Mnozí křesťané se domnívají, že AIDS se jich netýká

Vydání: 2009/7 Jak se žije Vietnamcům, 11.2.2009, Autor: Kateřina Šťastná

Stojí před třídou plnou studentů; někteří z nich se pro nedostatek místa usadili na zemi. Všichni napjatě poslouchají. Tomáš Řehák jim vypráví o viru HIV a ukazuje fotografie mladých lidí, kteří mají AIDS. Jsou to snímky plné bolesti a utrpení. „Měli bychom si uvědomit, že AIDS není jen v Africe, ale je už také v Rusku, na Ukrajině nebo v Estonsku... a to není daleko od České republiky,“ říká Tomáš Řehák, spoluzakladatel mezidenominační křesťanské organizace ACET ČR (AIDS, Care, Education and Training), která vyvíjí vzdělávací a osvětovou činnost se zaměřením na nemoc AIDS.

Mezi křesťany se příliš o AIDS nemluví. Proč?

Někteří křesťané se domnívají, že HIV/AIDS je Boží trest za hříšné jednání. Mnozí si také myslí, že jich se to netýká a že je tato problematika aktuální někde daleko v Africe. Všichni jsme však na stejné lodi.

Šíří se AIDS i mezi křesťany?

Ano, virus HIV nedělá rozdíl mezi mužem, ženou a dítětem ani mezi věřícím a nevěřícím. Každý člověk může být infikován. Navštívil jsem několik sborů v Rusku a na Ukrajině – v kostele, kde bylo přítomno jeden až dva tisíce lidí, bylo mnoho věřících HIV pozitivních. Setkal jsem se s velkým církevním sborem, který měl přibližně osmdesát zpěváků a orchestr. Od místního pastora jsem se dozvěděl, že dirigent je HIV pozitivní. Byl jsem rovněž v křesťanském středisku pro narkomany v Rusku. Z 250 mladých lidí tam bylo 225 HIV pozitivních včetně vedoucích a jejich vlastních dětí. Někteří byli mnoho let závislí na drogách, pak se obrátili a uvěřili v Boha. Byli osvobozeni z drogové závislosti, mnoho let již abstinují, ovšem virus HIV jim zůstal. Mnozí také mají hepatitidu typu C.

Jak se v oblasti pomoci či prevence angažují křesťané?

Když čtu Bibli, nacházím tam mnoho příběhů, které mě motivují. Ve Starém zákoně můžeme číst, že i tehdy byly nevyléčitelné nemoci – například malomocenství. Bylo to velmi infekční onemocnění, jako je dnes AIDS. Lidé s malomocenstvím umírali a během krátké doby mohli nakazit mnoho dalších. Kdo byl tehdy zodpovědný za to, aby se malomocenství nešířilo mezi lidmi? Bible popisuje, že hlavní odpovědnost měli kněží. Kněz neměl za úkol starat se pouze o duchovní život, modlitby, posty, čtení Božího slova, oběti. Jeho povinností bylo starat se i o to, aby se nemoc nešířila. Moc bych si přál, aby duchovní v naší zemi poznali svoji zodpovědnost. Snažím se mobilizovat křesťany, aby si uvědomili nebezpečí a začali v této oblasti něco dělat. V zahraničí se už mnoho křesťanů angažuje.

Když se řekne AIDS, lidem se často jako jediný způsob nákazy vybaví nechráněný sex. Setkal jste se s lidmi, kteří se nakazili i jinak?

Je velmi smutné, když se dívka nakazí od svého prvního partnera. Vím o chlapci, který si chtěl vyzkoušet, jaké to je, když si píchne drogu, a nakazil se skrze jehlu. Nejsmutnější jsou asi případy malých dětí, které mají nemoc od narození. Vím o mamince, jež měla v těhotenství autonehodu. Pomohla jí krevní transfuze. Po několika letech slyšela v televizi výzvu lékařů – měli nedostatek krve a vybízeli dárce k odběru. Tato žena si vzpomněla, že i jí někdo zachránil život, a tak šla darovat krev. ovšem lékaři jí oznámili, že je HIV pozitivní – později se zjistilo, že i její dítě. Tato věřící žena se nakazila při krevní transfuzi v těhotenství. Jejího syna pak odmítli přijmout ve třech církevních základních školách.

Nakolik hrozí dítěti, že bude mít virus HIV, když ho má těhotná žena? 

Když je HIV pozitivní žena těhotná a pod lékařským dohledem bere léky, je pouze 5 – 10% pravděpodobnost, že se dítě narodí s virem HIV. Trvá ovšem přibližně dva roky, než lékaři HIV pozitivitu u dítěte dokážou potvrdit, nebo vyvrátit. V Africe, v Rusku a na Ukrajině, kde mnohé ženy nemají přístup k drahým lékům, je situace horší.

Co vlastně prožívá člověk, co se mu honí hlavou, když se dozví, že má AIDS?

Lidé popisují, že prožívají šok, beznaděj, zmatek. Nedokážou přijmout pravdu. Cítí se být odsouzeni na smrt, mají zmatek v mysli, v srdci i v duši. Nevěří výsledkům testu a domnívají se, že lékaři zaměnili výsledky. Až po nějaké době se s tím smíří a začínají s tím vědomím žít.

Jak nemoc probíhá a kolik zhruba zbývá člověku času?

Nemoc AIDS se může projevit až po několika letech. U každého člověka je jiný průběh onemocnění. Lékařům se dnes daří prodloužit nemocným život – ti mohou studovat, chodit do zaměstnání a žít normálním životem. Mohou žít v manželství. Znám případy, kdy někdo zemřel do dvou let od nakažení, i ty, kteří mají HIV více než dvanáct let.

Jsme na tom s HIV/AIDS v České republice ještě relativně dobře?

Domnívám se, že už ne. Situace se zhoršuje. Každým rokem u nás nemocných velmi rychle přibývá. Typickým novým HIV pozitivním je podle médií dobře situovaný mladý vysokoškolák. Statistika uvádí, že v ČR bylo k 31. prosinci 2008 registrováno 1 189 HIV pozitivních občanů ČR a 304 cizinců s trvalým pobytem žijících v ČR. Musíme si ovšem uvědomit, že jsou to pouze ti, kteří už byli na testech a vědí to o sobě. Odborníci odhadují, že v ČR může být virem HIV infikováno šest až osm tisíc lidí. Tito lidé budou v blízké době potřebovat lékařskou péči, léky a také volná lůžka v nemocnicích. Náklady na péči o jednoho člověka s AIDS se pohybují od tří set do sedmi set tisíc korun ročně.

Působíte jako lektor ACET ČR. Jak jste se k té práci dostal?

Před osmnácti lety jsem začal navštěvovat několik lidí, kteří měli různá nevyléčitelná onemocnění, například rakovinu, cystickou fibrózu a podobně. Chodil jsem k nim, protože byli sami. Když je někdo nemocný týden nebo měsíc, přátelé ho v nemocnici navštěvují, ale když tam je rok, dva nebo třeba pět let, bývá to horší. Tihle lidé potřebují s někým hovořit, nechtějí být sami. Některé z nich jsem doprovázel na jejich poslední cestě. Pak jsem se seznámil s lidmi, kteří se nakazili virem HIV. Velmi se mě dotklo, když jsem si uvědomil, že mnoho mladých lidí bude v budoucnu umírat na AIDS. Proč dnes přednáším na školách? Aby se co nejvíc lidí dozvědělo o této nemoci, aby mladí lidé nemuseli umírat a prožívat tak ukrutné utrpení.

Přednášíte nejen u nás, ale i v zahraničí – v Rusku, na Ukrajině, v Polsku i jinde. Jaké je tam publikum?

Studenti v zahraničí reagují stejně jako ti naši. Jen žijí často v mnohem horších podmínkách. Přednášel jsem například na jedné vysoké škole ekonomické. Na celé škole byl jediný počítač. Studenti neměli počítače ani doma, tudíž chodili do internetové kavárny, kde museli za připojení platit. V Rusku a na Ukrajině je mezi mládeží velkým problémem alkohol a drogy. Mnoho děvčat tam prožilo znásilnění.

Kolika studentům už jste přednášel?

Oslovil jsem víc než 250 tisíc lidí.

Jak obecně mladí lidé reagují na vaše přednášky?

Ještě jsem se nesetkal s nějakým nepřátelstvím. Vyprávím příběhy mladých lidí, kteří se nakazili před 20. rokem svého života virem HIV (někteří z nich jsou už po smrti), a promítám jejich obrázky. Člověku z toho běhá mráz po zádech. Nechci posluchače strašit, ale snažím se být citlivý a otevřeně s nimi hovořit. Mnoho mladých si neuvědomuje nebezpečí možné nákazy virem HIV, jež hrozí při lehkovážném sexu a společném vpichování drog injekční stříkačkou. Povzbuzuji studenty, aby si vážili svého panenství a panictví, povzbuzuji je, aby měli odvahu jít proti proudu. Mám vždy velikou radost, když se zpětně dozvím, že někdo ze studentů změnil svůj životní postoj k otázkám sexu, věrnosti a také k prevenci před HIV/AIDS.

Na téma předmanželské čistoty jste napsal též knížku pro mladé…

V roce 1995 jsem začal přednášet na základních a středních školách na téma sex, AIDS a vztahy. Hovořil jsem o vztazích, lásce a panenství. Studenti za mnou po přednáškách často přicházeli a hovořili o tom, co prožívají. Důvodem, proč jsem napsal brožuru „Sex: šlehačka na dortu“, byla touha tyto lidi povzbudit. Chtěl jsem rovněž, aby studenti měli něco, co jim přednášku později připomene. Brožura byla vydaná i v Rusku, na Ukrajině, Slovensku, Chorvatsku, Slovinsku a je přeložena do angličtiny.

Dovedu si představit, že někteří mladí lidé o předmanželské čistotě od vás slyší poprvé v životě. Jsou za to vděční?

Dnes to mladí lidé nemají jednoduché. Jsou pod velikým tlakem sexuality, která na ně útočí ze všech stran v časopisech pro mládež, v televizi. Nejsem proti tomu, aby se o sexu mluvilo otevřeně, ale připadá mi, že se v některých časopisech pro mládež více píše o technice – jak provádět petting, orální sex, jak masturbovat, než aby se psalo o zdrženlivosti a odpovědnosti. Ani se nedivím, že dnes mají děvčata v šestnácti letech komplexy méněcennosti, že ještě neměly sexuální zkušenost. Často se studentů ptám: „Je na tom něco špatného, být v sedmnácti letech pannou, panicem?“ Zamýšlejí se nad tím a odpovídají „není“. Vyprávím jim příběh o jedné dívce. Ta se rozhodla, že zůstane pannou až do manželství. Děvčata ve třídě se jí smála. Říkala jí: „Ty seš taková jeptiška, netykavka!” Kluci jí domlouvali: „Nebuď hloupá, užij si, dokud seš mladá, nebuď staromódní.” Když se jednou zase smáli, otočila se a mírně řekla: „Poslouchejte. Kdykoli se mi zachce, každý den, měsíc nebo rok mohu své panenství někomu odevzdat a mohu být jako vy. Ale vy už nikdy nemůžete být to, co jsem já.” Vždy, když hovořím ve školách o panenství, vidím, jak se tváře studentů proměňují. Touží slyšet, že je to normální. Sex je překrásný, ale nestojí za to, abychom pro něj umírali na AIDS. Ne každý může zachránit tisíce lidí, ale každý z nás může změnit budoucnost třeba jednoho člověka.

TOMÁŠ ŘEHÁK se narodil v roce 1958 v Hlinsku. Je zakladatelem a lektorem „na plný úvazek“ křesťanské organizace ACET ČR (www.acet.cz) zabývající se vzdělávací a osvětovou činností se zaměřením na nemoc AIDS. Absolvoval řadu odborných seminářů, v rámci zahraniční pomoci byl vedoucí seminářů o problematice HIV/AIDS pro učitele, lékaře, sociální pracovníky a pracovníky s mládeží v mnoha městech v Rusku, na Ukrajině, v Tádžikistánu, Kazachstánu, Bělorusku, Estonsku, Chorvatsku a Polsku. Často přednáší také na Slovensku. Vyškolil mnoho lektorů ACETu. Zároveň působí jako kazatel Apoštolské církve. Je autorem publikace pro mládež nazvané Sex: šlehačka na dortu. Je ženatý a má dva syny.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay