Nejen o "obrazech pokorné veselosti"

Vydání: 2004/8 Stárnutí a podzim života, 8.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

ROZHOVOR S KARLEM JANEM SCHWARZENBERGEM
Když ještě chodil do školy, tak mu učitelé vtloukali do hlavy, že je samozřejmé, že je degenerovaný. Kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a okněžněný lantkrabě kleggavský ovšem musel ve svém životě "skousnout" ještě mnohem větší křivdy...


Jak snášíte křivdy?
Křivdy? V porovnání s jinými lidmi moje křivdy nestojí za zmínku.

Ovšem nahlédne-li člověk, byť jen zběžně, do vašeho životopisu, tak vidí, že to u vás dost často bylo jako na houpačce - jednou nahoře a hned zase dole. Kdy vám bylo nejhůř?
Asi dvakrát v životě.

Chce se vám o tom mluvit?
Ne, protože se to týká i dalších osob. Jednou mi bylo dosti zle, to když jsme odtud museli odejít. Když člověk přijde o domov, to je hodně zlé. Po pravdě řečeno, čtyřicet let jsem se s tím nemohl vyrovnat. To bylo horší než všechny materiální ztráty. Vzpomínám si, jak otce bolelo, že se nemůže procházet na Orlíku, že se rozprodávaly památky. Ale vychoval mě v přesvědčení, že v dějinách to vždycky chodí jednou nahoru a podruhé dolů. A naše rodina byla vyvlastněna nejméně osmkrát, poprvé už v 16. století.

Ztratil jste někdy naději?
Nikdy. Úplné zoufalství jsem bohudík nezažil.

Myslíte si, že odvaha je vaše rodová vlastnost?
Nikdy jsem se tím příliš nezabýval. Jisté je, že člověk má různé geny a dědí se též různě. Například já vím, že vypadám jako jeden prastrýc, který žil před sto lety. Můj bratr je charakterově velice podobný strýčkovi Janovi.

Řekl bych, že jistá nadání a určité slabosti jsou někde v genech, ovšem co se s tím dál udělá, to už je věc výchovy.

Byli jste vychováváni k bojovnosti, k tomu nevzdat se?

Přímou výchovou ani ne, ale příkladem. I když ono se to asi nedá přesně rozlišit.

Najde se ve vašem životě okamžik, kdy jste chtěl zastavit čas, protože jste se cítil tak úžasně, že byste si to rád pořádně užil?
Ne, to ne. Vždycky to byla jenom krátká období a já moc dobře věděl, že nebudou mít dlouhé trvání, a bylo to tak dobře.

Například?
Léta 1989-90. Ze začátku to bylo něco báječného.

Co jste si myslel, když to v listopadu ´89 "prasklo"?
Věděl jsem, že to koneckonců dopadne dobře. Byl jsem dokonce až příliš optimistický. Měl jsem tušit, že česká půda byla dosti kontaminovaná a že všechno bude postupně teprve vylézat. V té euforii jsem na to ale zapomněl.

Jste rozčarován z toho, jak to u nás teď vypadá?
Rozčarován je špatný výraz. Někdy jsem strašně naštván.

Co vás nejvíc štve?
Ta bezostyšnost a nestydatost, jak tady bují korupce. Ono se v Čechách vždycky kradlo, což o to. Ale dřív se lidi aspoň styděli. Ovšem i toto všechno jsou ještě stále reakce na předešlé období. Když se to tady přeorientovalo na tržní hospodářství, tak lidi bohužel na něco zapomněli. Zabývá-li se člověk dějinami, tak ví, že tam, kde tento systém vyrostl, byl ale také vyvážen velmi přísnou morálkou. Amerika, která je řekněme nejúspěšnější kapitalistickou zemí, má ale také národ, který je náboženštější, než jsme my. Ne že by v tom nebyly mouchy. Ale celkově je americký systém založen na přísných, puritánských, a často i pokryteckých duchovních základech. My jsme to budovali bez těchto duchovních základů, což bohužel mělo a má své výsledky.

Masarykovo heslo "nebát se a nekrást" jsme si poněkud zkrátili a převedli na "nebát se krást". I když podobné "úpravy" nejsou ničím novým. Stačí se podívat do minulosti. Například prezidentská vlajka či český státní znak. Stojí tam: Pravda vítězí, což vychází z Husových slov. Jenže v plném znění je to Pravda Boží vítězí. To Boží jsme ale už za první republiky jaksi vyškrtli. Taková malá falzifikace citátu.

Vy jste věřící?
Já jsem mizerný křesťan, ale obstojný katolík.

To mi teda musíte vysvětlit...
Katolík jsem přesvědčený. Když se ale sám na sebe podívám, tak vím taky velice dobře, že jsem nežil přespříliš křesťansky ctnostným životem - jsem tedy mizerný křesťan.

Vzpomenete si, jak vypadala výchova k víře u vás doma?
Musím po pravdě říci, že samozřejmě rodiče byli věřící a nás k víře také vedli, ale bylo to u nás takové zajímavé. Maminka měla opravdu živelnou víru. Ona měla těžký život. Zažila si to dvacáté století opravdu v plnosti - seznámila se s gestapem, potom i s komunisty. Zemřela těsně před tím, než to tady prasklo, v roce 1988. Ale všechno to vydržela i díky své pevné víře.

U otce to bylo jiné. Jezdil za starým Florianem, znal Demla a byli mu blízcí i francouzští katoličtí básníci a myslitelé. Původně byl dost radikální konzervativec, pak ovšem, jak se dvacáté století vyvinulo, zjišťoval, kde byly ony pasti v myšlení. Ve svém stáří byl pak mnohem liberálnější než v mládí. To bylo velice zajímavé.

Byl to právě můj otec, kdo mě seznámil s krásou liturgie a poezií bohoslužby. Zabýval se jí, a to nejenom katolickou, ale i pravoslavnou.

Oběma rodiči jsme ale byli vedeni k tomu ve víře setrvat. Ačkoliv asi každý se v období mezi pubertou a dospíváním dostává do nějaké krize.

Víra u vás se rozvíjela na základě dobrovolnosti, nebo jste byli nuceni například chodit do kostela, modlit se?
Řekl bych, že to bylo samozřejmé.

A to jste neměl momenty, že by se vám nechtělo?
Jako dítě ne, až potom v období dospívání, i když ne drasticky. Já jsem totiž přece jenom ještě zažil dětství, kdy bylo hlavně na venkově samozřejmé, že se jde v neděli do kostela. Jak se to změnilo, vidím teď, zajdu-li někdy do našeho vesnického kostelíka, kde se modlí čtyři babičky a dva staří pánové.

Proč si myslíte, že to tak dopadlo?
Vlna sekularizace prošla celou Evropou. U nás byla navíc posílena totalitními režimy. Hodně se už o tom napsalo, tak se o tom nebudu rozpovídávat. Svou roli hrály mýty o husitství a Bílé hoře a jako v mnoha vývojových etapách českého duchovního života jsme se i v této oblasti jenom do jisté míry opičili po tom, co dělali naši němečtí sousedé. A tak člověk nemohl být českým vlastencem, pokud se nepostavil Římu. Bohudík už máme toto všechno za sebou. Jsou ještě tam i onde pozůstatky tohoto poněkud omezeného myšlení, ale to jsou jenom resty z minulosti.

Máte možnost sledovat obraz české katolické církve nyní?
Do jisté míry ano.


Kde podle vás udělala chybu?
Samozřejmě, že se staly chyby. Není ale mým úkolem, abych je tady dopodrobna rozebíral. Nicméně v období 1989-90 byly značné šance. Otevřenost byla veliká. Lidé se opravdu ptali, ale nedostali tehdy odpovědi. Myslím, že jsme, a když říkám jsme, tak tím nemyslím jen klérus, ale každého katolíka, že jsme se nezamysleli tak důkladně nad sebou samými. Možná to bylo tím, že církev tak trpěla a nejenom od komunistů, ale i od nacistů, že jsme vyzařovali obraz zapšklé povýšenosti, místo toho, abychom šířili obraz pokorné veselosti. To byla ta základní chyba. Mohli jsme se lépe vyrovnat se svou minulostí, s chybami naší církve. To je bohužel pravda. K tomu jsme se nepostavili dostatečně poctivě a otevřeně.

Jistě že vím taky, že v tomto období byli biskupové a duchovenstvo přestárlí a opravdu znavení, ze všeho utahaní. Neměli sílu. A jak už jsem řekl, ona propaganda posledního století ještě dodnes působí.

Máte dojem, že české církvi chybí osobnosti?
Ale ne, máme jich několik a velmi silných. A to i když to porovnám se sousedstvím.

Kdo třeba?
Ať už je to Václav Malý, P. Halík či kardinál Vlk. Máme a měli jsme opravdu zajímavé osobnosti, a to i mezi laiky. To tady u nás opravdu nikdy nechybělo. Pro mě bylo vždycky fascinující, jak maličká země a národ jsme, a kolik máme svatých. To je neskutečné. Můžete ovšem namítnout, že některé k té svatosti přímo doženeme. Svatého Vojtěcha nebo Václava například.

Myslíte si, že církev na veřejnosti umí "prodat" to, co má?
Ne. To ovšem sdílí s okolními církvemi. Většinu jejich prohlášení nelze číst ani poslouchat v kostele. To usnete před druhým odstavcem a vlastně si ani nevyposlechnete, jaké to poselství bylo. To není jazyk normálního člověka. Měli bychom se naučit mluvit, být méně vyvážení, opatrní a říci někdy velmi jasné slovo, byť bychom s ním narazili.

Říká se, že lidé by se v životě měli najít. Myslíte si, že vy jste se našel? Že jste na tom místě, kde vás Pán chtěl mít?
To je vždycky velká otázka. A asi to člověk, než tu životní dráhu dokončí, nikdy neví.

Je to tak dobře?
Člověk pořád hledá. Alespoň já nemohu říci, že jsem si tím jist. Ne, to opravdu nejsem.

Jste hrdý, že jste Čech?
Nevím, jestli je to pro mě věc hrdosti. Je to pro mě spíše samozřejmost a úkol. Nemyslím si, že člověk může být hrdý na něco, za co nemůže. Tady jsem se narodil, vyrostl.

Zabýval jsem se historií 19. a 20. století, a vím, jaké neštěstí spáchalo ono povyšování se nad druhým. Domnívám se, že člověk se nemá za to, co je, ani stydět, ale ani se povznášet. Prostě si říci - Pán Bůh tě postavil sem, a s tím nalož, jak můžeš nejlépe. S tím se plně identifikuji. Ale že bych se kvůli tomu, že jsem Čech, povznášel nad Holanďanem či Italem? To ne, to je mi cizí.

Spíš je to úkol, který je mi dán. To je těch pět či deset hřiven, které člověk dostane a za které se jednou bude zodpovídat. No dobře, narodil ses v krásné zemi, krásném kraji. To ti bylo dáno. No a cos s tím udělal?

Naložil jste dobře se svými hřivnami?
S některými doufám aspoň obstojně. S některými snad ne špatně. Já mám o sobě vždycky velké pochybnosti.

Ale člověk by to do vás nikdy neřekl...
Marketing je dobrý (smích).


Karel Jan Schwarzenberg (1937) pochází z orlické větve šlechtického rodu Schwarzenbergů. (Nejstarší zmínka o rodu pochází z roku 1155). V roce 1948 odešel jeho otec, kníže Karel VI., se svou rodinou do zahraničí. Karel Jan studoval práva ve Vídni a Štýrském Hradci a lesnictví v Mnichově. V letech 1965-1980 vedl vlastní závody v Německu a v Rakousku. Do Česka se definitivně vrátil v roce 1990. Záhy se stal vedoucím Kanceláře prezidenta ČSFR a členem kolegia prezidenta republiky. Do července 1992 pracoval jako prezidentův kancléř. Poté se stal výkonným ředitelem Nadace Bohemia. Byl také předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. V roce 1989 by vyznamenán Cenou lidských práv Rady Evropy. Dnes vystupuje jako soukromá osoba a podnikatel (je mj. majoritním vlastníkem týdeníku Respekt).

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay