Nechme mladé lidi evangelizovat mládež

Vydání: 2014/30 Mezi mořem a ultramaratonem, 22.7.2014, Autor: Tomáš Kutil

Většinu svého času věnuje mladým lidem ve Francii, založil pro ně i evangelizační školu. Zároveň jezdí kázat po celém světě. Nedávno P. RENÉ-LUC vystoupil v Brně na Katolické charismatické konferenci.
 

P. René-Luc se během svých přednášek nebojí vzít kytaru do ruky a sám si zajistit hudební doprovod. V Brně zpíval při programu pro mládež tak, že všechny přítomné zvedl ze sedadel. Mikrofon drží překladatel Tomáš Jelínek. Snímek Tomáš Kutil

Zmínil jste, že v České republice nejste poprvé. Kdy jste tu byl předtím?

Když jsem byl seminaristou v Římě a organizoval jsem humanitární cesty do mnoha zemí východní Evropy, Litvy i Ruska. Při těchto cestách jsem se zastavil v Olomouci, neboť dobře znám tamní Komunitu Blahoslavenství.

Odnesl jste si tehdy odsud i nějaký zážitek?

V té době mě Československo velmi zaujalo, protože kvůli komunistickému režimu vypadalo oproti západním zemím velmi rozdílně. Zůstal ve mně především velký obdiv k víře zdejších křesťanů, kteří i přes náročné podmínky života z víry měli rádi Ježíše a žili s ním.

Jezdíte kázat po celém světě. Na která témata kladete důraz?

Hlavním tématem je konverze, obrácení, protože i já jsem se obrátil, když jsem slyšel svědectví bývalého vůdce gangu Nicky Cruze. Ten tehdy přiletěl ze Spojených států k nám do Francie, aby promluvil o tom, jak se ho Ježíš dotkl a změnil jeho život. Proto i já cestuji po celém světě, abych předal to, co jsem dostal – setkání s Ježíšem, které mění život. A ve všech zemích, kam cestuji, je spousta lidí, kteří se v mém osobním příběhu poznají.

Kromě tohoto příběhu o obrácení se ale dotýkám mnoha témat a často mluvím k mladým lidem. Většinou se přizpůsobím potřebám organizátorů. Třeba zde v Brně jsem mluvil o odpuštění, ale jinak je mým cílem mluvit především o evangelizaci, o misii, o tom, proč evangelizovat. Velmi rád mluvím také o Panně Marii a eucharistii.

Kde hledáte inspiraci pro svá kázání?

Na serveru Youtube.com se dá najít mnoho videí, kde mluvím k mladým lidem a užívám velmi obraznou řeč, podobenství. Tyto obrazy ke mně často přicházejí při rozjímání nebo v tom, co zažiji. To je i příklad obrazu, který mě napadl ohledně zpovědi. Přemýšlel jsem, jak mladým lidem ukázat, proč je dobré jít po nějakém hříchu za knězem a přijmout svátost smíření. A v modlitbě jsem dostal vizi někoho, kdo pracuje s vteřinovým lepidlem. Jeho prsty se slepily a on neví, jak je rozlepit, dává je pod vodu, ale nic to nepomůže. Hřích je jako to lepidlo, které paralyzuje nejen nás, ale když se takto dotkneme druhých lidí, paralyzuje i je. Je samozřejmě velmi dobré, když poprosíme Boha o odpuštění za konkrétní hřích, ale nestačí to. Je zapotřebí něčeho, co lepidlo skutečně odstraní.

A když jsem o tom při modlitbě přemýšlel, uviděl jsem člověka s ředidlem, které lepidlo spolehlivě ničí. A právě svátost smíření je tou „chemikálií“, která ničí hřích a kterou Bůh vymyslel, aby nás osvobodil z jeho moci. Evangelista Jan píše v 21. kapitole, že Ježíš řekl svým apoštolům, kněžím: „Všechno, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ To je moc zpovědi. Myslím, že takovýto obrazný jazyk pomáhá lépe pochopit témata, o nichž mluvím.

A jak vypadá duchovní život René-Luca? Co je pro vás základním kamenem?

Jednou jsme s jedním přítelem vypluli na jeho plachetnici na moře. Nejdřív měl motor jen slabě puštěný, abychom mohli vyjet z přístavu. A když jsme ho opustili, vypnul motor a roztáhl plachty. Foukal slabý vítr, zprvu vůbec žádný, přesto přítel natáhl plachty ve správném směru a my jsme začali plout. Vítr byl tak slabý, že jsme viděli jiné plachetnice, které vůbec plachty nenasadily a jely pořád na motor.

V duchovním životě je to podobné. Je možné pokračovat ve svém žití tak, že jedeme stále dál, aniž bychom se zastavovali. Pak jsme jako ty plachetnice, které jedou na motor. Ale když se zastavíme a najdeme si čas na tichou modlitbu, na tiché rozjímání, umožní nám to napnout plachty a chytit vítr. A to se pak všechno mění. Už nechceme stůj co stůj pokračovat svými vlastními silami, ale snažíme se zachytit sílu Ducha Svatého, který nám pomáhá jednat.

Osobně se tedy každé ráno snažím najít si hodinu na rozjímání, při němž mohu být více či méně disponovaný podle toho, jak jsem unavený, soustředěný. Přesto se vždy pokouším dát se Bohu během této hodiny plně k dispozici a nedělat nic jiného. Nechat jednat jen Jeho. Spousta křesťanů se snaží jet jenom na motor, i když mají báječnou plachetnici, velké plachty, které by mohli roztáhnout. Jaká škoda jet jen na motor, když dech Ducha Svatého je tak silný.

Kážete po celém světě. Potřebují podle vás slyšet něco jiného v Libanonu, něco jiného v ČR? Připravujete se nějak speciálně na přednášky v různých částech světa?
 
Samozřejmě se snažím nějak přizpůsobit posluchačům, ale nakonec – ať už jedeme kamkoliv – lidská hříšnost zůstává bohužel všude stejná. I evangelium je stejné pro všechny. Z určitého pohledu tedy není velký rozdíl mezi tím, co kážu tam či jinde. 

Velmi mě ale zasáhlo, když jsem se minulý rok mohl vrátit do Libanonu, protože jsem tam byl před dvaceti lety během tamní války. A dnes se tam obracím k lidem, kteří jsou tak trochu „dětmi mučedníků“ a jsou – stejně jako mladí lidé v Evropě – konfrontováni se sekularizací, modernitou a potřebují slyšet také o Bohu.

V Libanonu jste jako dospívající muž zažil válku. Jak vás tato zkušenost zasáhla?

Byl to opravdu okamžik, kdy jsem cítil Boží přítomnost. Když jsem tam odjížděl, nečekal jsem, že se s válkou setkám až tak bezprostředně – asi jako kdybych se nyní vydal do Sýrie. Přebíhali jsme mezi bombami z jednoho úkrytu do druhého, abychom mohli mladým lidem kázat o Bohu. Bylo mi tehdy sedmnáct let a byl jsem tam s otcem Danielem Angem.

A co jste jim říkali?

Naše zpráva byla jednoduchá – skrze svůj příběh jsem se snažil říct, že Bůh nás nenechává plavat bez ohledu na zkoušky, jimiž procházíme. A skrze naši přítomnost v Libanonu uprostřed války jsme jim říkali, že ani Evropa, Francie a francouzská církev je nenechává plavat.

Věnujete se často mládeži. Co je podle vás to, co má církev mladým lidem dávat? Co od ní potřebují?

Myslím, že mladí lidé na prvním místě potřebují, abychom k nim mluvili tam, kde jsou. Problém je, že společnost se dnes vyvíjí a proměňuje strašně rychle. Nikdy v historii lidstva nebyl takový rozdíl mezi člověkem, jemuž je 20 a 25 let, jako je tomu dnes. Někteří ještě poznali filmy na videokazetách, jiní na DVD a další už znají jen filmy na flash disku. Někteří už vlastně nevědí, co DVD je, zatímco pro jiné je DVD nedávným vynálezem. Stejné je to u hudby nebo čehokoli jiného, co se týká kultury mládeže.

Církvi se nikdy nemůže podařit držet s nimi krok. Jediným řešením je mít mladé křesťany, kteří budou motory pastorace mládeže. Nemáme dělat věci pro mládež, ale měli bychom se snažit, aby oni sami byli misionáři mezi svými vrstevníky. Znají jejich kulturu a jazyk, takže jsou schopni mluvit k nim lépe než starší lidé.

Jak najít a formovat takové mladé misionáře?

Je potřeba přiznat, že je obtížné najít mladé lidi, kteří jsou schopni evangelizovat. Naše pokušení je objevit správné misionáře a dělat to za ně – říkat jim, co mají dělat, místo toho, abychom jim dali prostor. A proto ve Francii vytvářím evangelizační školu, která bude trvat rok a bude tyto mladé lidi formovat. Během té doby dostanou teologickou formaci a budou se také ocitat v situacích, kdy mohou hned předávat, co dostali.

Může při evangelizaci mládeže pomoci i moderní hudba?

Ano, ale je třeba pamatovat na to, aby byla vyvážená, aby se dotkla mládeže v jejich prostředí a aby se nestala pouhým koncertem. Je samozřejmě potřeba dělat také koncerty, ale když je čas modlitby, čas eucharistického slavení, je dobré uchovat styl hudby, který se dospívajících dotýká a mluví jejich řečí, ale použít ho způsobem, který vede k usebrání. Třeba podobně, jako to dělá zdejší skupina během této charismatické konference.

Ve knize „Vychoval mě gangster“ popisujete, že když přijdete do nového působiště, hned se věnujete sportu. Je to cesta k navázání kontaktů, třeba i k boření předsudků?

Musím předeslat, že nesportuji v první řadě kvůli tomu, abych se setkal s lidmi, ale protože sport sám pro sebe potřebuji. Patří do mé životní rovnováhy. Je ale pravda, že jsem se vždy věnoval a věnuji sportu, který mi umožňuje setkávat se s ostatními. A vždycky to byl sport, který byl v dané oblasti populární – když jsem byl v Nimes, byl to fotbal, v Albi zase rugby. Tím, že jsem se věnoval populárnímu sportu, jsem byl v kontaktu s větším množstvím lidí. Díky sportu jsem poznal také mnoho lidí, které jsem pak oddávat nebo křtil.

Jsou samozřejmě i jiné aktivity, které nám umožňují setkávat se s druhými – může to být například i nadšení z motorek.

Ale nemůže se taková motorka naopak stát náhražkou vztahů s druhými?

Některé koníčky, i když nás vedou na periferii, nás opravdu mohou zároveň uzavírat okolo nějakého idolu, třeba motorky. Mezi motorkářem a mnou je motorka, která může být důležitější než můj kamarád motorkář, což například u běhu, fotbalu nebo při jízdě na kole nehrozí. Myslím, že právě sport je místem, kde se snadno žije harmonický vztah s druhými lidmi i s vlastním tělem. Měli bychom proto mladým lidem dodávat odvahu, aby sportovali. Tím spíše těm, kteří jsou čím dál víc závislí na internetu či počítačových hrách, kteří jsou schopni strávit čtyři, pět hodin sami před obrazovkou a kvůli tomu už nedělají žádnou fyzickou aktivitu. Proto bychom měli bdít nad vyvážeností aktivit mladých lidí v našem okolí. Osobně vidím raději člověka, který se věnuje příliš mnoha sportům, než toho, kdo nesportuje vůbec.

TOMÁŠ KUTIL,  překlad TOMÁŠ JELÍNEK

P. RENÉ-LUC se narodil v roce 1966 v Nimes ve Francii ve velice problematické rodině. Obrácení prožil až v dospělosti, kněžské svěcení přijal v roce 1994. Pobýval v Komunitě Blahoslavenství, spolupracoval často s P. Danielem Angem a jeho evangelizační školou Jeunesse-Lumière. V současné době žije v diecézi Montpellier, jezdí kázat po celém světě a věnuje se především mladým lidem.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay