Ne velká gesta, ale drobná činnost

Vydání: 2016/5 Česko přijalo první irácké rodiny, 26.1.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Václav a Helena Postránečtí jsou svoji už téměř padesát let. I proto tento známý pár podpořil letošní Národní týden manželství, který připadá na 8. – 14. února. S hercem VÁCLAVEM POSTRÁNECKÝM jsem se potkala v šatně Stavovského divadla během představení Audience u královny, kde ztvárňuje postavu Winstona Churchilla.


Václav Postránecký jako Winston Churchill ve hře Audience u královny, kterou právě hraje Národní divadlo. Snímek archiv ND

Překvapilo mě, jak málo rozhovorů s vámi vyšlo v novinách. Vyhýbáte se novinářům?

Ano. Vyhýbám se novinářům, protože ti poctiví často poskytnou materiál pro nepoctivé, kteří něco vynechají, překroutí, potrhají souvislosti. Říkám si, že trochu tajemna nemůže člověku uškodit.

Chci se vás ptát hlavně na vaše manželství. Letos jste se ženou podpořili Národní týden manželství. Čím vás tato iniciativa oslovila?

Jsem ochoten podpořit každou věc, která směřuje k tomu, aby k sobě lidé nacházeli cestu.

Týden manželství je církevní akcí. Vnímáte něco, co je nad námi?

Samozřejmě, protože jsem si jist, že všechno, co je kolem nás, má svou příčinu. To považuji za rozhodující.

Se ženou jste spolu už půlstoletí.

Loni to bylo padesát let, co jsme spolu, a příští rok budeme mít padesát let od svatby.

To jste se brali hodně brzy.

Ani ne. Bylo mi čtyřiadvacet. Tenkrát se kluci ženili hned po vojně.

Věková hranice, kdy se lidi berou, se od té doby hodně posunula.

Asi jsme byli dřív moudří. Dneska jsou lidé zaplaveni informacemi a teoriemi, jak si počínat, jak žít. Kdekdo vám dává rady, co byste měli dělat. Kdo si ale nedá pozor a nenajde si svou cestu, trpí, protože zkouší recepty, které nikam nevedou.

Jaká je ta vaše cesta, recept na spokojené manželství?

Nikomu nemohu dávat žádný recept. Tyhle věci se tvoří z nepatrných každodenních maličkostí. Velkými gesty, velkými slovy nic nedokážete, ale drobnou trpělivou činností určitě ano. Myslím, že největší chybou je, když se lidé pokoušejí modelovat partnera ke svému vytouženému obrazu. Pokud si nebereme člověka pro to, jaký je, radši si ho neberme. Máme-li představu, že si ho vychováme, vždycky to špatně skončí.

Jak jste se vlastně s manželkou seznámili?

Žena ještě studovala baletní konzervatoř v Brně, když jsem tam nastupoval jako herec do Státního divadla. Byli jsme zrovna v Náměšti nad Oslavou, kde jsme se s klukama z divadla učili baletní prvky. Když jsem byl úplně schvácenej, říkal jsem, že bych se potřeboval ještě před představením někde osvěžit, a ptal se, kde je tam hospoda. Ti, kdo to tam znali, se už museli chystat na představení, ale řekli: „Tady Helena Svobodová ti ukáže, kde je hospoda.“ Tak jsem se seznámil se svou ženou: že mě zavedla do hospody (smích).

Už jste tušil, jak se to vyvine?

Netušil, ale snaha, aby se to co nejdřív zopakovalo, tam byla už od začátku, protože ona byla už tenkrát nádherná.

Kolik máte dětí?

Dvě. Ale trvalo to docela dlouho. Žena byla nejen baletka, ale i mistryně republiky v akvabelách, závodila v umělecké i sportovní gymnastice a stále se nám nedařilo mít děti. Pak jsme se seznámili s jedním dobrým gynekologem a dalo se to do pořádku.

Jste docela angažovaný prarodič.

To je moje velké štěstí a zásluha mé dcery. Svým vnukům vyloženě závidím, jak jim umí udělat krásné dětství.

Jste vyučený zámečník. Nechtěl jste u řemesla zůstat?

To nehrozilo, já jsem zámečníkem nikdy ani být nechtěl. Bylo to přání mého otce. Abych mu vyhověl, tento obor jsem absolvoval, ale víc jsem pro něj udělat nemohl.

Co na to tatínek, když jste se rozhodl pro herectví?

Musel jsem z domu. K divadlu jsem se dostal už v sedmnácti a díky tomu mohu teď prohlásit, že jsem u divadla už padesátou pátou sezonu.

Od roku 1979 jste členem činohry Národního divadla. Co je vám bližší – televize, nebo divadlo?

Divadlo. To je chemie. A zodpovědnost. Člověk stojí tváří v tvář divákovi a je jenom na něm, jak zprostředkuje veškerou práci autora, režiséra i kolegů, jestli bude věrohodný, jestli ho diváci přijmou, nebo to pokazí. V televizi a filmu se dá stříhat, přehazovat, dají se dělat velká kouzla. Tam celkový výsledek nemám ve své moci, kdežto na jevišti ano.

Nedovedu si představit, že něco kazíte…

Ale jéje! Stačí, že představení lidi nenadchne, že je nepřivede do radostného vytržení či zanícení. Když je to jen příjemné představení, už je to chyba.

V televizi hodně hrajete v pohádkách, filmech pro děti, rodinných snímcích. Je vám to blízké?

Výrazně neinklinuji k ničemu. Myslím, že jsem poměrně všestranný herec, umím se popasovat s úkoly i hodně protilehlými. Ale myslím, že jsem obsazován do rolí, v nichž se divákům líbím.

Když sleduji například Cirkus Humberto, S tebou mě baví svět a další starší filmy, kde hrajete, vidím velký rozdíl oproti tomu, co běží v televizi dnes. Je i práce herce dnes jiná?

Určitě – a nevím, jestli je to dobře. Například televizní inscenace se zkoušely celý měsíc, ve zkušebně byli pak i kameramani a všechny technické věci se řešily předem. Dnes se vše dělá jakoby filmovým způsobem. Ale tím pádem se dostáváte do situace, že se skoro nezkouší a někteří kolegové pak říkají text někomu jinému, než by měli, protože ho pořádně nečetli. Dnes se někdy tak trochu střílí od boku.

Jak se zvládáte učit texty, když hrajete v seriálech a současně několik představení v divadle?

Vytvořil jsem si metodu, jak se učit texty, ale touto metodou se není možné učit třeba jiný jazyk, takže nejsem schopen naučit se cizí řeč. Moje paměť je specializovaná právě na to, co dělám. Rychle se učím i zapomínám.

Pomáhá vám, že se stále učíte, abyste zůstal fit?

Řada lidí mi říká, že už mám věk a proč se na herectví nevykašlu. Ale já pracuju kvůli sebeobraně: kdybych neměl práci, zlenivěl bych. Ale jelikož musím mezi lidi, nechci si udělat ostudu, že bych byl profesionálně nepřipravený. To mě nutí být neustále v kondici. Být mezi lidmi, vyhledávat společenství, vytvářet vztahy, kde se lidé navzájem potřebují, považuji za důležité.

I to byl důvod, proč jste šel hrát do seriálů? Anebo jste se jim spíš bránil?

Dlouhodobě jsme připravovali Vinaře, ale neustále byli odkládáni a zažil jsem už několik falešných startů. Takže když mi pak nabídli jiný seriál, řekl jsem si, že to zkusím, ať vím, co mě čeká. A tak jsem přijal Doktory z Počátků. Mělo to být 32 dílů, ale nakonec jsem jich natočil 74. Chtěl jsem si osahat nové médium a jsem za to rád, byla to pro mě cenná zkušenost.

Před čtrnácti lety jste prodělal zvláštní nemoc – infarkt sleziny. Přiznám se, že to slyším poprvé. Vy jste tušil, že něco podobného existuje?

Samozřejmě že ne. Je to velká vzácnost a vzbudilo to mimořádnou pozornost. Když jsem odjížděl z Bulovky, řekli mi, že na mém léčení se podílelo přes sto lékařů z celé republiky, poněvadž je to strašně zajímalo. Od té doby, když se u někoho neprokáže infarkt srdeční, mají všichni lékaři povinnost vyšetřit slezinnou žílu, protože je to stejně závažné jako srdce. I na infarkt sleziny se umírá.

To jste pomohl všem ostatním pacientům.

Ale aniž jsem o tom věděl.

Změnil se tou nemocí váš pohled na svět?

Myslím, že ne, protože jsem si tu fatálnost neuvědomoval. Navíc se ke mně na Bulovce chovali opravdu noblesně a já jsem se pokoušel jim to vracet, jak to jen šlo. Takže když mě manželka poprvé směla přijít navštívit a ptala se sestřiček, kde mě najde, řekli, že tam, co je ten velký smích. Bral jsem to celé spíš jako rekreaci. Nic mě nebolelo, a to, že jsem unikl o vlásek smrti, jsem si neuvědomoval.

Rolí, ať už filmových, nebo televizních, máte na svém kontě neskutečně mnoho. Je něco, co byste si přál a co jste ještě nehrál?

Nikdy jsem si nedělal takové laskominky a myslím, že jsem udělal dobře, jelikož jsem nikdy nebyl zklamaný. Každá role je pro mě příležitostí a výzvou. Neberu to jako něco lepšího nebo horšího.

Ani zpětně nevidíte role, které jste měl rád?

Jako oblíbené se nejvíc jeví ty, co se líbily divákům. Ale že bych měl z některé role výlučně osobní zážitek, se říct nedá.

Kde vás teď diváci mohou vidět?

Teď zrovna měl premiéru Modrý pták, kde hraji několik rolí: stařečka, čtyři tisíce let starý dub, přízemní štěstí a čas. To je velice těžké k hraní, ale že hraji i pojmy, mě nesmírně těší.

A v televizi?

Teď po mně chtějí, abych se dopustil něčeho nečekaného. A já se toho asi dopustím, poněvadž patřím mezi lidi, kteří chtějí zkusit vše. Když mi nabídli, abych dělal po Petrovi Nárožném Zlatíčka, říkal jsem, že se zbláznili. Ale když jsem zkusil jeden díl, zjistil jsem, že mě to moc baví. Je to improvizace, člověk musí být ve vedlejší roli, přitom má zodpovědnost jako tvůrce. Teď jsem dostal podobnou nabídku a přijde mi to příjemné a vábivé. Uvidíme.



VÁCLAV POSTRÁNECKÝ
(*1943 v Praze). Herec, dabér, režisér a pedagog. Vyučil se zámečníkem a po vyučení krátce pracoval jako jevištní technik v libereckém divadle. Od roku 1960 působil jako herec ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, následovalo brněnské Státní divadlo a přišlo angažmá v Městských divadlech pražských. Od roku 1979 je členem činohry Národního divadla. Na svém kontě má více než 150 rolí. Za Podkolatova v Gogolově Ženitbě obdržel Cenu Thálie 1994. V roce 2005 získal cenu Františka Filipovského za dabing filmu Zločin v ráji. Ze současného repertoáru hraje na jevišti Národního divadla ve Stroupežnického Našich furiantech, ve Stavovském divadle Winstona Churchilla v Morganově Audienci u královny a několik dalších rolí v Maeterlinckově Modrém ptákovi. Co se týče televizní tvorby, hrál například ve filmech Jak se budí princezny, S tebou mě baví svět, Černí baroni, Kuky se vrací, v seriálech Byl jednou jeden dům, Cirkus Humberto, Četnické humoresky, Vinaři, Doktoři z Počátků. V letech 2005 až 2011 byl prezidentem Herecké asociace. Je devětačtyřicet let ženatý a s manželkou Helenou mají dvě děti.


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay