Myslím, že i herce může mít Pán Bůh rád

Vydání: 2011/17 Velikonoce, 19.4.2011, Autor: Miloš Szabo

„No, není tady krásně?“ přivítal mě v kavárně nové budovy Slovenského národního divadla v Bratislavě. Až později v duchu našeho rozhovoru jsem si uvědomil, že ta otázka mohla mít víc rozměrů. Tady v Bratislavě, tady v divadle anebo také tady na tomto světě. Komik a herec Marián Labuda bere své životní role hodně vážně. I když ostatní rozesmívá…

Češi vás mají rádi. A vy je?

Už moji rodiče měli velmi blízké přátele, rodinu Čapkových. Pan Čapek byl řezníkem na Slovensku a pocházel ze Znojma. Když jsme potom nějakou dobu žili v Lounech, jezdil jsem k nim pravidelně na prázdniny. Takže už někdy v padesátých letech jsem přišel do styku s karlovarskými rohlíky nebo s úžasnými párky, které se na Slovensku nevyráběly… Možná to tedy bylo i přes žaludek, že jsem si Čechy jako zemi i Čechy jako lidi hodně oblíbil.

Narodil jste se 28. října, v den vzniku Československa…

A bylo to hezké. Byl státní svátek, nešlo se do školy, všude byly vlajky. Dlouho jsem z toho žil, že se taková oslava koná na moje narozeniny (smích)… Vyrůstal jsem a žil v Československu. A to mi už zůstane. Když se rozdělil společný stát, šel jsem se Zdeňkem Svěrákem po Bratislavě a najednou si přede mnou odplivl takový pán v klobouku, a jeho paní mu říká: „Jožko, čo to robíš, veď si docent!“ A on: „Pretože je to sviňa.“ A to jenom proto, že jsem nebyl pro rozdělení Československa. I dnes si myslím, že naše společná historie na nás měla a má kladný vliv. Vždyť když půjde v Sydney po letišti i ten největší nacionalista Slovák a uslyší tam češtinu, přijde mu to vhod. A platí to i naopak. Když jsme byli v jednom státě, občas jsme se nemohli vystát. Ale v Sydney jsme si navzájem blízcí. Zkrátka kus domova v nás zůstal i na té druhé straně česko-slovenské hranice.

V Čechách jsou zejména slovenští herci hodně známí a populární i dnes…

Kultura by neměla znát hranice. Naopak, každý národ tomu druhému může něco předat. Už za komunismu nám čeští kolegové říkali, že na Slovensku si můžeme více dovolit, že nás ideologie tolik nesvazuje. V Praze se všechno asi více hlídalo, i v divadle. Byli jsme jeden stát, ale dvě republiky, a tak se utíkalo z jedné do druhé. A to paradoxně přetrvává. V kultuře je to ještě dobré, ale někdy má člověk pocit, že se to naše Československo rozdělilo proto, aby se měli kam schovat zločinci.

Jedna z vašich posledních rolí je ve hře Odcházení od bývalého prezidenta Václava Havla.

Byl to na naučení strašně těžký text, protože je to řeč politiků – a ta je založená na tom, aby se vám nedalo nic dokázat. Jelikož jsem už předtím hrál slovenského prezidenta Jozefa Tisa, mohl jsem Havlův slovník porovnat i s totalitními prezidentskými projevy. A překvapilo mě, že politici – ať jsou demokratičtí, nebo totalitní – mají ve svých proslovech k občanům hodně společného. Je to smutné, ale je to tak. Ani Havel se nevyhnul tomu, jak lidem nadbíhat. Zahrál jsem si i ve stejnojmenném filmu, který Havel také režíroval. Nevím sice, proč mě tam pan prezident tak velmi chtěl mít, ale můj kamarád Pepa Abrhám mi říkal: „Kdy se ti to ještě poštěstí, aby tě režíroval prezident?“ A tak jsem tam jen stál. Malá komparzová role, nic jsem v ní neříkal, ale zúčastnil jsem se. Jako na olympijských hrách…

Máte v současnosti dost rolí?

Většina lidí si dnes stále na něco stěžuje, já si stěžovat nebudu. Přece jsem toho v životě už tolik zažil a přežil, že je docela přirozené, že když člověk stárne, nebude o něj stejný zájem jako v mládí, kdy začínal. Teď mě kupříkladu čeká Beckettův Konec hry a potom s Bolkem Polívkou opět jeho Čekání na Godota.

Je pro vás důležité přijmout sám sebe, třeba i s věkem a tím, co k němu patří?

Je to velmi důležité, protože všechno ostatní působí směšně. Proč by si měl kupříkladu chlap barvit vlasy? Přirozeně mu šedivějí a světlají. I s tím může růst. A stejně tak roste v názorech. Kromě těch základních zásad není ostuda se přiznat k tomu, že jsem věkem k něčemu dospěl a dozrál.

Je zájem i o staré dobré herce?

Kdo to je dobrý herec? Ten, co dobře hraje? Nebo ten, co je obsazován? A stačí málo: třeba šéf divadla, který nejenže rozloží soubor, ale svým způsobem zavraždí herce, kteří pak nemají role, nemají angažmá. I tak dobrý český herec, jako byl Jan Pivec, si kdysi musel kvůli živobytí hledat role na Slovensku a trápit se pak se slovenštinou. Mladý herec zahraje starce snadno, starý mladé nezahraje nikdy. Možná i to je důvod, proč se tolik slavných herců na Západě později stává producenty – aby nebyli odkázaní na to, jestli si na ně někdo vzpomene. A tak si raději sami zaplatí své vlastní účinkování. Atlet jde skočit nějakou výšku. Křižuje se, líbá žerď anebo křížek, něco si mumlá, možná se modlí… Neví, zda tu výšku zvládne. Stejně tak i herec. Prožívá občas nejistotu, jestli na určitý výkon ještě dosáhne. Ať je někdo zasloužilý nebo národní umělec, na stará kolena mu to role nezajistí. Zde mu pomůže jen a jen dobrá práce. A trocha štěstí. Dobrý herec asi nemá nikdy klid – vždyť kdysi herci kočovali a museli se bát i o živobytí!

Znamená to, že i dnes máte ještě před vystoupením trému?

Samozřejmě. Ale tréma musí v pravou chvíli přestat, jinak to herce brzdí. Ta pravá chvíle musí přijít už po prvních větách. Kdyby pokračovala, pak to není dobrý herec, nemá na to vlohy.

Toužil jste někdy před představením po modlitbě? Anebo jste se dokonce modlil?

Moje máma nebyla příliš nadšena tím, abych se dal na herectví, a byla si postesknout i za naším panem farářem. Ale já si přeci jen prosadil své. Na Korze v Bratislavě jsme měli tenkrát takové divadélko a nedaleko jezuitský kostel, kam jsem chodíval každou neděli večer na mši svatou. Z ní jsem pak šel do divadla hrát představení. Jednou jsem takto po mši přišel do divadla, sedl si jako písař na své místo, a najednou jako kdyby na mě někdo položil ruce. Z těch rukou sálalo ohromné teplo a slast, která šla od hlavy celým tělem, a jakýsi vnitřní hlas mi říkal: „Synu můj, dobře sis vybral, toto je místo, kam patříš.“ Když jsem to pak říkal mamince, myslím, že se uklidnila. Že i herce může mít Pán Bůh rád.

Nemáte někdy pocit, že herec prodává svou duši?

To se může stát v každém povolání. V bankách, v nemocnicích, v jakékoli instituci… Je to otázka svědomí. Stejně jako primář může nařídit lékaři, aby šel vykonat zákrok, s kterým vnitřně nesouhlasí, může i herec dostat roli, s níž má morální problém. Záleží pak na jeho charakteru, zda se vzbouří, postaví se proti tomu, anebo pro peníze a kariéru obětuje i své přesvědčení. Proto je důležité mít v sobě jakýsi morální kodex. Říká se, že když se alkoholik napije, stejně neví, co udělá. Ale ten kodex, který v sobě nese křesťan-katolík, má určité zásadní limity, které i toho alkoholika přeci jen nějak drží u zdi, nepustí ho dál. Jako když zapadne klapka.

Na veřejnosti působíte trochu jako tribun, řečník. Existuje někdo, kdo vám mluví do života?

(přemýšlí) Hodně mi záleží na tom, abych nezklamal svoji rodinu. Poslouchám je, ale to neznamená, že je vždy poslechnu. Když jsem měl za komunismu dostat titul zasloužilého umělce, v neděli předtím jsem se normálně chystal do kostela a moje manželka mi říkala: „Dnes do kostela nechoď, někdo tě tam uvidí, a ještě ti to vyznamenání překazí.“ Řekl jsem: „Nezlob se, ale kvůli zasloužilému umělci nemám v neděli jít do kostela?“ V určitých věcech jsem tvrdohlavý a nenechám si do nich mluvit od nikoho – ani od těch, které mám rád.

To je asi šum v kostele, když tam přichází Labuda.

Vůbec. Žádný šum, nic. Možná kdysi za komunismu to mohlo být povzbuzením třeba pro učitele nebo některé rodiče. Mohli mě používat jako příklad: „Vidíš, to je herec z televize, a taky chodí do kostela.“ (smích)

Co pro vás dnes znamená víra?

Je to, jako kdybych měl pod polštářem schovanou peněženku a v ní nějakou tu tisícovku. Je to jistota – i kdyby bylo nejhůř, máte aspoň na pohřeb. Víra je jistota. I kdybych nic neměl, mám víru. Vím, že je to dar. Někdo se narodí v nevěřící rodině, a přesto jednoho dne zajde do kostela, něco tam pocítí a cítí se tam dobře. Já přijdu do kostela, usadím se v lavici, a asi bych se rouhal, kdybych řekl, že už nemusím dál nic dělat. Vím, že bych se měl účastnit mše, recitovat, zpívat… Ale mně je tam tak dobře, že i kdybych tam usnul blahem za zvuků varhan, jsem v kostele. Patřím tam.

Myslíte někdy na svůj pohřeb?

Před časem jsem měl havárii, bylo to týden před Velikonocemi. Od Tábora, kde se to stalo, mě vezli sanitkou na Slovensko. Česká sanitka jela až na hranice, tam přijela slovenská z bratislavských Kramár, a najednou to vypadalo, jako když si Sověti s Američany mění tajné agenty. Vytahovali mě z jedné sanitky a předávali do druhé. Ani nevím, co mě to napadlo, zeptal jsem se českého lékaře: „Pane doktore, prosím vás, dostanu se z toho?“ – „Proč se ptáte?“ – „Právě jsem totiž na vážkách, protože kdybych měl umřít, tak v Čechách mi možná přijde na pohřeb víc lidí.“ (smích)

Vracíte se ve vzpomínkách ke svým haváriím? Byla mezi nimi i vážná a tragická…

Normálně se k tomu už nevracím. Pomocí víry v Boha se i takovéto události uloží v člověku tam, kam patří. Musí je zpracovat, vyhodnotit a odevzdat, aby pak neexistovaly takové ty „re“ – reminiscence, resuscitace, reprodukce, reprízy… ustavičné vytahování věcí. Vše má v životě své místo, i takové smutné události. Když se tenkrát na dálnici přihodila ona tragická nehoda, najednou jsem se stal nejdiskutovanějším člověkem v obou republikách. Až zpětně jsem se dozvídal a uvědomoval si, kolik lidí se tehdy za mě modlilo. Naše babičky v kostele, ale i různí jiní lidé mi pak říkali: „Jakmile jsme se to dozvěděli, celou noc jsme se za tebe modlili růženec.“ Tu sílu jsem pociťoval. Nikde jinde nedostanete tolik energie.

Vzpomenete si, kdo vám nejvíc pomohl?

Anonymní lidé. To je ta obrovská moc církve, ten modlící se dav. Dodnes mi běhá mráz po zádech. Je dobré, když se za vás má kdo modlit. Poslední hodina může přijít kdykoli, každou chvíli. Jsme jakoby v čekárně u lékaře – sedíme, čteme si noviny, hrajeme divadlo. Kdykoli se mohou otevřít dveře a sestřička řekne vaše jméno. Anebo moje.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay