Lidé dnes chtějí slyšet dobré slovo

Vydání: 2013/22 Brány kostelů se znovu otevřely, 30.5.2013, Autor: Jan Paulas

 

Patří k našim hereckým legendám. Stál na jevišti vedle Zdeňka Štěpánka, Jana Pivce, Dany Medřické či Karla Högera. Nejen na ně zavzpomínal LUDĚK MUNZAR na svém novém CD s názvem Milé vzpomínky, které nedávno vydal Popron u příležitosti jeho letošních osmdesátých narozenin.

 

Herec Luděk Munzar na letošním veletrhu Svět knihy podepisoval své „Milé vzpomínky“ vyšlé na CD a poskytl KT rozhovor. Snímek Aleš Masner

Režisér nahrávky Robert Tamchyna o vašich vzpomínkách řekl, že to nejsou jen veselé příhody z natáčení, ale jsou to příběhy o lidech, které jste potkal. Co vás přimělo zavzpomínat?

Oni mě k tomu donutili. Přemlouvali mě tak dlouho, až jsem na to kývnul. Napsal jsem knížku s názvem Když jsem to slíbil, která je sice o lítání a české krajině, ale ten název platí obecně. Když něco slíbím, tak to udělám a už o tom nepřemýšlím ani nediskutuji. Tak mě to naučil tatínek, že podat ruku a říct, „udělám to“, je víc než mezinárodní smlouva. A toho se držím.

Čím vás obohatili lidé jako Zdeněk Štěpánek, Karel Höger a další?

To je různé, každý z nich ve mně zanechal nějakou brázdu – někdo mělčí, někdo hlubší. Já mám od těchto lidí takové zjizvené srdce. Ale to je na té nahrávce.

Někde jste řekl, že vaše vzpomínky na divadlo jsou krásné, ale hrozně bolí…

To už neplatí! Je ale pravda, že když jsem před třiadvaceti lety přestal hrát, odešel jsem z Národního divadla, všechno jsem zasypal (protože tam nebylo vždycky všechno pěkný, zvláště v posledních letech). Skončila tím pro mě jedna životní etapa a já se staral o vnučku, měl jsem rakovinu, ze které jsem se dostal, a léta běžela.

A před třemi lety přišel pan redaktor Tamchyna s návrhem: „Luďku, víte, že bude sto let od narození Františka Hrubína? Neměl byste k tomu něco, když jste byli takoví přátelé a hrál jste v jeho hrách?“ Čekal, že ho někam pošlu, ale já udělal pauzu a řekl: „A víte, že jo. František si to zaslouží.“ Jenže od té doby jsem hrozně špatně spal, protože to, co jsem zaházel roštím a zalil betonem, všechny dobré i nepěkné vzpomínky, jsem musel znovu oživit. Ale zároveň jsem se vracel do časů, kdy mi 
bylo v Národním divadle dobře, kdy jsem byl mladý a všechno bylo pěkné.

A tak vznikl komponovaný vzpomínkový večer na Františka Hrubína, kde je ukázka z jeho Romance pro křídlovku, moje vzpomínky, ale také jedna jeho báseň, kterou málokdo zná. František mi ji dal asi čtrnáct dní před smrtí, jmenuje se Černá denice a je to báseň, která jde až na dřeň.

Od té doby s tím vzpomínkovým večerem vystupujete v pražské Viole a máte vyprodáno.

To nikdo nečekal! Říkal jsem si, že odehrajeme představení a bude konec. Houby! Už tři roky je to vyprodaný, a hrajeme dvakrát, třikrát do měsíce. Ale to neříkám, abych se vytahoval. Mě ten zájem lidí až vyděsil! S tím se nedá hauzírovat, to zvláště v dnešní době není nic samozřejmého. Ono totiž není důležité, že lidi jdou na Munzara, ale že jdou na poezii. Že chtějí slyšet dobré slovo, protože už mají dost těch lží a pokrytectví, té vlády rozpočtové odpovědnosti, těch sociálních příběhů…

Viola není velký prostor, ale když se tam ozve skandovaný potlesk ve stoje, vždycky mi to vyrazí dech. A uvědomím si, že těm lidem něco schází, že už té plytkosti, toho VIP Prostřeno mají dost. Už je to štve! A proto mi děkují i za ty pořady v rádiu, kde s básníkem Františkem Novotným pěstujeme češtinu v Dobrém jitru na ČRo2. Frantovi vždycky říkám, že jsme 
jako obrozenci, protože nás kolikrát někam pozvou bez nároku na honorář, a když tam přijedeme, čeká nás oběd, jako kdyby přijel Jungmann s Dobrovským – a pak jdeme dělat obrozeneckou charitu a zadarmo povídáme o češtině, o Karlu Čapkovi a tak. Ale musím přiznat, že mě to těší.

Spolu s manželkou, herečkou Janou Hlaváčovou, patříte k jedněm z mála herců, kteří v roce 1977 nepodepsali Antichartu. Jak se to tehdy seběhlo?

Komunisti udělali Antichartu a já ji nepodepsal, ale nikde jsem o tom nemluvil. To je celé.

Ale to bylo v té době odvážné…

Jak pro koho, já jsem se bál. Klepal jsem se strachy, protože předtím byla schůze, odkud měli všichni jet do divadla demonstrativně to podepisovat. Jana povídala: „Co budeme dělat?“ Já na to: „Jedem domů.“ Sedli jsme si do auta, jeli jsme, pravda, stejným směrem, takže si ostatní mysleli, že tam jedeme taky, ale my zamířili domů. A doma jsme seděli před televizí, drželi se za ruce a brečeli bolestí a lítostí za pana Högera, za pana Wericha a další, kteří tam seděli. Je pravda, že jsme tam měli velmi dobrou známou paní Helenku, která mi volala: „Luďku, budeš mít průser! Terezku vyhodí ze školy!“ Na sedadlech byla totiž jména – a Hlaváčová, Munzar: prázdno. „Však ona se uživí, ale já tam jít nemůžu. To nejde!“ říkám jí. Ale protože jsme se opravdu báli, tak jsme se s paní Helenkou domluvili, že kdyby to bylo opravdu hodně špatný, ať zavolá – já sednu do auta a projdu se tam aspoň po chodbě, aby mě viděli. Naštěstí to dopadlo dobře. Ale takhle to bylo.

Jaký je to pocit, vidět kolegy, kterých si vážíte, nahnané do takové ponižující situace?

Nechávám to být. Co můžete? Mám se vytahovat, že jsem byl jiný? My jsme měli taky strach. Jsou kolegové a kolegyně, kteří dodnes nevěděli, že po mně tehdy Kočí v divadle šlapal (bývalý ředitel a režisér v ND – pozn. red.) a že mi napsal: „Posadil ses dobrovolně do vlaku, který bude záhy odstaven na vedlejší kolej.“ A já nevěděl, jestli mám jít po prázdninách do divadla, nebo ne. Pak nasadili sovětskou hru, mě dali do hlavní role a čekali, co já na to. Jednou do mě po generálce „šili“ tak, že i ten komunista Mixa říkal: „Proč na něj křičíte? Vždyť si musí připadat jako na gestapu.“ A já povídám: „Josef, ani si tak nepřipadám, ale soudruzi, kdybyste dovolili, já musím teď naproti do Stavovského divadla, kde hraji velitele koncentračního, pardon, pracovního sovětského tábora.“ Takhle jsem je hned nadzvednul. Ale mně se to dneska hrozně těžko vykládá, když najednou zjišťuji, kolik tehdy bylo hrdinů. Jenže on se stal „disidentem“, protože mu nevzali špatný scénář.

U mnoha herců byl na počátku jejich cesty dětský zážitek s divadlem. Máte nějaký? Kdy vás divadlo poprvé okouzlilo?

Když jsem jako dítě z vesnice viděl poprvé živého Spejbla a Hurvínka. A začal jsem pak imitovat Hurvínka a Máničku na záchodech. Herci začínají různě – herec je z ochotníků, z bytového divadla a já jsem herec ze záchoda. Kluci tam chodili kouřit, ale mně to nikdy nechutnalo a nebavilo, a tak jsem tam blbnul s Hurvínkem. „Ty vole, ty umíš Hurvajze!“ žasli kluci. A teď se to rozkřiklo a učitelé, když se jim nechtělo učit, si mě brali do hodin. Měl jsem už svůj repertoár s Hurvínkem a Máničkou, protože Spejbl mi nešel, ještě jsem nemutoval, a vymýšlel jsem si dialogy. Ale nikdy jsem nechtěl být hercem, chtěl jsem lítat, být stíhačem, ale pak se to nějak zvrtlo.

Od dětského okouzlení ke skutečnému hraní je ještě kus cesty. Čím je pro vás divadlo fascinující? A není divadelní štěstí příliš prchavé?

Je. Vždyť se také říká, že herectví je dílem okamžiku. Když přistoupíte na to, že nejste opička, že chcete daný text (a teď mluvím o dobrém autorovi!) vyložit tak, jak jste ho přečetl, pak jde o tvůrčí práci. Jinak pouze reprodukujete myšlenky. Co můžou hrát ti chudáci v Růžové zahradě? Vždyť oni nevědí, co s tou figurou bude, kam se vyvíjí a kdy si scenárista usmyslí, že ji vyřadí – a šoupnou tam novou tvář. To nemá s hereckou prací co dělat.

Díky divadelnímu prostředí a mistrům, kteří mě kultivovali, jsem se naučil, že jde o tvůrčí umění, že za ten večer máte jakoby vysochat nějakou sochu. Máte vzít text a učinit slovo tělem. A jak to uděláte, je na vás. O tom, zda se bude plakat teď, nebo až za chvíli, rozhoduje jen herec na jevišti. Takhle to herectví beru a to je na něm zajímavé. Máte třeba sto repríz a najednou se vám něco přihodí – umře vám maminka, prožijete nějakou tragédii – a jdete hrát. A najednou říkáte tentýž text jinak, ten podtext to celé obohatí.

A pomáhá to zpětně i vám?

To je právě to. Úředník může třeba prožívat citově mnohem bohatší život, ale nemá možnost, jak to dát do cifer. Já tuto terapeutickou možnost ten večer mám. A kolikrát jsem slyšel intonaci, která mě předtím nikdy nenapadla. Ale napadne vás, když vám třeba žena řekne, že s vámi končí – a vy nemůžete brečet, že přijdete o dítě, ale musíte jít hrát. Teď z toho nechci dělat hrdinské povolání, jenom říkám, že mi někdy i pomáhá.

Z toho důvodu mám rád i poezii, protože je to zhuštěný cit, zhuštěná myšlenka. A proto ji nikdy nerecituji. Když se řekne recitovat poezii, tak mi naskakuje husí kůže, protože poezie je něco intimního, co má být vyslovováno s ostychem. Básník Jan Skácel říkával, že 
poezii si má člověk číst pro sebe, a proto i herec by měl číst verš jen jakoby pro sebe – a když ne nahlas, tak aspoň potichu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay