Místo psychologie nasadil hovězí

Vydání: 2014/13 Neslyšící budou mít vlastní Bibli, 26.3.2014, Autor: Zita Chalupová

Když jsem se sešla se soukromým zemědělcem PAVLEM HRUBÝM, většinou jsem postávala bokem, abych moc nepřekážela. Zato Pavel byl velmi aktivní: spravoval traktor, přeháněl krávy, smotával ohradník. A přitom mi ještě se synem Alešem ukázal bobří hráz, představil několik krav, koní a osla, a především poskytl rozhovor.

Bez Božího požehnání marné naše počínání. Tomuto úsloví Pavel Hrubý věří. Snímek autorka

Jak jste se stal soukromým zemědělcem? Byla to vaše profese, nebo jste se pro to rozhodl otráven životem ve městě, anebo přiženil do zemědělské rodiny…?

Je to ještě jinak: jsem zemědělcem odmalička, protože rodina záhumenkařila navzdory všem systémům, režimům a komunistickým přáním. Akorát mě potom KSČ nepustila na vysokou coby „katolickou figurku“ a známého samozásobitele. Po sedmi letech se mi celkem pracně podařilo dostat se aspoň na lesárnu, což se ale ukázalo jako praktické řešení. Práce je to krásná. Chtěl jsem samozřejmě studovat zemědělku, protože to mělo svou logiku, ale lesárna byla adekvátní náhrada, s níž jsem i trochu počítal.

Jste činný v pěveckém sboru. Prý jste chtěl jít na konzervatoř na klarinet.

Hrál jsem na klarinet asi od druhé třídy, Pán Bůh mi zřejmě nadělil dost talentu soudě podle reakcí okolí. Jsem ale hrozný trémista. Měli jsme (to mi bylo asi patnáct) vystoupení s klarinetovým kvartetem a já měl strašlivé okno. Hráli jsme zpaměti, chvíli jsem poslouchal a pak jsem do toho začal improvizovat – celou celkem dlouhou klasickou skladbu. Po vystoupení jsem se bál, že mě kantor zaškrtí. Ale vzal mě do náručí a řekl, že to bylo něco neuvěřitelného a abych šel na konzervatoř. Já bych nejradši na tu zemědělku, ale táta pravil: „Zůstaneš doma, je potřeba krmit, půjdeš na gympl.“

Vyrostl jste tedy v hospodářství…

Vyrostl jsem na kraji Šternberka. Vlastní dům jsem si koupil až mnohem později. To bylo tak: učil jsem po revoluci na lesárně, ale měl jsem jen nějakých jedenáct stovek měsíčně, což pro rodinu s jedním dítětem nebyly nijak velké peníze. Se šéfem jsem se tedy domluvil, že toho nechám, a začal jsem se coby někdejší předseda horolezeckého oddílu věnovat výškovým pracím. Ale ani to nešlo napořád, a tak jsem firmu předal mladým a za našetřené peníze se pustil se dvěma kolegy do zahraničního obchodu. Jednou jsem zůstal stát v Olomouci na jakési křižovatce, kolem mě tramvaje, auta, a najednou jsem nevěděl, co tam dělám, proč na mě všichni cinkají a troubí. A tak jsem se rozhodl: šel jsem pást krávy. Konec konců jsem je měl kolem sebe odmalička. A navíc když musím hledět na zem, abych nešlápl do kravince, nemůžu nosit rypák moc vysoko.

Takže to vlastně byla nespokojenost s dosavadním životem?

Vlastně jo, jen jsem místo psychologie nasadil hovězí. Postupně jsem začal zvyšovat pozemkovou držbu, ale začátky byly těžké. Tehdy už fungoval „vlak“ s přidělováním státních pozemků, ale já do něho nestihl nastoupit. Navíc jsem u většiny spoluobčanů objevil velmi zvláštní vlastnost, včetně členů farního společenství: nepronajali mi pozemky. Měli je v kolchozu, sice nadávali, že jim dává pár korun, že platí dva tři roky pozadu, ale už do toho prý nebudou rejpat. Ani na přímluvu pana faráře, i když vědí, že jsem poctivý, platím a dluhy nedělám. Tehdy jsem zažíval situace, kdy se člověk večer ptá: Pane, jednám v souladu s tvým přáním? Ale pak se mi začalo zdát, že to je přesně to, co se mnou Pán zamýšlí. Pozemky se našly až u Moravského Berouna, koupil jsem je, potom kravín a další pozemky. Proti tisícihektarovým hráčům nejsem samozřejmě nic. Mám 110 hektarů a počítám s dalšími třiceti až čtyřiceti hektary.

Chováte krávy. Kolik jich máte?

Něco přes čtyřicet kusů a deset koní. Slepice doma chovat nemůžu, protože je to tady z každé strany otevřené pro rychlý dolet jestřábem nebo doběh liškou, to by nebyl dobrý nápad. Ale chováme husy a vždycky nějakého toho čuníka.

A taky něco pěstujete – obilí, brambory…?

Pěstuju zásadně trávu – a na zimu musíme nasušit seno. To je jeden z hlavních nerváků, který začíná na začátku prázdnin a kvůli němuž jsem si pořídil senážní linku za několik milionů. Ono se to dá udělat levně s pomocí služeb, ale službaři přijedou, až když mají čas. V momentě, kdy vyleze slunce, to musíme udělat sami a rychle.

Kromě trávy máme asi deset hektarů orné půdy, kde pěstujeme obilí, všechny čtyři základní druhy, a taky brambory. Zkoušeli jsme mrkev, ale ta se moc nedaří. Teď jsem experimentoval – pro chlapíka, který dělá mastičky, jsme naseli hektar a půl technického konopí. To byla show, netušili jsme, do čeho jdeme. Hrozná papírová válka, než jsme ho vůbec mohli zasít. To byly nejrůznější dotazy, honění, lidi se kolem toho motali, dokonce nám tam chodili krást – a byli to lidi z Intervenčního fondu. Když jsem totiž nahlásil podle předpisu kvetení, dcera na poli nachytala ženskou, která tvrdila, že to má na zkoušky THC. Dcera jí to věřila, ale já bych babu přetrhl.

Nakolik jste samozásobitel a co musíte kupovat?

Tady v té mrazové kotlině 700 metrů nad mořem nám chybí jen zelenina. Máme obilí, brambory, maso, mléko (dojíme denně, i když je to pracné a únavné). Samozřejmě bych si mohl říct, že si uděláme úplně všechno sami, postavil bych skleníky, ale nechystám se na to.

Mléko také prodáváte?

Ne, já do toho „vlaku“ opravdu nastoupil hrozně pozdě. Takže dalším minusem – kromě nemožnosti pořádně nakupovat pozemky nebo si je najmout levně od státu – je, že nemám mléčnou kvótu.

Co to znamená?

To je evropsko-státní souhlas s tím, aby někdo mohl prodávat mléko.

Je vaše hospodářství „bio“?

Ano, jsme biofarma, a dokonce obilí pěstujeme v ještě přísnějším režimu biodynamického zemědělství.

K biozemědělství patří i tzv. welfare, že?

Jasně, dobrý pocit. To je nejdůležitější. Když nebudu dodržovat welfare, zvířata budou nervózní a zlá a mně půjde o kejhák. Nejde o to, že to nařídila Evropská unie – to dělal vždycky každý sedlák. Nejde o předpisy, jde o lidi, o to, co v nich je. S tím souvisí ještě jedna věc: malý sedlák nikdy nebude zemědělským podnikatelem roku. To bude vždycky velký podnik, protože ten dělá jen to, co je ekonomicky výhodné. Odpovídá svým družstevníkům a akcionářům za ekonomické výnosy, zkrátka tam jde o peníze. Starání se o půdu, nebo dokonce o krajinu, spravování rozježděných polních cest, zasazování stromků do mezí… Kdo z velkých zemědělců to dělá? My jsme malí, jde nám to pomalu, ale tohle děláme.

Může ekologické hospodářství existovat bez dotací?

Bez nich by to nešlo. A jsou to hlavně evropské peníze, od českého státu dostáváme jen asi deset procent. Ale to se rok od roku mění podle toho, jak si která vláda považuje svého selského stavu. Třeba v Rakousku si lidi svých sedláků váží. U nás je sedlák póvl. Přijdu třeba na úřad a řeknu: „Já jsem sedlák.“ Odpovědí mi: „To říkáte tak hrdě?“ – „Ano, já vás živím, já můžu být hrdý na to, co dělám, vy ne.“ Ale abych se vrátil k otázce: podmínky dotací se neustále přitvrzují a zhoršují. Třeba jedna z posledních „famózních“ věcí je, že se nesmí objevit dobytek v ekologickém zemědělství na orné půdě. Přitom správně bych měl mít ornou půdu s nějakým podsevem, aby nebyla holá. Když tam udělám jetelotrávu, je nejpřirozenější způsob, jak to rozumně sklidit a ještě pohnojit, poslat tam na pár dní dobytek. Nesmím. Protože někteří tam měli dobytek pořád, a přitom to vykazovali jako ornou půdu, neboť na ni jsou větší dotace.

Chováte hlavně hovězí dobytek. Můžete si dnes porazit svou vlastní krávu?

Dlouho to bylo zakázané, ale dnes už (i pod tlakem Unie, abychom nebyli papežštější než papež) si člověk může porážet dobytek mladší dvou let. Samozřejmě s povinností nahlásit to na veterinu. Ale nesmím to prodávat, mohu to jen sníst. A ty dva roky jsou proto, že od dvou a půl let se zkoumají mozky hovězího kvůli nemoci šílených krav.

Mají vaše krávy jména?

Minimálně polovina má jména, býci moc ne, jen ti výrazní, ale většina krav ano.

A když se rozhodnete je zabít, je vám to líto, trápí vás to?

Mám s tím problém, i u býků. Chováte se k nim slušně, máte k nim vztah, kamarádíte se s nimi. Například jeden býk si mě oblíbil – potřeboval jsem na louce telefonovat, a tak jsem si lehl, aby mi to v telefonu moc nesvištělo, a on ke mně přišel, čichl si a lehl vedle mě, aby mě chránil před větrem. Pak zabijte takové zvíře! Kdysi jsme vyděsili jednu tetičku, když se dcera Eliška, bylo jí tak šest let, vrhla mezi krávy: „Teto, podívej se, toto budou biftečky, toto pečínka a toto ptáčky, ty já mám moc ráda.“ A teta jen kroutila hlavou, co jsme to za lidi.

Víte, někdy je všechno hotové, všechno funguje a je spravené, zkontrolujete ohradník, sednete si na mez, koukáte, jak tam ty krávy leží nebo chodí, některá přijde pro kousek chleba, co člověk po kapsách nosí, nebo si vás jen očuchá, prohlédne. A ono to tady uprostřed hřeje. Podle přísloví „bez Božího požehnání marné naše počínání“ jsem naprosto přesvědčen, že tohle dělám s rodinou v souladu s Božím úmyslem. Dokonce mám intenzivní pocit, že bych měl nabídnout své služby církvi v souvislosti s restitucemi. Jsem lesní inženýr, mám zkušenosti s budováním firem, s managementem, se zemědělstvím, s dotacemi. Myslím, že bych mohl být užitečný.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Restituce pro změnu zemědělské... pepca46 29.3.2014 10:25
Re: Restituce pro změnu zemědělské... Vladimír F. 30.3.2014 06:14
sedlák roku Vladimír F. 27.3.2014 17:36

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay