Vydání: 2008/48 Žít v souladu s přírodou, 24.11.2008

Přivítal mě ve své pracovně a nabídl egyptský čaj. Více než půldruhé hodiny byl pak příjemným a nenuceným hostitelem. Naslouchal jsem mu velmi rád – z jeho slov čišela lidská moudrost a zkušenost. Přestože mluvil o záležitostech, v nichž u nás těžko najdeme většího odborníka, působil velmi skromně. A já si tak bezděčně uvědomil, co mi tak chybí na mnoha dnešních celebritách. Křesťany nevyjímaje…

Už při vstupu na vaše pracoviště upoutá pozornost cedule, na které je napsáno, že se jedná o pracoviště v Praze a Káhiře…
Podle statutu našeho ústavu, jenž je součástí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, máme v Káhiře své pracoviště, které je základnou pro naše práce v Egyptě. Díky velkému pochopení Ministerstva zahraničních věcí České republiky a našeho velvyslanectví v Egyptě je umístěno v areálu českého zastupitelského úřadu v centru Káhiry, na egyptské poměry ve velmi výjimečném prostředí. Mít v současných poměrech tohoto dvacetimilionového, téměř apokalypticky vyhlížejícího města za nepředstavitelnou astronomickou sumu pronajaté nějaké ubohé bydlení, které by se navíc muselo udržovat, to si dost dobře nedovedu představit.
Z tohoto pracoviště v Káhiře pak organizujeme terénní výzkum. V Egyptě máme dvě koncese: jednu na pyramidovém poli u Abúsíru, což je asi 25 km od velvyslanectví, v podstatě na dohled Káhiry, a druhou pak mnohem dále, asi 400 km jihozápadně od Káhiry, v oáze El-Hajez v Západní poušti.

Velmi skromně říkáte „my máme…“. Ta koncese je ale udělena vám jako fyzické osobě.
Nejsem vlastníkem koncese, ale jejím dočasným držitelem. Opravdu to však není nějaký povznášející pocit. Podle egyptských zákonů se archeologická koncese vydává nikoli instituci, ale fyzické osobě, která nese osobní odpovědnost za celou práci. Je to velmi obtížné břemeno, protože nesete odpovědnost nejen za koncesi – tedy prostor, v němž se pracuje, za památky, na nichž se pracuje, ale ve velké míře i za lidi, kteří tam s vámi pracují a kteří mohou třeba i nechtěně porušit egyptské zákony, anebo něco neúmyslně poškodit. A tuto zodpovědnost nesete do určité míry i v době, kdy tam nejste. Je vaší povinností všechno zajistit a mít tam najaté hlídače, což je veliký problém, protože řada vykrádačů památek se zde rekrutuje právě z lidí, kteří by měli odpovídat za bezpečnost a ochranu památkového prostoru. Zkrátka, držení koncese je nelehká a nebezpečná věc.

Souvisí nějak udělení koncese fyzické osobě – určité osobnosti, s mentalitou Egypťanů?
Tato tradice má své hlubší pozadí a širší společenské souvislosti. Už od dob faraonů to v této zemi na Nilu prostě funguje tak, že ten, kdo je v čele, nese vždy hlavní odpovědnost. To, jestli ji někomu deleguje, je pouze jeho věc, ale v poslední instanci je volán k odpovědnosti vždy on sám. Proto tam velmi obtížně funguje něco jako štábní kultura, kdy je řízení rozčleněno do různých stupňů a každý ví, jaké jsou jeho pravomoci a odpovědnosti. V Egyptě to existuje pouze formálně, ve skutečnosti si lidé na různých stupních řízení sice přivlastňují určité pravomoci, ale odpovědnost vždycky přesunou výš. Takže když přijdete do pracovny nejvyššího šéfa, má obvykle na uších zavěšeny dva telefony, před ním leží štosy papírů, on je jeden za druhým podepisuje, mezitím mluví, a navíc ještě přes svůj pracovní stůl jedná s různými návštěvami. Vypadá to k zešílení, ale funguje to.

Než se člověk pustí do práce v terénu, je nutné se seznámit s egyptským náboženstvím?
Egyptské náboženství je klíčovou složkou egyptologie. Ten, kdo se jí chce důkladně věnovat – byť by ho zajímala pouze archeologie nebo umění – musí se velmi detailně seznámit i s náboženstvím a prameny, které k němu existují. Náboženské představy utvářely celou tuto civilizaci, každodenní život člověka ve starém Egyptě. A to nejen na zemi, formovaly i jeho představy o životě na onom světě. V egyptské archeologii má náš tým co do činění především s památkami, které se vztahují k pohřebištím, kultům a chrámům. K pochopení většiny nálezů je proto znalost přepestrého světa náboženských představ starých Egypťanů opravdu podstatná.

Podle Bible se v Egyptě narodil a žil Mojžíš. Nacházíme v egyptských památkách zmínku o židovském národě?
Je možné, že Mojžíš v Egyptě žil. Jeho jméno by se dalo odvodit od egyptského mesu – „zrozený“. Z pohledu velkých dějin Egypta jsou však Židé relativně velmi recentní a nevýznamnou záležitostí. Druhá věc jsou semitské kmeny – obyvatelé velkého syropalestinského prostoru, s nimiž byli Egypťané odedávna v čilém kontaktu. Byla období, kdy Egypt rozsáhlé části tohoto prostoru ovládal. A naopak, do Egypta se vypravovaly hlavně v obtížných dobách celé skupinky lidí ze Syropalestiny hledat obživu. V jedné ze staroegyptských hrobek v Bení Hasanu můžeme vidět zobrazení skupinky semitských nomádů. Scéna pochází z počátku Střední říše, tedy počátku 2. tisíciletí před Kristem. Tuto skupinku vede muž jménem Abíša. Někteří by v něm rádi viděli Abraháma, ale je to tzv. wishful thinking – pouhé přání, neexistuje žádný důkaz pro potvrzení této domněnky.
Právě na konci Střední říše, zhruba koncem první poloviny 2. tisíciletí před Kristem, se rozpadla centrální moc Egypta a severní část země se stala kořistí semitských kmenů, které jej jako heka chasut – „vládcové pouští“, řecky Hyksósové, na čas ovládly, aby pak byly postupně z Egypta zase vypuzeny. Předpokládá se, že tato dávná historická vzpomínka mohla uvíznout v paměti pozdějších generací Semitů, kteří ve svém náboženském kontextu viděli v tomto lidu Izraelity.
Nejstarší a zároveň ojedinělý doklad o slovu Izrael můžeme najít na Merenptahově stéle (dnes v Egyptském muzeu v Káhiře) z doby na počátku 19. dynastie, tedy krátce po Ramessovi Velikém. Text na stéle líčí vojenskou výpravu faraona Merenptaha, který porazil různé odbojné kmeny v syropalestinské oblasti, a kromě jiného zmiňuje také Izrael, který byl „rozdrcen a jeho sémě už nepovstane…“.

Přesto Izrael jako národ přežil a dodnes přežívá…
Otázkou ale je, co vlastně v té době Izrael byl. Existují dvě roviny chápání této otázky: náboženská a rovina věcných historických skutečností. Současný stav bádání v egyptologii ukazuje, že pro Exodus Židů z Egypta zatím nejsou žádné historické doklady, tím méně v době Ramesse Velikého. Egypťané přísně kontrolovali všechny cesty, hlavní i vedlejší, přes Sinaj do Palestiny a vedli o kontrolách záznamy. Hlavní komunikací byla královská, tzv. Horova cesta. Ta vedla od Hořkých jezer ve východní nilské deltě přes Aríš a Rafah do Palestiny. Na této cestě měli Egypťané v pravidelných dvacetikilometrových odstupech pevnosti, v nichž byly studny s vodou. Zde pobývaly vojenské posádky, které kontrolovaly pohyb všech semitských kočovníků, včetně obchodníků. A nikde, v žádných egyptských pramenech se nedochovalo, že by nějaké početnější etnikum opustilo zemi. A přitom Egypťané znázorňovali v reliéfních výjevech a nápisech na stěnách svých chrámů a paláců kdeco. Ale ani na druhé straně – byť se izraelská archeologie o to z politických i ideologických důvodů snaží, neexistují pádné historické doklady nějakého masivního příchodu nového etnika z Egypta do Palestiny v té době. To ostatně konstatují sami izraelští archeologové. Ale kdoví, archeologické bádání pokračuje a může přinést nové zajímavé informace.
Podotýkám však, že je zde ještě rovina náboženská, v níž se neobejdeme bez hlubších znalostí tehdejší mytologie, která nemusela odrážet vždy přesnou historickou skutečnost. Je jistě důležité, že Starý zákon, nepochybně zdroj mnoha moudrostí a velké lidské zkušenosti, je z hlediska věcné archeologie silně provázán s širším kulturním prostředím starověkého Předního východu včetně Egypta. Najdeme v něm například doslova celé pasáže ovlivněné egyptskou tzv. naučnou literaturou, například v Knize Přísloví či v Žalmech.

Zejména při práci v Núbii při stavbě Asuánské přehrady jste se setkal i s křesťanskými památkami a nápisy…
Křesťanství se v Egyptě rozšířilo velice záhy, vždyť hlásat Ježíše Krista se právě do této země vydal už evangelista svatý Marek. V Núbii křesťanství zvítězilo v 5. století. Na jeho šíření v této části světa je zajímavé, že lepší podmínky pro něj zpočátku existovaly ve vzdálených pouštních oblastech, a nikoli v centrech, kde byli křesťané státní mocí pronásledováni. Tam, na hranicích římského impéria byla tato moc už dost ochablá.
Takto křesťanství postoupilo hodně hluboko na jih, až do dnešního Súdánu, a samozřejmě do Habeše. V Núbii vznikla křesťanská království, která vzkvétala ještě dlouho poté, co Arabové obsadili Egypt a začali prosazovat islám. Nejslavnější núbijské památky z této doby jsou ve Farasu: nádherné nástěnné malby černých svatých a biskupů, které se našly ve zdejších kostelích, zejména ve faraské katedrále.

Pobýval jste dlouhou dobu na poušti – jak na vás působí?
Je fascinující i děsivá. Já osobně mám poušť velmi rád, je to pro mě prostředí, které uklidňuje. Ale zároveň i inspiruje, protože zde má člověk možnost se v klidu soustředit a nad mnoha věcmi zamyslet. Možná k tomu přispívá celý ten abstraktní svět pouště, který je kolem vás: strnulé tvary skal a písečných dun, ticho a jen nepatrný pohyb rozpáleného vzduchu, který vnímáte kolem sebe. Velmi hmatatelně si uvědomujete, proč poušť je a byla i v minulosti vyhledávána poustevníky jako místo kontemplace. Jak říkal velký znalec Sahary a egyptské Západní pouště obzvláště, maďarský hrabě László Almási, člověk je v poušti Stvořiteli blíž.

Byla někdy výjimečná chvíle v poušti anebo v hrobce, kdy jste pocítil potřebu se modlit?
Ale modlitba je běžnou a samozřejmou součástí mého života; modlím se denně… Takže nevidím důvod, proč bych se měl pomodlit jenom v poušti.

Své práci jste musel hodně obětovat. Není vám toho líto?
Ano, někdy bylo třeba leccos práci obětovat. Ale tohoto mi nebylo nikdy líto. To, čeho samozřejmě lituju, je všechno, co nestíhám dělat, co jsem pokazil nebo mohl udělat líp. Přesto mám svou práci rád.
Připravil MILOŠ SZABO

---

Prof. PhDr. Miroslav VERNER, DrSc. (*1941), pochází z Brna, vystudoval egyptologii na Filozofické fakultě UK v Praze a zasloužil se o nejvýraznější úspěchy československého a později českého archeologického týmu v Egyptě. Je členem řídícího výboru Mezinárodní asociace egyptologů, Německého archeologického ústavu v Berlíně a Káhiře, komise UNESCO pro Muzeum Núbie v Asuánu, členem korespondentem Rakouského archeologického ústavu, hostujícím profesorem na univerzitách v Hamburku a Vídni a na Americké univerzitě v Káhiře. Je autorem řady monografií a vědeckých článků.