Lidská noha není noha od stolu

Vydání: 2010/26 Gustav Mahler, 23.6.2010, Autor: Karel Tejkal

Původně jsem chtěl rozhovor s českým ortopedem Václavem Smetanou, do loňska nejstarším aktivním operatérem u nás, nazvat biblickým „Vstaň a jdi“. Jenom obava, aby nezněl příliš pateticky, mne odradila. Přesto si myslím, že výstižnější výraz pro úctu a obdiv k jeho práci nenajdu. Alespoň se o to pokusím návratem k desítkám rozhovorů, které jsme spolu vedli u rozhlasového mikrofonu, ve Faustově domě i zbraslavském divadle Jana Kašky, při rodinných návštěvách a v dopisech.

Otázka aktuální: Operovat jste, pane docente, přestal, ale na klinice vás potkávám často – bílý plášť jste tedy nesvlékl?

I lékaře a sportovce věk dožene. Vloni mi bylo pětasedmdesát, začínaly mě bolet prsty, v jejich koncích jsem ztrácel citlivost, proto jsem operační sály opustil. Ordinuji a učím ale dále.

Poprvé jsem vás viděl na volejbalovém kurtu a nevěřil svým kolegům, kteří mě pozvali: „Dívej se, jak smečuje, a je to invalida!“ Možná si na ten zápas pamatujete.

To víte, že pamatuji. Nastoupili jsme proti sportovním novinářům. Bylo to na počátku šedesátých let a chtěli jsme i tímto způsobem upozornit, že mezi námi žijí lidé s nejrůznějšími formami tělesného postižení, invalidé, kteří se tenkrát cítili odstrčeni, společností odmítáni, zaháněni do ghetta nejrůznějších ústavů. Ten zápas jsme mimochodem vyhráli a pomalu se začínal dařit i náš (řekl bych propagační) záměr.

Zranění, z pohledu laika patrně neslučitelné s vaší pozdější profesí, se vám naopak stalo silnou motivací. Jak těžké to zpočátku pro kluka ze sportovní rodiny bylo?

Těžké. Zranil jsem se 2. srpna 1947 při dobrovolné žňové brigádě na statku v Hrusicích. Následovala amputace levé dolní končetiny v bérci. Pro třináctiletého kluka obrovský handicap. Opravdu jsme byli sportovní rodina, můj otec spolu s Hudcem, olympijským vítězem, cvičil jedno družstvo Sokola Vinohrady, jeden ze strýčků byl slavný Josef Bican, do rodiny patřili volejbaloví reprezentanti – to všechno mě inspirovalo a lákalo. A možná paradoxně i po zranění pomohlo. Nechtěl jsem se sportovních radostí vzdát a rychle jsem se znovu učil, co jsem již jednou uměl. Nejhůř mi šlo lyžování, ale i to jsem zvládl.

Vystudoval jste medicínu. Neomezovalo vás zranění později v práci?

Ze začátku ano, ale ne mě, spíše moje šéfy. Nechtěli mě vzít na chirurgii – říkali, že přeci nemůžu stát na sále, možná bych mohl dávat narkózu. Ale nevzdal jsem se a v roce 1962 jsem se z obecné chirurgie dostal na ortopedii k profesoru Otakaru Hněvkovskému. Byla to zvláštní doba. Existovaly celé skupiny lidí, které nikdo nechtěl léčit, operovat. Například děti, které se narodily s lehkou mozkovou obrnou a následným neurogenním postižením. A profesor Hněvkovský, také náruživý sportovec (ještě před válkou jako nadšený skaut pořádal letní tábory pro děti s ortopedickým postižením společně s dětmi zdravými, což bylo v té době něco nebývalého), mě ovlivnil a já po celých pětačtyřicet let minulého režimu za tuto myšlenku bojoval. Nebylo snadné v socialistické společnosti organizovat sport pro handicapované lidi a přimět novináře, aby se přišli podívat na nadšené sportovce, kteří nemají ruce, nemají nohy, ale září touhou a nadšením. A pan profesor Hněvkovský ve mně viděl příklad, který mohl povzbudit ostatní. Nemocnice byl dům bolesti a ortopedie byla mezi chirurgickými obory Popelkou. Neměli jsme vybavení – nejenom u nás, v celém světě neexistovalo; technika byla na úrovni truhlářské dílny, velice primitivní.

To zní jako zkazka ze středověku, zvláště dnes, v době kloubních náhrad a jiných zázračných operací. Kdy došlo ke změně?

Právě v šedesátých letech se začala rozvíjet ona osteosyntéza, tak zvaný AO systém, všechny ty dlahy, šrouby a hřeby do kostí. A my jsme začali operovat lidi s těžkými záněty, hledali hranice, co se smí a co se nesmí operovat. A já jsem se na pacienty díval jiným způsobem – s vědomím, jak mi bylo zle, když jsem nemohl dva měsíce chodit, když jsem získal první protézu, jak mě to bolelo. A vytvořil jsem si skupinu v Jedličkově ústavu, šlo o děti, kterých si nikdo nevšímal, jenom tam ležely. Sebral jsem odvahu a přes protesty neurologů jsem je začal operovat. Nelze nahradit, co mozek ztratil, ale je možné odstranit defekty, které vzniknou na pohybovém ústrojí. A mně se podařilo – Pán Bůh mi to dopřál – všechny ty děti postavit na nohy. Už nemusely jenom ležet v posteli, lézt po kolenou nebo plazit se po břiše, mohly se postavit, udělat první kroky.

Udržoval jste kontakt se svými pacienty?

Udržoval – i oni se mnou. Scházíme se v Sázavě na turistickém pochodu právě pro tyto děti. Je to jakýsi akt vděčnosti. Nejkratší trasa měří dva a půl kilometru, nejdelší deset, ale každý metr, každý krok je výkon! Sedávali jsme u táboráku, spalo se v tělocvičně na zemi a děti, které dříve nemluvily, na veřejnosti se styděly, najednou vyprávěly a recitovaly básničky. Dodnes mi píší, posílají pohledy z prázdnin, malují obrázky – to je víc než nejkrásnější diplom. A přihlásili se i dospělí, postižení, kteří už prošli nejrůznějšími nemocnicemi, a tak jsem začal operovat pacienty, které nikdo nechtěl. Buď pro jejich vysoký věk, nebo nejrůznější vedlejší onemocnění. Nebyl zájem operovat osmdesátiletého člověka, zatímco v Americe se to dělalo běžně. Operoval jsem například devadesátiletého pražského lékaře, který byl doslova zničený z bolesti, protože permanentní bolest, kdykoliv se postavíte a vykročíte, je šokující, devastující. Bál jsem se, že mi umře. Potom přišel dopis ze Švýcarska s jeho jménem. Čekal jsem, že je to parte, ale pan doktor mi oznamoval – věřte, nebo nevěřte – jak je rád, že opět může lyžovat v Alpách. A takových psaníček mám řadu – z Matterhornu, Mont Blancu, Krkonoš či z Jizerské padesátky.

Víra a pokora – často opakovaná, až bych řekl otloukaná slova. Jaký obsah mají pro vás?

Vyrůstal jsem v římskokatolické rodině, pokřtěn Vltavou u svatého Apolináře, dědeček z matčiny strany byl jedním ze zakládajících členů Církve československé, a to z důvodů národních, na jeho sazečskou licenci tisklo nakladatelství Blahoslav. Ženil jsem se v kostele Panny Marie pod řetězem. Na gymnáziu jsem měl vynikající profesory náboženství – například profesora Soukupa, zakladatele katolického Junáka. Modlíval jsem se zprvu občas, po úrazu pravidelně a k modlitbám mě přivedly i řádové sestry na chirurgické klinice profesora Poláka na Vinohradech. V dobách, kdy u nás kostely mohly být otevřené, jsem tam chodil odpoledne po těžkých operacích nebo se svými starostmi přednosty kliniky posedět, jen tak rozmýšlet nebo se modlit či zpytovat medicínské svědomí v tichu krásné baziliky minor Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Pokora začíná soustředěním před operací. Nikdy jsem nesnášel, aby kolegové na sále žertovali, smáli se, aby si někdo pouštěl bez optání hudbu. Když se ale dílo dařilo, začínal jsem si pobrukovat, a když jsem šil kůži, už jsem si zpíval.

Při studiích i v práci jste nepřestal sportovat. Dal vám sport něco víc, než běžně dává?

Přinesl dokonce statky hmatatelné – nejenom mně, ale mým pacientům i kolegům. Když jsem pomohl založit hnutí tělesně postižených sportovců a vyjížděli jsme k prvním startům v zahraničí, navázal jsem kontakty nejen sportovní, ale i medicínské. Díky nim jsem dostával pozvání na lékařské konference, na kliniky, zkrátka do světa. A když jsem se vracel, vezl jsem přes hranice dva pytle kloubních náhrad, dlah a podobného materiálu, který jsem potom v Kolíně, kde jsem byl jeden čas primářem, nechával například v Tesle u zručných řemeslníků opracovávat a vyčistit. Díky tomu jsem měl implantáty, které tady vůbec v té době nebyly, přivezl jsem si první náhrady kolenního kloubu. A takhle pracovali všichni. Vzpomínám si, že Tesla takto opravovala rentgeny, které by jinak dávno nefungovaly, nástroje nám dělníci vyráběli doslova na koleně. Zadarmo (to slovo zní dnes neuvěřitelně) a dobrovolně přemýšleli, pomáhali, spolupracovali. I díky tomu se naše medicína udržela na světové úrovni.

Změnila doba, technický rozvoj, vaše lékařské krédo?

Nezměnila. Vážím si technického pokroku, snažím se mu porozumět a zvládnout jej. Stále jsem operoval rád, pravda, v pozdějších letech už pomaleji – dříve jsem dělal umělý kloub za tři čtvrtě hodiny, což mi později trvalo už mnohem déle – ale vyznávám dávná moudra svých šéfů. Profesor Hněvkovský například říkal, že lidská noha není noha od stolu, že lidská noha (on tím obrazně myslel celou končetinu) se nesmí beztrestně sešroubovávat tak, aby se tkáním znemožnilo dobré hojení. Nebo jiná zásada: rentgen je od toho, aby nás klamal. Kolikrát jsem se přesvědčil, že i mě rentgen zklamal. Proto mnohem víc věřím pacientovi, když mi něco říká, a celému vyšetření než rentgenu. Ten mi to jen doplňuje. Nepřijmu pacienta, který řekne: „Pošlu vám rentgenové snímky a vy mi řekněte, co mi je.“ Zásadně nevěřím vyšetřením, pokud si je nemohu srovnat s klinickým nálezem.

Co soudíte o společenském uznání lékařů, o oceňování jejich práce?

Odpovím básní středověkého anonyma, soudím, že dodnes aktuální: „Lékař tři tváře má. Tvář anděla, když pomoc přivolá, tvář Boha, když dílo dokoná, tvář ďábla, když o mzdu požádá.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 24. – 30. října 2017

Sezóna „troubených“ mší

Svátek sv. Huberta – patrona myslivců – si po celém Česku připomínají tisíce věřících nimrodů.

celý článek


Sněmovna v novém

Víkendové volby radikálně proměnily složení Sněmovny. Do lavic usednou zástupci devíti stran, některé poprvé. Naleznou zde zastání hodnoty, na kterých křesťanům záleží?

celý článek


Společně cestou smíření

Od oné události uplynulo 500 let. V saském Wittenberku tehdy ještě augustiniánský mnich Martin Luther uveřejnil 95 tezí proti odpustkům. Stalo se tak 31. října 1517. Tímto…

celý článek


Namísto děsu nabídněme naději

Rozsvícené dýně a nevkusné atrapy symbolizující smrt. Děti v černých maskách se v předvečer svátku Všech svatých sice bojí, ale také se smějí a hlavně slaví. Co…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay