Modlitby za krále se mě moc nedotýkají

Vydání: 2011/31 Včelaři, 27.7.2011, Autor: Milan Tesař

Písničkář Slávek Klecandr stojí přes dvacet let v čele folkrockové skupiny Oboroh. Na počátku devadesátých let s ní vydal dvě alba zhudebněných starozákonních žalmů a nyní se k této tematice vrací na novém albu s názvem Pozvedám své oči k horám – Žalmy III.

Oboroh vydává po 18 letech třetí album žalmů. Jak se po tak dlouhé době, kdy se kapela věnovala především tvým autorským písním, přihodilo, že ses pustil do dalších žalmů?

Tu a tam se mě někdo během těch 18 let zeptal, jestli Oboroh ještě bude nějaké další žalmy hrát. Odpovídal jsem, že nevím. A opravdu jsem to nevěděl. Těch prvních asi 25 žalmů jsem zhudebnil někdy v polovině 80. let a byla to záležitost nanejvýš jednoho a půl roku. Tehdy jako by mi nápady padaly z nebe, stačilo je zaznamenávat. Po určité době jsem ale zjistil, že na žalmech už „nějak moc pracuju“ – to znamená, že jsem nad některým seděl hodiny a přemýšlel, co s ním. Došlo mi, že tudy cesta nevede, že ta muzika ztratí takhle svou bezprostřednost. A tak jsem toho raději nechal a věnoval se muzice s vlastními texty. Před čtyřmi roky mi zavolal jeden kamarád, který mi připravoval koncert v Husinci, a ptal se, jestli bych tam zahrál Žalm 19. Nikdy předtím jsem se ho nesnažil zhudebnit, ale cosi ve mně mě nabádalo, abych slíbil, že ten žalm zahraji. Sedl jsem ke kytaře a za deset minut jsem to měl v hrubých rysech hotové. Začal jsem jej hrát na svých koncertech a později ho převzal Oboroh. Asi rok poté mi volal evangelický farář z Třebechovic, jestli bych nemohl zazpívat Žalm 121. Také jsem to slíbil, aniž bych měl v hlavě jedinou notu. I tohle psaní mi šlo rychle. Tím se ve mně cosi otevřelo a zhudebňování dalších žalmů šlo stejně lehce jako před lety.

Vraťme se tedy do té doby „před lety“, vlastně ještě před vznikem Oborohu. Jak k tomu vůbec došlo, že jsi začal zhudebňovat a zpívat žalmy? Čím tě jejich starozákonní poetika oslovuje?

Pracoval jsem tehdy ve vamberských železárnách a vždycky před odchodem do práce jsem si u kafe přečetl jednu dvě stránky z Bible. Někdy v roce 1985 jsem se začetl do Žalmu 39 a v hlavě mi zarezonovala věta: „Každý žitím putuje jak přelud; hluku nadělá ten vánek pouhý.“ Říkal jsem si, že by bylo dobré žal zpívat, ale nevěděl jsem jak. Tak jsem ten text „očuchával“ odzdola nahoru a naopak, až jsem si uvědomil, že k němu mohu použít muziku, kterou jsem měl původně pro text úplně jiný. Nějak to do sebe zapadlo. Další žalmy si posléze říkaly o úplně nové melodie. Tak jsem na třebechovickou faru, kde jsme měli bezejmennou akustickou kapelu, nosil skoro týden co týden nový žalm a všichni jsme se z toho radovali. A čím mě žalmy oslovují? Jsou to dva a půl až tři tisíce let staré texty a člověk nemusí být ani nějak zvlášť vnímavý, aby si všiml, že všechna ta beznaděj a východiska, bolest a radost, pochybnosti a jistota..., že to všechno je stejné i dnes.

Podle čeho si žalmy ke zhudebnění vybíráš? Jsou nějaká jednoznačná kritéria, podle kterých na první pohled poznáš, že některý z nich zhudebnit nedokážeš?

Jsou. Jednak se musím s tím kterým textem ztotožnit. Musí říkat něco, co bych řekl rád sám. Druhé kriterium je jeho melodičnost – buď mi sám nějakou melodii „zazpívá“, nebo ne.

Zůstáváš věrný ekumenickému překladu Bible, i když se v poslední době objevily další překlady – například Bible21 nebo Jeruzalémská Bible. Proč právě ekumenický překlad?

V době, kdy jsem žalmy začal zhudebňovat, jsem měl k dispozici překlady jen dva – kralický a ekumenický. Kralickou Bibli mám moc rád, ale ke způsobu, jakým jsem žalmy zhudebňoval, se ekumenický překlad hodil víc. Teď, když jsem se zhruba po čtvrtstoletí ke zhudebňování žalmů vrátil, jsem celkem logicky pokračoval s texty z překladu ekumenického. Jednak proto, aby tam byla návaznost, jednak proto, že je prostě dobře znám.

V jakém prostředí a v jakém rozpoložení se ti nejlépe skládá? Dovolíš nám nahlédnout do své skladatelské kuchyně?

Základem je pro mě nějaký jednoduchý nápad. Může to být pár slov, útržek melodie nebo nějaký harmonický postup. Ten prvotní nápad přichází většinou bez kytary, a tím bez možnosti si ho pohotově sluchově ověřit. To má velkou výhodu v tom, že mě prsty nenutí sklouznout hned do nějakých vyjetých kolejí. Někdy jsem rád, že mám při sobě mobil (dříve jsem s sebou nosil diktafon), do něhož si mohu nápad zabručet. Prazvláštní proces je psaní textů. Někdy text vysypu bez problémů na jeden zátah, jindy to trvá týdny, měsíce, někdy se konečné verze dočkám až po letech. Nosím s sebou jakéhosi cenzora, který dá té které verzi výstupní razítko. Podle jakých kriterií postupuje, netuším. Ale poslouchám ho. Tak se někdy stane, že napíšu dvě tři sloky, ze kterých mám docela dobrý pocit, ale cítím, že to musí jít někam dál, k nějakému vyústění, přičemž vůbec nevím k jakému.

Od prvních dvou alb žalmů prošel Oboroh mnoha personálními změnami a ty jsi vyzrál jako skladatel. Pozná podle tebe posluchač tento vývoj?

Jestli posluchač pozná nějaký vývoj, nevím. Jsem si jistý, že kapela hraje lépe než tehdy. Vyloženě to mezi námi v pozitivním slova smyslu jiskří. Nahráváme s daleko větší lehkostí a samozřejmostí než před dvaceti lety. Ale neřekl bych, že jsem vyzrál jako skladatel – na základních melodiích starých žalmů bych nic neměnil. Harmonii bych trochu pozměnil jen u jednoho žalmu a určitě bych trochu poupravil některé aranže.

Je to poprvé, kdy jste se stejnou sestavou natočili dvě alba – autorské Ve věci probuzení a teď Žalmy III. Lišila se nějak zásadně práce na těch dvou nahrávkách?

Vůbec ne. Obě alba se nahrávala tak nějak sama. U žalmů to bylo snad ještě jednodušší. Největší kus producentské činnosti na sebe vzal bubeník Libor Ježek – já tomu v tomto ohledu moc nedal, neslyším zdaleka tak dobře jako on nebo baskytarista Jarda Jetenský. Jmenovitě Libor strávil spousty hodin opakovanými poslechy stále téhož a dumáním nad tím, jak co zní a jak to třeba zvukově zpřehlednit. Já bych z toho po jedné dvou hodinách zcepeněl, ale on tvrdil, že ho to baví.

S Oborohem vystupujete v rockových klubech i v kostelích a evangelických sborech. Přizpůsobujete místu i repertoár – tedy v kostele více žalmů a v klubu spíše „neutrálnější“ písně?

Tak to děláme od začátků Oborohu. O několika žalmech vím, že zabírají i na „nepřipravené“ publikum, a ty hráváme téměř kdekoli. Ale poměr žalmů a písní se samozřejmě podle prostředí mění.

Představuje pro tebe žalm živý kontakt s Bohem? Když ho zpíváš na koncertě, vnímáš jej jako modlitbu?

Určitě. Žalmy jsou přece modlitby. Cítím je tedy jako modlitby.

Hymny, prosby, díkůvzdání, také třeba modlitby „za někoho“… To všechno v žalmech najdeme. Kterou z těchto forem si ty osobně spojuješ se žalmy nejvíc a proč?

Takhle o tom nepřemýšlím, nebo až v druhém plánu. Asi jde o to, zda se žalm dotkne mého nevědomí – kdy se dostane pod verbální úroveň myšlení a umožní mi se s ním tam setkat. Následně si třeba uvědomím, že ten a ten žalm je radostný, oslavný a jiný introvertně zamyšlený. Ale je pravda, že modlitby za krále, za národ a podobné se mě moc nedotýkají.

Sám jsi řekl, že žalmy jsou dva a půl až tři tisíce let staré texty, a přesto jsou aktuální. Je v nich nicméně něco, přes co se jako člověk 21. století nedokážeš přenést?

Samozřejmě. Třeba závěr onoho jinak obecně známého Žalmu 137. Toho, který začíná slovy: „U řek babylonských…“ Prvních pár vět zhudebnil například Antonín Dvořák, ale zpívala je v takové skočné verzi třeba i diskotéková skupina Boney M. Nikdo se ale nedostal k poslední větě adresované symbolické „babylonské dceři“: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ Těžko bych se mohl ztotožnit s prosbami o strašné pohromy vyprošované na hlavy nepřátel. Některé pasáže mi připadají i nepříjemně sobecké. Mám na mysli takové to pohrdání okolními „pronárody“ a bazírování na vlastní vyvolenosti. Křesťanské i židovské myšlení je dnes přece jen jinde. Stále ale zůstává spousta žalmů, s nimiž se může dnešní člověk ztotožnit bez potíží.

A co by si podle tebe měli z vašich žalmů odnést posluchači? Oživení dávné tradice nebo živý kontakt s Bohem? A osloví podle tebe žalm i člověka, který se považuje za nevěřícího?

Co si kdo z naší interpretace žalmů odnese, nespojuji s žádným vlastním očekáváním. Záleží na každém posluchači, jak s tím naloží nebo co to s ním udělá. Čas od času se mi stává, že mi někdo řekne, že mu poslouchání našich žalmů přineslo úlevu v nějakém těžkém životním období. Jiným zase naše muzika pomohla svět žalmů otevřít. A znám docela dost „nevěřících“, které naše žalmy něčím oslovily. Moc si toho vážím.

V současné době pracuješ na projektu pašijových písní. O co konkrétně půjde?

Jde o vlastní, řekl bych hodně netradiční, úpravy pašijových písní od středověkých až po současné. Dvě pašijové písně jsem napsal sám, tedy slova i muziku. Až do Bílé soboty jsem je letos hrál po celé postní období čtyřikrát do týdne. Zatím sám. Ještě nevím, jestli se do nich pustíme s Oborohem, nebo zůstanu u komorní interpretace. Některé ty písně si ale o kapelu dost koledují.

Slávek Klecandr (nar. 1953) působil v amatérských hudebních skupinách Bílé světlo (1977–79) a Prostor (1981–84), své zhudebněné žalmy nejprve hrával s bezejmennou kapelou z třebechovické fary. Od podzimu 1988 stojí v čele skupiny Oboroh, se kterou natočil alba Žalmy, Spatřujeme světlo – Žalmy II., Kámen, Marah, Nocí mořem, Ve věci probuzení a Pozvedám své oči k horám – Žalmy III. V roce 1992 nahrál Oboroh společně se Svatoplukem Karáskem album Nebeská kavárna a na začátku roku 2009 představil DVD Noc v oborohu, natočené u příležitosti 20 let kapely. Slávek Klecandr nahrál také sólové album Protější břeh a v současné době vedle hraní s Oborohem a sólových recitálů učí hru na kytaru na ZUŠ v Týništi nad Orlicí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay