto, abychom společně s druhými šli a na té cestě jim otevírali oči pro naději. Byl jsem mezi prostitutkami, navštívil jsem prostředí homosexuálů… Ne proto, abych poukázal sám na sebe, ale na to, že i tady je místo církve.

Na některých internetových blozích je vidět, že určitým katolíkům vyloženě ležíte v žaludku. Jste dost možná nejkritizovanějším českým biskupem. Jaký je to pocit?

Příliš se tím nezabývám – kdybych se měl trápit každým napadením, zůstal bych stát. Říkám to, o čem jsem přesvědčen, nikdy netvrdím, že je to obecná a věčná pravda. Nesouhlas některých je vyvážen tím, že si rozumím se spoustou jiných lidí.

Na kritiku jste byl ostatně zvyklý už z minulého režimu. Takže se v tomhle směru vaše pozice až tak nezměnila, že?

Teď to víc bolí než dřív. Je přirozené, že když vás někdo nespravedlivě ostřeluje šípy z vlastních řad, nelze vůči tomu předstírat lhostejnost. Na druhé straně jsem na to opravdu zvyklý.

Chartu 77 jste podepsal záhy po vysvěcení. Přitom bohoslovecká fakulta, kterou jste měl čerstvě za sebou, musela být zasažena nastupující normalizací. Byla tam nějaká komunita bohoslovců či pedagogů, s níž byste sdílel své názory a která vás k rozhodnutí podepsat Chartu přivedla?

Na bohoslovecké fakultě byla skupina, která se jasně vymezila vůči hnutí Pacem in terris. Tiše nesouhlasila většina, hlasitě nás bylo několik. Tím nechci v žádném případě říct, že ti, kteří zvolili jiný způsob nesouhlasu než já, by snad byli kolaboranti. Neopovážil bych se být soudcem, bojím se lidí, kteří střílejí od boku a jsou hned hotovi s odsudkem druhého.

Tyhle šípy byly vůči Chartě vysílány i z prostředí církve.

Ano, ze začátku se k ní kriticky stavěl i pozdější symbol odporu kardinál Tomášek. Já Chartu nepodepsal proto, že bych chtěl opustit veřejnou službu, byl to pro mne vnitřní zápas a byl jsem si dobře vědom toho, co mě to bude stát. Na druhé straně jsem nemohl unést situaci, když jsem kázal v plzeňských kostelích o pravdivém postoji vůči Bohu, ale zároveň bych ve veřejném prostoru mlčel. V tomto smyslu pro mě byla Charta osvobozením. I Ježíš šel do nejistoty, přijal ji a zvládl, i když s bolestí.

Hledal jste tuhle autenticitu nejistoty i u svých spolubratří? Měl jste v někom určitého průvodce a v případě potřeby přátelského oponenta?

Když jsem ztratil státní souhlas, hodně jsem se stýkal s františkánem Bonaventurou Boušem, potom i s Josefem Zvěřinou a Ottou Mádrem. To byli lidé, kteří mě drželi, ale zároveň byli i kritičtí vůči některým mým názorům.

Potřebujete někoho takového i teď?

Ano, mám skupinu přátel, s nimiž otevřeně o věcech hovořím, a stále si přirozeně hlídám, abych se nedostal za zdi uzavřeného myšlení. Nemám na mysli žádný relativismus, ale chci si i ve stáří uchovat dynamiku myšlení, nedostat se do situace, kdy bych řekl: Dost, teď už budu žít jenom z toho, co jsem dosud načerpal.

Když byl váš spolubratr v biskupské službě Karel Herbst instalován do úřadu, jeho přátelé – Staré páky – přišli pod okna arcibiskupství s transparentem Karle, nezblbni. Máte před očima podobnou imaginární výzvu?

Moje výzva by zněla: Neschovávej se za svoji funkci. To je mým tichým heslem, abych si zachoval dynamiku. Připomínám si: Buď sám sebou a nemysli si, že jsi už uchopil pravdu.

Energii a potvrzení svého směrování nacházíte primárně v evangeliu. Vytvářejí váš duchovní základ i nějaké koníčky a zájmy?

Kromě teologické literatury velmi rád sleduji, co se děje v divadlech, navštěvuji výstavy, sleduji koncerty, čtu. Bez toho bych se cítil být nějakým způsobem ve svém rozhledu zúžený. Kulturu v tomto smyslu potřebuji ke svému životu, nejsem znalec, ale dobrá výstava, koncert či kniha mě také vedou k Pánu Bohu. Děje se to třeba trochu jinou cestou, Pán Bůh tam nemusí být vůbec přímo zmíněn. Snažím se žít bohatým kulturním životem.

Tuhle větu by bohužel o sobě mohlo říct velmi málo kněží.

Je to škoda. Opravdu nechci soudit a vím, že mnozí kněží jsou přetížení, a já jako biskup jsem například ochráněn od starostí o opravy a stavby, ale když chodím na vizitace, chybí mi někdy v knihovnách kněží beletrie, natož poezie. V minulosti byli naši kněží – a není to fráze – nositeli kultury. Je ovšem pravda, že často zaostávali v teologii. Teď jako by se to převrátilo. Zdá se mi, že někdy kněží čtou bezprostředně jen to, co se jim hodí pro kázání. Ale vzdělání přece není účelové, široký obzor znamená vidět věci v souvislostech, myšlenky nečerpám proto, abych je pak okamžitě „prodal dál“.

Jak se změnila situace a podmínky k práci na arcibiskupství po odchodu kardinála Vlka a příchodu arcibiskupa Duky? Jaké vy jako jejich spolupracovník z nejbližších cítíte změny?

Zatím je příliš brzo na hodnocení. Zdá se mi, že se pan arcibiskup Duka zatím rozhlíží – a dělá dobře. Nás nejbližší spolupracovníky vyzval, ať přemýšlíme o možnostech nové koncepce. Sám jsem zvědav, jak to bude pan arcibiskup všechno hodnotit. Jeho kroky můžeme sledovat na veřejnosti: styky s činiteli veřejného života jsou intenzivní, řešila se otázka společné správy katedrály…

Tomu rozumím. Tyto vnější věci – katedrála, jednání s prezidentem a další – jsou ale při vší důležitosti spíš symboly. To základní je fungování úřadu uvnitř, to dává dynamiku vnějším projevům. Proto se ptám na změny uvnitř arcibiskupství.

Věřte mi, že to, co říkám, není úhybný manévr. Pan arcibiskup se skutečně zorientovává a na změny zatím čekáme. Za velmi pozitivní bych označil fakt, že se hlavní celebranti v kapli arcibiskupství střídají. Máme rozdělené jednotlivé dny a sám pan arcibiskup koncelebruje, i když je hlavním celebrantem třeba kněz.

To je přitom taky symbol. Ačkoliv tentokrát namířený spíš k arcibiskupství jako takovému.

Velmi se mi líbí, že takto pan arcibiskup nechává prostor druhým – a nejen biskupům, i kněžím. Každého z nás to učí, že jsme tu především pro naši službu a nemusíme být stále v centru dění.

Jak si užijete, nebo jak „přežijete“ své šedesátiny?

Doufám, že projdou bez většího povšimnutí. Ačkoli si mě mnozí spojují s davy, jsem člověk spíš plachý a nevyhledávám pozornost. Rád s lidmi hovořím, opravdu mám lidi rád, ale raději v menším kruhu, takže žádné větší oslavy neplánuji. A není to skutečně z důvodu sobectví, nýbrž z důvodu mé plachosti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay