Miles Jesu pomáhá těm nejpotřebnějším

Vydání: 2005/47 Radosti a strasti jedináčků, 15.11.2005, Autor: Anna Ferbie

Jen pár kroků od hospice sv. Alžběty v Kamenné ulici v Brně stojí malý, nenápadný domeček s předzahrádkou. Náhodný chodec by jen stěží uhodl, kdo v něm bydlí. Na drátěném plotě, který býval obvyklý kdysi v dávné době totality, chybí vizitka. Pokud by někdo pátral, zjistí, že zde má trvalé bydliště několik mladých mužů z mezinárodní komunity Miles Jesu. Rozhodli se zasvětit svůj život Bohu a nejpotřebnějším lidem. Jedním z nich je také slovenský lékař Andrej Malík.

Hnutí Miles Jesu bylo schváleno církví a existuje již více než čtyřicet let. Přesto si myslím, že lidé v České republice o této „větvi“ katolické církve příliš nevědí. Můžete připomenout něco z její historie?

Jsme schváleni jako Církevní rodina zasvěceného života. Činnost Miles Jesu začala v roce 1964 v Americe. Ve stejném roce se jeho členové začali v Arizoně starat o sirotky a chudé, zejména na mexické hranici. Dnes máme více než tři tisíce členů. Jsou mezi nimi manželské páry, biskupové, kněží i zasvěcení laici žijící v celibátu v šestadvaceti domech komunity. Společně se starají o formaci laiků, o chudé a nemocné v devatenácti zemích světa. Ti, kdo žijí v komunitách, skládají po určité době sliby čistoty, chudoby a poslušnosti.

Jak a kdy se hnutí dostalo do České republiky? 

První komunita byla ve střední Evropě založena před patnácti lety ve Vídni. O dva roky později začali dva bratři z Ameriky působit v Brně.

Přišli do země, kde byl po pádu komunismu podstatně odlišný styl života, než na jaký byli zvyklí. Navíc neuměli jazyk. Jak se potýkali s těmito obtížemi a co zpočátku dělali?

Přihlásili se do jazykového kurzu a dnes už se umí domluvit česky. Jedním z našich apoštolátů je pomoc bezdomovcům. V oněch letech se zde ocitlo hodně lidí v těžké sociální situaci. Bratři za nimi chodili na vlakové nádraží - nosili jim polévku a sendviče. Pro mladé lidi zase začali pořádat duchovní cvičení. První Čech, shodou okolností také lékař, se stal stálým členem komunity v roce 1998. Nyní zde působí čtyři Češi, jeden Slovák a Američan.

Děvčata neměla zájem?

Ženská větev byla v Brně založena o pár let později. Děvčata organizovala pro dívky duchovní cvičení a semináře za účelem rozpoznání životního povolání. V centru města měly dívky nástěnku s tématikou podpory a ochrany nenarozeného života. Věnovaly se apoštolátu prostřednictvím letáků. Vloni přesídlily do Bratislavy, kde pomáhají při práci s mládeží.

Máte nějak přesně stanovenou náplň práce a činnosti?

V každé zemi jsou jiné potřeby a formy apoštolátu. Česká komunita je specifická v tom, že se v Brně nachází centrum mezinárodních lékařských misií. Odtud vlastně organizujeme misie do různých zemí světa - je zde určité administrativní středisko, kde vše zařizujeme a kde také například sháníme ke spolupráci dobrovolníky.

Kolik je mezi vámi lékařů a na kterých místech světa působí?

Máme tři lékaře internisty, farmakologa a optometristu. Doposud jsme působili v Nigérii, Indii a v zemích bývalého Sovětského svazu.

Rozhodujete sami, kde v dané chvíli pomůžete?

Misie jsou organizované po konzultaci s našimi představenými. Ti schvalují naše mise. Generální dům máme v Římě.

Jak jste naznačil, vaše aktivity se v jednotlivých zemích liší. Můžete čtenářům přiblížit, jak to v které zemi vypadá?

V Nigérii provádíme především lékařskou pomoc na základní úrovni. Jsou tam velmi zaostalé oblasti, kde lidé nemají žádné lékařské ošetření. Nejčastějším onemocněním je malárie. Zašíváme ale i rány a ošetřujeme běžné úrazy. Dalo by se říct, že zastáváme funkci praktických lékařů v terénu. Jiné je to v zemích bývalého Sovětského svazu, kde se zaměřujeme především na nejmenší bezdomovce. Chybí jim nejen základní materiální potřeby, ale mnohé děti prošly silnými citovými traumaty. S tím se v Nigérii téměř nesetkáte, protože tam hraje velkou roli silná rodina. V Indii je sice také možné vidět žebrající a opuštěné děti, ale ne v takovém rozsahu, jako v zemích bývalého Sovětského svazu, kde jich jsou na ulicích miliony. Pocházejí většinou z rodin alkoholiků, nezaměstnaných a z rozpadlých rodin. Nejenže se tam o ně nikdo nestaral, ale navíc byly mnohdy nejrůznějším způsobem zneužívány. Děti se pak rozhodnou, že je lepší žít na ulici než v takových podmínkách. Každým rokem jsou jich další desetitisíce. Svou nelehkou situaci řeší tím, že začnou fetovat, aby zapomněly na citové problémy, hlad, zimu a vlastně na všechny základní životní potřeby. Kvete zde prostituce. Chlapci jsou také často zneužívaní mafií. Setkali jsme se s případy, kdy přenášeli zbraně z jednoho místa na druhé. Jiní zase kradou. Mnoho z nich trpí vážným onemocněním - jsou HIV pozitivní, mají hepatitidu C, tuberkulózu a kožní parazity. Za prioritu proto momentálně považujeme pomáhat právě jim.

Jakou formu volíte?

Zaměřujeme se na vrstvu malých a dospívajících dětí, jejichž věk se pohybuje od osmi do dvaceti let. Většinou žijí na ulicích ve skupinách. Tyto skupiny přespávají ve sklepech, opuštěných bytech a na okrajích velkých měst. V jejich „příbytcích“ jsou rozbitá okna, nefunguje elektřina, neteče voda a chybí tam základní životní potřeby. Začínali jsme pracovat na ulici. Chodili jsme na různá místa, kde jsme věděli, že se tito mladí scházejí. Přinesli jsme jim oblečení, jídlo, polévku a horký čaj. Teplé jídlo udělalo hodně hlavně v zimě. Snažili jsme se jim pomoci i po psychologické stránce. Nyní už máme na Ukrajině dětský domov pro pětadvacet chlapců a pětadvacet děvčat, kteří jsou sirotky nebo pocházejí z velmi chudobných rodin. Podobné dětské domovy máme i v Nigérii a Indii. Sestrám a bratrům z Miles Jesu jinak pomáhají v útulcích dobrovolníci. Ve Lvově funguje již deset let apoštolát, kde se staráme o bezdomovce. Denně od nás dostane najíst okolo dvou stovek lidí.

Přijímají vás ti, kterým nabízíte pomoc?

Bylo to různé. Zpočátku měli jen tendenci sebrat jídlo i oblečení a utéct. Postupně si ale na nás děti zvykly a byly otevřené nám něco říct o svých životních zkušenostech. Do jednoho z našich center se dnes chodí denně najíst okolo padesáti až šedesáti dětí. Jejich chování je při první návštěvě skutečně drsné. Tím, že nemají žádnou výchovu, začnou například jen křičet: „Dej mi čaj! Dej mi sendviče!“ Po určité době ale vidíme vývoj k lepšímu. Ve svém chování už nejsou tak drzí.

Jinak v zemi fungují také státní útulky a azylové domy. Děti, které se dostanou do státních domovů, odtud ovšem utíkají. K nám však přicházejí samy. Láká je rodinná atmosféra, která v našem domě panuje. Děti ví, že jsou tam lidé, kteří se jim snaží pomoct, aby se cítily dobře. Centrum máme v provozu dva roky. Koupili jsme si jednu budovu, kde máme jídelnu, hernu, jednu třídu a kliniku.

Vidíte výsledky, že se někteří mladí obrátili k lepšímu?

S Bohem je všechno možné. Několik chlapců jsme úspěšně vyvedli z ulice k prospěšnému životu ve společnosti. Někteří jsou zatím na cestě. Mnoho z nich jsme umístili do jiných zařízení. Přicházejí k nám i děvčata, která se živí prostitucí. Pokud se stalo, že otěhotněly, šly automaticky na interrupci. Některé se nám podařilo přesvědčit, aby si dítě nechaly a donosily je. To považuji za velký úspěch. 

Když jste vyjmenoval, co všechno děláte, tak je jisté, že potřebujete dost peněz. Kde je berete?

Žijeme z vlastní práce a z Boží prozřetelnosti. Někteří členové jsou výdělečně činní a máme také přátele, kteří nám pomáhají po materiální stránce. Někdy také organizujeme v kostelech sbírky na misie. Oslovujeme ale i společnosti a firmy, které prosíme o podporu. Na různá místa v České republice, na Slovensku i v jiných zemích rozesíláme známým a dobrovolníkům naše zpravodaje, kde čtenáře informujeme o aktuální činnosti. Čas od času pořádáme prezentaci misií po farnostech - svou práci představujeme prostřednictvím fotodokumentace a videa. Lidé jsou štědří. Bez jejich přispění bychom nemohli pomáhat ani my. Pokud by někdo měl zájem přispět, může své případné příspěvky posílat na účet  198643660287/0100.

Proč vás osobně v rámci katolické církve zaujalo a oslovilo právě hnutí Miles Jesu? Své znalosti a schopnosti jste přece mohl v církvi uplatnit určitě i na jiném místě.

Po ukončení studia jsem pracoval pět let v nemocnici na interním oddělení. Již na studiích jsem ale cítil, že bych chtěl a měl sloužit Bohu nějakým hlubším způsobem. Přemýšlel jsem, kde bych mohl být nejužitečnější. Byl jsem lékař, proto jsem hledal takovou formu zasvěceného života, při níž bych mohl pokračovat ve své práci. Setkal jsem se s kolegou, který již v lékařských misiích pracoval, a ten mne pro tuto službu inspiroval. Viděl jsem, že je to velmi vzdělaný člověk se širokým přehledem, který se Bohu zasvětil skrze svoji profesi. Pro Miles Jesu je charakteristické, že jsou mezi námi lidé s velmi různým zaměřením a profesemi. Máme mezi sebou pilota-kapitána i špičkového programátora. Navíc mne oslovil životní styl, v němž je spojený hluboký duchovní život s prací laiků. Lidé, s nimiž jsem se v Miles Jesu setkal, byli velmi zapálení pro víru. Všechny uvedené skutečnosti vedly nakonec k poznání, že je to právě tato cesta, kterou jsem velmi dlouhou dobu hledal, a že chci právě takto žít.

Odpovídá pak samotný život v komunitě představám, s nimiž jste do Miles Jesu vstupoval?

Samozřejmě, že jsem měl určité představy trochu jiné, ale člověk až na místě pozná, co konkrétní mise znamená.

Nebyl to pro vás kulturní šok?

Do určité míry ano. Velmi silnou zkušeností třeba bylo, když jsem v Nigérii a Indii viděl na vlastní oči neskutečnou bídu - slumy v Bombaji, kde desetitisíce lidí žijí na malém prostoru, na ulici a ve špíně, kde chybí jakákoliv hygiena. 

Máte možnost porovnávat život v civilizované Evropě s nejchudšími zeměmi světa. Změnilo to nějak váš pohled na život doma? Co byste vzkázal lidem, kteří si stěžují, jak se mají špatně?

Vždycky, když se vracím z misie, si znovu uvědomím, že se máme skutečně velmi dobře. Žijeme v blahobytu. Vůbec si neuvědomujeme a bereme jako samozřejmost, že máme neustále elektřinu, kterou například v Nigérii každý den vypínají na deset až dvanáct hodin. Každou kapku vody si tam člověk musí donést z nějaké studny nebo cisterny. Neexistuje svoz odpadků. Vše se vysypává na ulice, které jsou většinou jen prašné. To si pak člověk plně uvědomí, jak se máme dobře a jak bychom měli být vděční za to, kde žijeme.

Máte zájem rozšířit působnost Miles Jesu v České republice?

Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby nás bylo víc, protože potom můžeme udělat víc práce nejen v Čechách, ale i v zemích, kde působíme. Ti, kdo hledají své povolání, k nám mohou na určitou dobu přijít a vyzkoušet si komunitní život. Každodenně adorujeme před Nejsvětější svátostí, účastníme se mše svaté, modlíme se růženec, máme večerní i ranní chvály. Je to velmi vhodné prostředí k zamyšlení nad vlastním životem. Navíc vždy jednou až dvakrát ročně pořádáme semináře za účelem rozpoznání povolání, kde chceme mladým lidem pomoci na cestě hledání a rozlišování. Je totiž velmi mnoho těch, kdo uvažují, zda je Pán povolává k zasvěcenému životu, manželství či kněžství.  Chybí jim však nejen povzbuzení, duchovní vedení, ale také informace, na jejichž základě se mohou rozhodnout. Proto děláme tyto semináře a máme s nimi velmi dobré zkušenosti. Mnozí lidé se po jejich absolvování zorientovali a pomohlo jim to ke vstupu do nějaké řeholní komunity, manželství nebo kněžského semináře. Jeden takový seminář se uskuteční v Brně 27. listopadu a zájemci se mohou hlásit na adrese: Kamenná 59, 639 00 Brno, na telefonním čísle: 543215265 nebo na e-mailové adrese: brnomen@milesjesu.com. Máme zájem i o spolupracovníky, kteří mohou vypomáhat ve svém volném čase. Bereme dobrovolníky i na misie v zahraničí. Je ale dobré, aby šlo po duchovní stránce o stabilizované lidi. Člověk musí skutečně stavět na Kristu a ne na sobě. Jinak ho čekají velká rozčarování.

Jaký je v komunitě dorozumívací jazyk?

Na mezinárodní úrovni je to angličtina. Nikdo se ale nemusí bát nějaké jazykové bariéry. Přicházejí k nám lidé, kteří neumí anglicky ani slovo, ale do roka se každý mluvit naučí.

* * *

MUDr. Andrej Malík (34), narozen v Piešťanech, medicínu vystudoval v Praze. Po pětileté praxi vstoupil do komunity Miles Jesu v Brně. Poté odešel do generálního domu v Římě, kde pobyl pět měsíců. První lékařská mise, které se v rámci Mezinárodního katolického institutu Miles Jesu zúčastnil, byla na Ukrajině. Následovala Nigérie, Indie a některé země bývalého Sovětského svazu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay