Nebe je jako vánoční dárek, který nečekáš

Vydání: 2006/26 Cyrilometodějské dvojčíslo, 27.6.2006, Autor: Josef Nerušil

Byl jsi známý jako dětský herec, ale dnes se věnuješ téměř výhradně režii. Co bylo příčinou tvé proměny z loupežnického synka Lotranda ve filmového režiséra?
Jako dítě jsem hrál v některých rolích, ale dětské herectví je jiné: člověk si stoupne před kameru a nějak to zahraje. Vlastně nezahraje, protože to slovo „zahraje“ má v této souvislosti trochu jiný význam. Když přijde puberta, člověk dostane nějakou roli a přemýšlí, jak to zahrát. Ale zároveň o herectví nic neví, protože je nikdy nestudoval. A nastupuje pocit, že ten výraz mi není souzen, nastoupí také pocit studu, pocit toho, že je pozorovaný a poměřovaný a že mu to nejde. Co teď? Napadla mě režie, a není to nic nového, protože je to příběh spousty režisérů, Karlem Smyczkem počínaje a Filipem Renčem konče. Člověk si najde jiný jazyk vyjádření nebo pocit z tvorby.

Pohybuješ se v oblasti kolem filmu v podstatě od útlých let. Jak ses vlastně k filmování dostal?
Přišel jsem k tomu jak slepý k houslím. Na Barrandově se dřív dělal nábor, kdy asistenti režie chodili po školách a hledali dětské herce a dělali velké konkurzy, třeba pro 3 000 dětí. A z toho pak udělali úzký výběr, za kterého si vybrali toho nejvhodnějšího. Takže mě našli ve škole, pozvali mě na konkurz a dostal jsem se i do úzkého výběru. Když se člověk dobře předvedl, dostal se do jakéhosi povědomí lidí kolem filmu a ti si samozřejmě o schopných lidech předávali informace.

Začal jsi tedy být obsazován, objevoval ses na plátně. Jak na to reagovali tvoji vrstevníci?
V podstatě na to nereagovali nijak. Co si vzpomínám, tak třeba se závistí jsem se vůbec nesetkal. Je ale fakt, že jsem v Praze chodil na výběrovou jazykovou školu a každý druhý tam byl svým způsobem zajímavý. A musíte si uvědomit, že na průměrném filmu se pracuje třeba rok a půl, takže popularitu jsem získal třeba až za dva roky. Jak jsem se ve filmu postupně objevoval, tak si postupně zvykalo i mé okolí.

Takže by se dalo říci, že sis prošlápl cestu sám a že jsi odolný vůči svodům showbyznysu?
Showbyznys člověk pochopí, až když je slavný. Je to vlastně jedna velká, nafouknutá bublina. Je to trošku médii utvořený svět, který z jednoho večírku dokáže udělat událost. Pozval jsem například pana kardinála na křest DVD a jediné noviny, které o tom vydaly zprávu, bylo Právo. Myslím si, že kdyby tam kardinála omylem polili červeným vínem nebo by se Bartoška zeptal na něco kontroverzního, tak to by pro ně byla událost.

Jestliže jsou média odrazem společnosti a jejího vkusu, nemá pak na takové zprávy společnost nárok, když si je žádá?
No ne, jde o to, že vkus lidí je potřeba určitým způsobem směrovat, podporovat. Nejde říci, že lidé něco chtějí, budeme jim to tedy servírovat.

Jak udělat film, za který se tvůrce nemusí stydět a zároveň je komerčně úspěšný?
Tak to je věčná otázka. Máme spoustu vzorů, kterým se to povedlo. Třeba cimrmani. Jejich humor je funkční, nemusí se tam používat sprostá slova, Zdeněk Svěrák se nemusí svlékat do naha, aby to fungovalo. Neustále se musí hledat kompromis.

Poslední film, který jsi natočil, pohádka Anděl Páně, byl komerčně poměrně úspěšný, přestože jsi do něj vložil přímo křesťanské hodnoty. Jak je to možné?
Já jsem netočil pohádku - co je na tom filmu (kromě čertovy kouzelné mošny) pohádkového? V nebi je Pán Bůh, Maria, nějací svatí. Mošna je smyšlená, jinak všechno funguje, když poprosíme, tak to třeba i někdy dostaneme. Já jsem to vlastně natočil pro ty děti, které se už o nebi nedozvědí, protože jim babičky třeba už umřely nebo se stydí jim to říkat, aby nedostaly od rodičů, že kazí děti nějakými bludy.

Není od tebe troufalé, že sis vytvořil nějakou představu nebe, kterou se snažíš ostatním podsunout? Samotné nebe je jeden velký teologický problém, a ty vytvoříš takovou téměř karikaturu nebe teologického?
To se samozřejmě říct může, tomu nezabráním. Ale doufám, že takové názory budou v menšině. Každý dospělý člověk už má beztak zformulovanou vlastní představu nebe a tu můj film nenabourá, protože stojí na víře. Pro děti to je jejich představa, je dětská. Je tam Ježíšek, spíš jako ten, co jim nosí dárky, ne Ježíš ukřižovaný. Myslím, že jsem se trefil do dětských představ. Dětem se to může stát takovou branou k víře, protože když jim ten film promítnou ve škole, ony si najednou začnou klást otázky. Kdo to je ta Panenka Maria, co to jsou ti svatí? A rodiče jim budou muset nějak odpovědět. A když nedostanou dostatečně uspokojivou odpověď, začnou se zajímat samy. Vlastně dostanou informaci, která je v tomto věku správná. A i kdyby jim to mělo jen jako informace zůstat, budou alespoň vědět, že je tu ještě někdo jiný. Nějací blázniví katolíci, kteří mají nějakého Pána Boha, a myslí si, že je nějaké nebe. Ale myslím, že díky tomu humoru a nadsázce mohu oslovit i ty dospělé. Ti si zas můžou spravit mínění o katolících, kteří tu ještě jsou, že mají smysl pro humor.

Jaké je vlastně tvoje nebe jako dospělého?
Je to jako s dárkem na Vánoce. Dostaneš dárek, který nečekáš, a máš z toho pocit štěstí, radost z toho, že ti ho někdo dává. A já si myslím, že něco podobného je i pocit blaženosti v nebi. Ale bude trvalý! V nebi by mělo by být absolutně dobře, měla by tam být nějaká funkční, velká rodina.

Jak jsi k myšlence natočit Anděla Páně došel?
Scénář byl napsán na motivy pohádek Boženy Němcové. Byl tam model toho, že se někdo z nebe dostane na zem. Ale to napravení Petronela, to tam vůbec nebylo. Téma nápravy sebe sama, že anděl dokáže svůj krásný nebeský život obětovat za něčí záchranu, to je podle mě fantastické téma! Zároveň je ten film o Bohu, o umění odpouštět. V té pohádce, v žánru, který nevěřící neuráží, je lehká moralita. Do toho žánru patří, do jiného bych ji dát nemohl. Pohádku vyprávíš dětem, nemůžeš mluvit v jinotajích, musíš to říkat víc přímo. Pro nevěřící to zůstane bohužel pouze pohádkou. Ale to je jejich smůla, stejně tak Písmo pro ně zůstává v kategorii výmyslů.

Zvolil jsi poměrně náročnou filmovou formu, i když televizní pořady pro děti se dělají daleko barevnější, líbivější…
To je specifikum devadesátých let. Když se člověk podívá na velké pohádky z padesátých, šedesátých let, tak ty jsou přece všechny hrané dospěle. Dnešní dítě se dívá na filmy typu Pána Prstenů, potom už není zvědavé na nějaké pitvoření. Já ostatně netočím pohádku. Přece nemohu tvrdit, že pomoc svatých je kouzlo. Ne. Máme přímluvce, když o něco poprosíme. To samé dělá i Petronel, jen oroduje svým způsobem. On neříká v kleče: „Svatý Pankráci, Serváci, Bonifáci, ó vzývám vás, svatí přímluvci.“ On říká: „Kluci, buďte tak hodní.“ On se s nimi zná, jsou to jeho kámoši. On se takhle modlí!

Spolupracuješ se spoustou významných hereckých jmen. Nemáš problém s autoritou, když jsi proti nim nepoměrně mladší?
S některými se znám a máme se rádi, s paní Hlaváčovou jsem točil, když mně bylo 12 let. Léta jsme se neviděli, ale pro mě není žádným pomníkem, takže není problém se domluvit. Samozřejmě, když tam máme pana Somra, tak člověk volí jiný způsob komunikace. Nemůžu říct „Hele vole, běž tam do toho sněhu a nekecej,“ jako to řeknu třeba Ivanovi Trojanovi. Ale řeknu: „Pane Somr, nebylo by možný, aby ten záběr byl takhle v tom sněhu?“

Jak se na tvoje filmařské aktivity tvářili rodiče, když jsi začínal?
Myslím, že je to docela bavilo, bylo to takové příjemné zpestření. Přijali to skvěle, ne jako takové ty nátury „budeš studovat něco slušného, něco pořádného a budeš žít jako slušný člověk“. Ledaskdo řekne, jak v showbyznysu všichni pijí, kouří. Já si myslím, že nějaký úředník na poště nebo někdo jiný chlastá daleko víc, nebo minimálně stejně. Rozdíl je ale v tom, že se o něm nepíše. Právě o tom vypovídá jedna poučka, kterou mám od Karla Smyczka. Říkal, že když děti běhají po trávníku tam, kde je to zakázané, každý řekne „No co, jsou to děti.“ Ale když je to herecké dítě, tak řeknou: „To je ale parchant. Myslí si, že když hraje ve filmu, tak že si tady může lítat?“ Takže s tímto vědomím jsem už odmala měl tendenci chodit spíš po těch cestičkách, aby na mě nemohl někdo jen tak snadno hodit šutrák jen proto, že hraji ve filmu.

Takže popularita vlastně šlechtí?
Když si to člověk takhle přeloží, tak v tomto kontextu může i šlechtit. Mě by zajímalo, jak se stane, že si člověk postupně na popularitu zvykne. Jestli se s ní postupně sžije, nebo jestli je to povahový rys. A potom v tom určitě pomáhá i víra, objevil jsem strašně hezký žalm 112 „Nikoli nám Hospodine, ale tvému jménu budiž vzdávána sláva“. Takže ve srovnání s Bohem, s tím, kdo si tu slávu opravdu zaslouží, co to ta moje sláva je? Jsou to blesky fotoaparátu, vystupování v televizních magazínech? Co to je za popularitu, co to je za slávu? Takže nejsem důležitý já, ta skutečná sláva je někde úplně jinde.

Všechny tvoje filmy jsou převážně z minulosti. Vypadá to, jako by ses přítomnosti vyhýbal. Proč?
Dnešní doba je chabá na všechno. Není na ní mnoho zajímavého. Oblečení jsme nic moc… To doba první republiky byla krásná esteticky. Klasické vzdělání, taková ta všestranná vzdělanost už dnes není. Emocionálně to dneska také není nic zvláštního – na válku v televizi koukáme jako na fotbal, nedotkne se nás. Ale když nějaká příběh funguje i v jiné době než jen ve své historii, jako čtenář dnešní doby najednou vidíš její nadčasovost. Příběh Romea a Julie je věčný, protože se týká emocí, které se budou prodávat, co svět světem stojí. Shakespeare to jen uměl geniálně napsat jako první. Nebo třeba legenda o věrozvěstech Cyrilu a Metodějovi. Dva bratři se vydají ze své domoviny, aby pomohli šířit vzdělanost v tehdy ještě pohanských krajích. A přitom jsme jim mohli být úplně ukradení. Taky úžasné téma. Proč to převyprávět do dnešní doby, když tehdejší doba je tak krásná.

A co dnešní církev, je to také už jen jeden z těch starých příběhů? Nebo má i dnes stále smysl?
Když si vzpomeneme na pontifikát Jana Pavla II., který byl schopen přilákat miliony lidí na stadion, tak asi má svoji sdělnost, svoji funkčnost stále. Když to vezmeme v národním kontextu, tady je třeba spousta věcí k nápravě. Ale kdo je církev? Jestli my všichni, co pro to děláme? Máme tendenci říkat, že za to můžou ti, za to oni. Já jsem dnes dostal pěkný e-mail od holčičky, která psala, že je taky věřící a že na mně nejvíc obdivuje, že říkám do novin, že jsem věřící. Když mnohdy neumíme víru a Pánaboha přiznat veřejně, těžko můžeme čekat, že se něco bude dít. Církev nejsou jenom kněží. Každý musí něco udělat - napsat knížku, udělat koncert, natočit Anděla.

Co je vlastně tvým životním směrníkem?
Mě ovlivnily spousty filmů, knih, impulzů. Těžko říci, který byl ten zásadní. Jedna věc je směřování řekněme kariérní, druhá věc životní. To životní bude asi směřování k životnosti, to kariérní je v tom, aby člověk dělal práci, která ho baví. A také zůstává snaha udělat film, který bude bavit, bude mít diváky a zároveň z něj nebudu mít stud.

JIŘÍ STRACH, herec, scénárista, režisér, narozen 29. září 1973 v Praze. Po základní škole pokračoval ve studiích na humanitním gymnáziu v Praze v Hellichově ulici. V roce 1999 ukončil studia na pražské FAMU, obor hraná režie. Ve dvanácti letech debutoval pod vedením Drahomíry Králové rolí Jaroslava ve filmu Veronika (1985). Od té doby vystupoval v řadě celovečerních filmů a seriálů, z nejznámějších: Smrt krásných srnců (1986), Bylo nás pět (1994), Lotrando a Zubejda (1997), Strážce duší (2004). Z vlastní tvorby režíroval šest celovečerních filmů : Genij Vlasti (1998), Na zámku (2000), Vůně vanilky (2001), Vyvraždění rodiny Greenů (2002), Povodeň (2004), Anděl Páně (2005). Za sérii reklam na minerální vody Korunní byl oceněn cenou bronzový Louskáček. Podílí se také na dabování a režii českých verzí zahraničních filmů (Úžasňákovi, Hledá se Nemo aj.). Od roku 2006 je ženatý s Magdalenou Stupkovou.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay