26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ne všechno bylo tak úsměvné, jak popisuji

14. 10. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/42 Ohrožený Tibet, 14.10.2010, Autor: Jan Paulas

Alice Ledererová, Taťána Ledererová, Taťána Barakovskaja, Taťána Lukešová. Žena, která by ve svém životě vystřídala tolik jmen, musela mít více manželů nebo hodně dramatický osud. V případě Taťány Lukešové, které právě vychází knižní výbor z jejích textů … A léta běží, platí to druhé.

Vaše maminka byla původem Ruska, ale když jí bylo dvanáct let, utekla v době bolševické revoluce do Československa. Proč?

Oba maminčini dědečkové pracovali přímo u cara – jeden byl carovým kamerjunkerem a druhý popem. Jejich dům v Jekatěrinburgu se nacházel hned vedle carova paláce, kde byla za bolševické revoluce carská rodina také internována. Maminku se sestrami Antonií a Evdokií a malým chlapcem Leonidem odvezl tehdy do bezpečí manžel tety Antonie, československý legionář. Čekala je dlouhá plavba lodí – nejdřív do Indie, pak do Ameriky a nakonec do Anglie, kde měl strýc velké stáje s koňmi.

Strýc byl tedy zámožný…

Naštěstí byl, takže mohl vykoupit maminku, kterou v Indii unesli. Protože byl původem Čech, přál se vrátit do Československa, ale když sem přijel, byla měnová reforma, kterou on odmítl akceptovat – a tak nakonec přišel o veškeré peníze. Museli se vystěhovat z hotelu, kde bydleli, a skončili ve vysočanské dělnické kolonii. Strýc se totálně zhroutil, teta Antonie přešívala pro ženy dělníků, teta Evdokie chodila uklízet a maminka, které bylo nejvýše patnáct a byla velice krásná, musela jít pracovat, i když toužila studovat. Nastoupila do ruské restaurace a roznášela jídlo. Tam ji poznal můj tatínek.

Stýskalo se mamince po Rusku?

Stýskalo se jí především po mamince, babičce Taťáně, která při útěku někde v Rusku zůstala. Ale i samotné Rusko velice postrádala a snažila se ho pak přenést do vlastního domova se samovarem a balalajkou. Maminka byla neobyčejně velkorysá, všeobjímající, milující. Muselo to být pro ni zprvu hrozně těžké, protože přišla do velmi chudých poměrů, do cizí země, do cizího jazyka. V Rusku vyrůstala obklopena vychovatelkami a vším bohatstvím, kdy i na dvoře domu byly koberce. A její dědeček byl tak velkorysý, že když odjel s kočím do města na trh, často se vracel bez kožichu a někdy i bez koní. Chtěl pořád druhým pomáhat. Tuto vlastnost po něm maminka podědila.

Zastavme se na chvíli u tatínka, Františka Lederera.

Tatínek vystudoval nejdřív medicínu, pak filozofii, ale nakonec se stal kulturním redaktorem Prager Tagblattu, nejvlivnějších liberálně-demokratických německy psaných novin v Čechách (jejich vydávání ukončila v roce 1939 nacistická okupace). Kancelář tehdy sdílel se spisovatelem Maxem Brodem a později, po svém útěku z Německa, tam docházeli i bratři Mannovi. Jejich redakce tvořila takovou velice kultivovanou společnost, která chodila i k nám domů. Za své reportáže obdržel tatínek Masarykovu cenu i Cenu Tomáše Bati. Jednou mě vzal s sebou na návštěvu do bytu ministra Zenkla. Přítomný Jan Masaryk mi nabídl, že když budu hodná, dá mi krásnou panenku. Panenku jsem si vzala a šla vedle do pokoje. Vzápětí jsem byla zpátky s tím, že budu radši zlobit – a panenku mu vrátila. Jan Masaryk mi to po válce na americkém plese připomněl. Na tom plese jsem tehdy potkala Rudolfa, mou celoživotní lásku.

Vraťme se ještě k vašemu dětství. Prý jste se původně nejmenovala Taťána…

Narodila jsem se jako Alice, protože tatínek chtěl, aby mou kmotrou byla Alice Masaryková. Taťána jsem po babičce. Té se za bolševické revoluce podařilo uprchnout do Moskvy, kde žila ještě s několika rodinami v podzemním bytě ve strašlivé bídě. Z Ruska přišla jednou zpráva, že je babička těžce nemocná. Tatínek požádal prezidenta Masaryka, aby maminka dostala zvláštní povolení k cestě do Ruska, kam se jinak nesmělo. Když pak maminka vstoupila v Moskvě do podzemní místnosti, kde babička ležela a kolem hořely svíčky, rozplakala se. Babička jí uslyšela a poznala svou milovanou dceru. Vstala z postele, tou velikou radostí se jako zázrakem brzy uzdravila tak, že ji maminka mohla odvézt do Prahy. První, co si babička přála, bylo, abych byla pravoslavně pokřtěná a jmenovala se Taťána. Babička přinesla do naší rodiny hlubokou víru, odpuštění, všechno to krásné, co v sobě měla navzdory tomu, co prožila. A když jednou za války pochodovali pod okny němečtí vojáci a zpívali ukradenou ruskou melodii, babička zvolala: „Naši pryšli!“ A umřela. Bylo jí 97 let.

Válka vám přesto krutě zasáhla do života.

Tatínek od nástupu Hitlera k moci psal ne- ustále články proti nacismu a byl tajemníkem společnosti Thomas Mann Gesellschaft, která se starala o uprchlíky z Německa. Jakmile nás Němci obsadili, tatínka hned zatkli. Přišli k nám do bytu i pro maminku. Přijelo komando SS, aby zabavilo a ukradlo veškerý cenný majetek, zejména tatínkovu knihovnu. Seděla jsem přivázaná na židli a musela se dívat, jak ji rabují. Tatínka mučili na Pankráci, než se ho podařilo dostat přes mezinárodní Červený kříž z vězení. Uprchl do Švýcarska a pak do Anglie.

Ale to jste nevěděli, že?

Ne. Maminku po propuštění nasadili do továrny na výrobu letadel. Mně pak v tercii během vyučování přišel ředitel gymnázia oznámit, že se na mě vztahují Norimberské zákony, abych okamžitě opustila školu. Chodila jsem k profesorce, která soukromě vyučovala stejně postižené děti, ale pak jsem se musela skrývat, hrozil mi totiž transport. Zprvu u ruských tetiček, kde jsem nesměla ani k oknu, poté u tetiček na vesnici a nakonec v kabině na koupališti v Mokropsích, kam mi maminka vozila jídlo. To se změnilo, když maminka vyvolala soudní proces o určení mého původu – prohlásila, že jsem nemanželská, že jsem dcerou Gruzínce, který byl jejím milencem. Takové potupě se vystavila, aby mě zachránila. Tehdy jsem také přijala její příjmení za svobodna.

Takže jste byla zachráněna…

Kdepak. Nastalo pro mě nejhroznější období. Musela jsem podstoupit různé rasové zkoušky. Zavřeli mě na Albertově do ústavu pro rasové zkoumání, kde mi stříhali vlasy, sledovali oči, pozorovali chůzi, mluvu, zkoumali všechno možné. Bylo to strašně ponižující. Čeští lékaři se báli dát konečné vyjádření, a tak nás s maminkou poslal německý soud do Salzburgu, kde byl největší ústav na zkoumání rasy. V tamním ústavu pracovala jistá doktorka Pochová. Když nás uviděla zubožené, dala nám lístek s adresou chalupy vysoko v horách. Tam nás čekali starší manželé a týden nás krmili. Nikdy jsme se nedozvěděli, co byli zač, ale myslím, že to byli rodiče té lékařky. Když jsme se vrátili dolů, paní doktorka mamince pogratulovala, že jsem čistokrevná Árijka. Na náměstí v Salzburgu zvonily zvony. Pamatuji si, že jsme se s maminkou nesmály ani radostně neplakaly, jenom jsme se modlily.

Ve vaší povídce „Nemanželská“ v loňském CM kalendáři je tedy zachycen váš skutečný příběh. Jak dopadla vaše židovská teta, kterou jste tehdy šla tajně navštívit?

Když jsem k tetě přiběhla s radostnou novinou, že jsem zachráněna, právě odcházela do transportu a s ní i celý dům, v němž žili namačkáni židovští obyvatelé. Teta Irma byla vzácná žena a to jediné, co mi po ní zbylo, je krásný obraz Krista, neboť v mládí přestoupila na katolickou víru. V Terezíně pak obětovala život za mladou dívku. Jinak všichni tatínkovi příbuzní, kteří odešli do transportu, se už nevrátili.

Kdy jste se dozvěděla, že tatínek žije?

Hned na konci války. Ozval se nám ministr Zenkl, že tatínek je v Londýně a spolupracuje s československou exilovou vládou. Nabídl, že z Prahy pojede vojenský džíp, který může jednu z nás za tatínkem dovézt. Maminka věděla, jak po tatínkovi teskním, a nechala mě jet. Jeli jsme několik nocí přes půl Evropy, kde se ještě střílelo. Tatínek mě čekal v Lucembursku. Pracoval tam jako zpravodaj pro americkou tiskovou službu při Radiu Luxembourg. Na základě svého předchozího působení byl pak vyslán na přípravu Norimberského procesu s válečnými zločinci. Jako jeden z mála měl přístup k utajeným dokladům o zvěrstvech nacistů. Do Československa se chtěl vrátit, ale komunistický ministr Kopecký mu stále nedával potřebná povolení. Stihl ještě přijet na mou svatbu, ale pak u nás vypukl komunistický převrat. Tatínka jednou ráno našli mrtvého. Max Brod a většina tatínkových přátel, s nimiž jsem později mluvila, tvrdili, že příliš mnoho věděl. Možné ovšem také je, že neunesl další odloučení od rodiny. Nikdy jsem se pravdu nedozvěděla. V roce 1991 jsem obdržela od prezidenta Havla za tatínka Řád TGM in memoriam.

Váš manžel Rudolf byl talentovaným filmovým architektem. Čím se po únoru znelíbil?

Bylo mu teprve 24 let, ale už připravoval filmy pro Jiřího Krejčíka, Václava Gajera a jiné. Jeho kolega, horlivý komunista, na něj žárlil a hned 25. února 1948 se mu podařilo na kádrovém oddělení docílit toho, že manžel byl s okamžitou platností z Barrandova vyakčněn. Odůvodnili to tím, že je nepřítelem socialistického zřízení a že má za ženu Američanku. Viděli totiž mého tatínka v americké uniformě, když v ní přijel na mou svatbu. Manželovy rozpracované návrhy k filmům si pak přivlastnil jeho bývalý asistent. Kádrový posudek pak putoval s manželem, kamkoliv šel. Když ho chtěl Zdeněk Štěpánek dostat do Národního divadla, okamžitě přišel zákaz. Nakonec se živil jako lakýrník pro Oděvní službu, kde maloval reklamní panely. Narodil se nám syn Alexandr, žili jsme v bídě.

Přesto se manžel dokázal prosadit...

Artia vypsala v 60. letech anonymní soutěž na dětské knížky. Manžel se jí zúčastnil a vyhrál první cenu. Artia pak začala jeho knížky vydávat. Největším šokem však pro komunisty bylo, když manžela a mne pozvala anglická královna na zahájení knižního veletrhu v Londýně. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli poletíme. Ovšem doma jsme jako rukojmí museli nechat našeho syna. Rovnou z londýnského letiště nás vezli na výstaviště, kde už královna stála u československého stánku a prohlížela si manželovy pohyblivé knížky – prostorová leporela. Velice laskavě nás pak pozvala na večeři do Buckinghamského paláce. Manžela poté odvezli do filmových ateliérů, kde mu slavný anglický režisér Schlesinger nabídl okamžitě práci. Znamenalo to emigrovat. Bez maminky a syna jsme tam ale zůstat nechtěli, a tak jsme se vrátili. Pak přišlo Pražské jaro a naděje na manželovu rehabilitaci, kterou ale utnula srpnová okupace. A při hokejovém utkání se Sovětským svazem se Rudolf tak rozrušil, že utrpěl mozkovou mrtvici a částečně ochrnul. Šest let pak živořil. Z těch málo lidí, kteří o něj tehdy projevili zájem, to byl hlavně Jiří Krejčík a Eduard Hoffman, tvůrce animovaných filmů pro děti, který manželovi umožnil, aby mohl levou rukou s pomocí asistenta připravit jeden Večerníček. Manžel zemřel v roce 1976, bylo mu 52 let.

Tak proto v knížce „… A léta běží“ vystupujete jako osamocená matka dospívajících dětí.

Když manžel zemřel, syn už studoval, ale dceři bylo teprve šest let. Pracovala jsem tehdy jako tlumočnice na různých akcích a zároveň jsem začala psát pro různé časopisy fejetony, povídky a pohádky. Nebyla to vůbec lehká doba – ne všechno bylo tak úsměvné, jak popisuji.

V knížce najdeme i oddíl Šimonek. Co vás přivedlo k tomu, psát o svém vnoučkovi?

Když se narodil, dcera-herečka dostala nabídku na hlavní roli v italském filmu. Celé se to natáčelo půl roku ve Švýcarech a pak v Itálii. Bylo ale nutné, abych se během natáčení starala o Šimonka. Když jsem se vyčerpaná vrátila, zašla jsem za lékařkou, aby mi napsala lázně. Jenže ta mě poslala na vyšetření, kde mi zjistili zhoubný nádor. Čekala mě operace a pak další. V té době se pro mě stal Šimonek mojí největší útěchou. A tehdy jsem se také snažila zachytit ty úžasné chvíle s ním.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou