Myslím, že mám recept na štěstí

Vydání: 2004/18 Vstupujeme do EU, 3.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

O splněných i nesplněných snech s Evou Pilarovou
S nadsázkou je možné říci, že Eva Pilarová začala svou kariéru v kostele. Ředitel hudební školy, do které malá Eva chodila na hodiny klavíru, si ji vyhlédl pro sólové zpívání v českobratrském kostele při Blodkově mši. “Jenže doma jsme byli všichni katolíci, tak aby se to z hlediska víry nějak vyrovnalo, chodívala jsem o něco později zpívat také do dětského sboru v katolickém kostele svatého Tomáše v Brně,” vzpomíná Eva Pilarová. “Můj první vánoční hit bylo sólo Ráda bych k Betlému.”


Víra v Boha vám tedy byla předávána odmalička...
K víře jsem byla vedena od dětství a jsem přesvědčena, že je to to nejlepší, čím mě mohli rodiče do života vybavit.

Jaké vůbec bylo vaše dětství?
Když si odmyslím fašismus a následný komunismus, tak díky milujícím rodičům hezké.

Co se vám vybaví, když se řekne „rodiče“?
Láska, domov, jistota. Rodiče měli příkladné manželství. Doma byla pohoda. Nebyly vily, jachty, auta, ale ani nedostatek. Maminka skvěle vařila. Vždy to u nás vonělo dobrým jídlem a čistotou. To vaření a uklízení jsem dostala také do vínku.

Čím jste chtěla být jako malá?
Když jsem zvládla Ferdův slabikář, začala jsem číst cestopisy. Chtěla jsem se stát nejprve námořníkem a pak cestovatelem. Ve dvanácti letech mě napadlo, že bych se mohla stát zpěvačkou a přitom hodně cestovat. Vyšlo mi oboje – i když na to volné cestování jsem si musela počkat mnohem déle. Byla jsem jako většina našich občanů nevýjezdná. Ale už jsem si to vynahradila.

Co vás přivedlo ke zpívání?
Byla to doslova a do písmene láska k hudbě.

Nikdy jste nelitovala své volby věnovat se tomuto řemeslu?
Ne, nikdy. Považuju za velké štěstí, že moje povolání je zároveň mým koníčkem a že mě po 43 letech stále ještě moc baví. A že mé příznivce stále ještě baví můj zpěv poslouchat.

Litovala jste vůbec někdy něčeho ve svém životě?
Jistě bych dnes udělala některé věci jinak, ale jak se říká ´pozdě bycha honit´. Proto se neohlížím a snažím se jednat tak, abych nemusela litovat něčeho, co teprve přijde.

Co byste si ještě přála ve svém profesním životě?
Ráda bych ještě nějaký ten rok zpívala. Proto bych si přála mít zdravý hlas, aby mě mí příznivci i nadále rádi poslouchali.

A v soukromí? Jaké máte sny?
V soukromí bych si přála uchovat pohodu. A sny? Některé si plním. Například jsem snila o Havaji a už jsem tam byla dvakrát. Ale snad není ani nutné plnit si všechny sny. Důležité je ony sny zkrátka mít. Snad ve všech rozhovorech sršíte optimismem a působíte velice spokojeným dojmem. Jste šťastná? Máte nějaký recept na to, jak být dnes a denně šťastným? Myslím, že ten recept mám. Dokážu se radovat z maličkostí a nikomu nic nezávidím.

Co je podle vás vůbec štěstí?
Jak kdy. Někdy třeba to, že jdete po schodech a nezlomíte si nohu.

Ve vašem životě byl ovšem moment, kdy se k vám štěstí otočilo zády... Není tajemstvím, že jste byla vážně nemocná. Vzpomenete si ještě, co jste cítila, prožívala, když vám lékaři sdělili diagnózu?
Byl to šok. Nedokázala jsem zadržet slzy. Cestou domů z vyšetření jsem se zastavila v kostele, pomodlila se a uklidnila.

Vaše odpověď zní velmi “lehce”, jako „šla jsem do obchodu a koupila si housky...“
Na otázku jsem odpověděla “lehce”, protože nemám ve zvyku naříkat a stěžovat si.

Co vás napadalo v oněch dnech? Necítila jste se životem podvedená, zrazená? Neměla jste chuť se vším praštit?
Vůbec ne. Rozhodla jsem se, že to nevzdám. Věřila jsem, že mě choroba nesloží. Chtěla jsem žít, chtěla jsem pracovat.

Kde jste brala sílu bojovat? Co vám nejvíce pomohlo?
Víra v Boha. A neříkám vám to proto, že jste z Katolického týdeníku. Stejně jsem už před časem odpověděla bulváru. A moc mně pomohl manžel, dokázal mi vytvořit pohodové zázemí.

Je něco, co vám tato zkušenost s nemocí přinesla? Co vám darovala?
Změnil se mi žebříček mých hodnot. Spousta věcí, které mi dřív připadaly důležité, se staly nepodstatnými. Vážím si každého dne, každé chvilky.

Můžete uvést nějaký příklad oněch důležitých věcí, které změnily svou hodnotu?
Profese byla u mě na prvním místě, a to na úkor všeho ostatního. Dnes sice stále ještě ráda vystupuji, ale už například nedám přednost vystoupení před návštěvou lékaře.

A je něco, co vám nemoc vzala?
Neřekla bych. Nic mi nechybí, snad jen ten čas...

Čas na co?
Přesto, že jsem se naučila s časem hospodařit, chybí mi na přečtení více knih, na nastudování více věcí, na přátele. Už tři roky například odkládám výstavu fotografií, protože nemám čas uspořádat si negativy, chybí mi více času na psaní pamětí, které měly vyjít loni na Vánoce a budu ráda, když se mi podaří dopsat je do těch příštích. A tak bych mohla pokračovat pořád dál.

Co je pro vás dnes v životě nejdůležitější?
Zdraví mých blízkých i moje. To je základ všeho dalšího.

V okamžicích nemoci, strádání, člověk velice často přemýšlí o smrti. Měla jste či máte strach ze smrti?
Je pravda, že znám spoustu příjemnějších témat k rozhovoru, než je smrt. Ale nepřemýšlím o smrti jako o něčem strašném. Je to zkrátka nevyhnutelná skutečnost.

Bojíte se jí?
Smrt je přece zákonitá součást života, to bych se musela bát v první řadě žít.

Hodně se dnes hovoří o tom, že lidé už neumějí ´trpět´, že utíkají od svých ´křížů´, nedokáží je přijmout ani nést...
S tímto názorem se setkávám poprvé. Myslím, že většina lidí nikdy nechtěla trpět. Proč by se pak po celá staletí modlili, aby je Pán Bůh ochránil ode všeho zlého? Proč by lidstvo mělo vyhledávat utrpení? V tom nevidím sílu ani odvahu, ale hazard.

Neměla jsem ani tak na mysli ono klasické trpění, ale jakési “utrpení běžného dne”, kterému můžeme být vystaveni zvláště v okamžicích, kdy ze strany okolí chybí pochopení, tolerance, oběť...
Chybějící oběť, tolerance a pochopení přece není utrpení! A rozhodně mi nepřipadá, že se z našeho života vytrácejí. Lidé si vzájemně pomáhají a dokážou se semknout – viz nedávné záplavy. Samozřejmě, že je mezi námi pár gaunerů, kteří rabují, podvádějí, loupí, vraždí, ale to bylo vždycky, jen se o tom tolik nenapsalo.

Jsou nějaká slova, která vás provázejí dnem po dni?
Když bude dobro v nás, bude i kolem nás...

Ale jak to dobro v nás udržet? Kde ho hledat? Jak ho živit?
Je to jednoduché. Dobro buď v sobě máte, nebo nemáte. Pokud ho nemáte a chcete ho mít, pak je jediná cesta: poprosit o milost Pána Boha.


Eva Pilarová (1939) vystudovala Obchodní akademii, poté studovala na brněnské Janáškově akademii múzických umění operní zpěv. Po dvou letech odešla do angažmá v pražském Semaforu (první hity: Kočka není pes, Láska nebeská.) Poté následovalo divadlo Rokoko, divadlo Karlín. Od roku 1965 je “na volné noze”. Má vlastní kapelu a hostuje ve velkých orchestrech (Karel Krautgartner, Karel Vlach, TOČR, Felix Slováček, Televizní orchestr V. Zahradníka). Eva Pilarová se objevila také v několika filmech - k těm významnějším patří Kdyby tisíc klarinetů či Zločin v šantánu (do něho jí napsal hlavní roli “na tělo” Josef Škvorecký). Vyhrála zlatou Bratislavskou lyru, Zlatý klíč Intervize, Velkou cenu v Sopotech, třikrát získala Zlatého slavíka. Dodnes koncertuje doma i v zahraničí. Má svůj pravidelný pořad Dobré jitro v Českém rozhlase 2 Praha, ráda vaří (vydala několik kuchařek) a fotografuje (měla několik výstav svých fotografií).

... jako šestiletá s rodiči

Eva Pilarová, tehdy ještě Bojanovská, jako dvouletá...

"Mám štěstí, že mé povolání je pro mě zároveň koníčkem," říká Eva Pilarová

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay