26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Lhostejnost k druhému může i zabít

21. 1. 2014

|
Tisk
|

V loňském roce přijel snad do každého místa protiromských akcí, aby podpořil a uklidnil místní romské rodiny. Podílí se na ekumenických snahách o pastoraci a začlenění lidí na okraji společnosti a vytrvale volá po větší sociální angažovanosti církve. Jezuitský bratr Marek Janás.

Vydání: 2014/4 Křesťané se modlí za jednotu, 21.1.2014, Autor: Alena Scheinostová

Kdy jste se více dostal mezi Romy a lidi na okraji a začal jim pomáhat?

Kromě teologie jsem vystudoval sociální práci na Cyrilometodějské fakultě v Olomouci. Potom jsem se rozhlížel po zaměstnání v sociální oblasti, ale žádný pohovor mi nevyšel, a tak jsem v Brně začal pracovat jako dobrovolník. Během roku jsem chodil například pomáhat do charitního nízkoprahového zařízení pro lidi bez domova nebo číst Bibli se zájemci v psychiatrické léčebně, podílel jsem se na poradenské práci Společenství Romů na Moravě. Tam jsem se hodně naučil. Mou kolegyní tam byla nesmírně aktivní paní, Romka, která zvládala všestrannou práci s mládeží, mladými matkami i rodinami, a to s nádherným netechnokratickým přístupem – to byla pro mě velká škola. Měl jsem tam na starosti poradenství v oblasti bydlení a zaměstnanosti, což byla dost sisyfovská práce, protože trh s bydlením pro chudší rodiny s více dětmi, navíc romské, nefunguje a s trhem práce to není o nic lepší. Někdy to byly opravdu smutné případy.

Zažívali vaši klienti diskriminaci, o které se tak často hovoří?

Několikrát jsem se stal svědkem otevřeného odmítnutí, jako „Romům byty nepronajímám,“ nebo „pronajímám jenom slušným rodinám.“ A to ty klienty ani neviděli, odsoudili je čistě po telefonu. Přitom ti lidé posílali děti do školy, na kroužky, starali se o ně. Jak tedy mohli pronajímatelé po hlase poznat, zda to je, či není slušná rodina?!

Jak Romové na tyto situace reagují?

Obdivuju je, protože by mohli trpět frustrací ze situace, v níž žijí a která je kolikrát bezvýchodná. Jsou mimo společnost, protože většina jim neumožňuje se do ní zapojit. A přesto si v sobě ponechávají určitou vitalitu, motivaci do života. Jsem přesvědčen, že kdyby někteří jiní lidé měli žít v takových problémech jako oni, vůbec by ty problémy nedovedli řešit nebo být nad nimi, jako to dokážou Romové. Nejspíš by těžkostem unikali do drog, do alkoholu, k sebevraždám. Tím, že Romové museli v dějinách stále bojovat o své místo na zemi, mají možná v sobě něco hlubokého, co v nich utvrzuje sílu žít a pomáhá překonávat překážky.

Zdá se, že obvyklé představy o tzv. „romské nepřizpůsobivosti“ právě nesdílíte…

Protože má prvotní zkušenost byla pozitivní. Na základce byl mým nejlepším kamarádem Rom. Poslouchali jsme spolu muziku, měli jsme přehled o všech skupinách, a navíc uměl tancovat jako Michael Jackson! A měl velmi hezké zdvořilé chování. Všechny spolužačky ho milovaly. A když jsem pak slýchal, že jsou Romové nespolehliví a takoví a makoví, zaráželo mě to, protože má zkušenost byla úplně jiná.

Říká se také, že Romové jsou přirozeně náboženští. Souhlasíte s tím?

Několikrát se mi mezi Romy stalo, že jsme po hodině, hodině a půl známosti začali hovořit o tak soukromých věcech, ke kterým byste se s neromem dostala až po týdnech či měsících přátelství. Je neobyčejné, jak silně umějí důvěřovat. A víra s důvěrou hodně souvisí. Romové dokážou hovořit velice bezprostředně, upřímně, bez složitých slov a vnímají, že to přesažné je tady a teď. Nemají však přitom potřebu být každou neděli v kostele.

To je ovšem pro někoho skutečný pastorační problém.

On také běžný český kostel moc neodpovídá romskému temperamentu a duchovním potřebám. Bylo by dobré se zamyslet, jak by si Romové sami mohli ten prostor přetvořit, aby jim tam bylo příjemně. Když jsem studoval ve Francii a viděl, jaká kreativita, co se týká sakrální architektury, tam panuje, uvědomil jsem si, že přesně to nám tady chybí. Máme zkrátka moc barokních kostelů. Tehdejší době a mentalitě ten těžký styl se zlatem, andílky a podobně nejspíš vyhovoval, ale dnes jsme jinde a tyhle prostory člověka spíš tlumí a ubíjejí.

Vzpomenete si na vhodný příklad?

V Paříži stojí kostel Notre Dame de Travail – Naší Paní Pracující, který si vybudovali dělníci, co tu před sto lety stavěli metro. A vidíte tu materiály, s nimiž ti lidé pracovali a které jim byly důvěrně blízké, včetně betonu a nýtovaných plátů. Kostel má úžasnou atmosféru. Poblíž zahrad u Louvru je zase kostel sv. Marie Magdaleny vyhlášený tím, že se tu scházejí pařížské prostitutky. A teď si představte mši, kde tyto ženy čtou epištoly, zpívají žalm… Tomu říkám „otevřená církev“ – když tu i tito lidé, ať už je jejich život jakýkoli, nacházejí místo a mohou být aktivní.

Paříž mě inspirovala i v jiných ohledech: pracoval jsem tam pro jednu církevní organizaci, která pomáhala lidem bez přístřeší, prostitutkám a prostitutům či transsexuálům. Požehnání tomuto dílu dal sám pozdější kardinál Lustiger. Klienti mají každoročně možnost jet na pouť do Lurd, kde je jim po celou dobu k dispozici jeden francouzský biskup. Četl jsem s ním rozhovor, kde se ho redaktoři ptali, má-li vůbec smysl s takovýmito lidmi pracovat. A on připomněl prostitutku, co za ním přišla poslední den té pouti a říkala: „Já bych šla ráda ke zpovědi a k přijímání, ale přitom vím, že dnes večer už zase budu stát v Paříži na svém obvyklém místě.“ A on jí odpověděl: „Teď ale nejsme v Paříži. Teď se vyzpovídej, a co bude večer, se uvidí.“ To je ten nejkrásnější lidský přístup.

Touží podle vaší zkušenosti lidé na sociálním dně po duchovnu, nebo hledají hlavně materiální hodnoty?

Člověk má tendenci se soustředit na zajištění svých potřeb a ty materiální jsou nejhlasitější. Potřebuje se nasytit, obléci, být v teple, bezpečí. Až když je fyzicky a psychicky „v pohodě“, můžeme přikročit k tomu, že se spolu s ním pokusíme otevřít oblast spirituálních potřeb, které nemusel cítit jako prvořadé. Což neznamená, že to u některých lidí není právě opačně. Nejdůležitější však je v obou případech způsob, jak s druhým jednáme a komunikujeme. Pokud v něm probudíme a upevníme pocit důstojnosti, pocit, že je člověkem, přestože by ho podmínky, v nichž žije, mohly srážet do nelidských hlubin, začne se ptát.

Váš hlas patří k těm, které českou církev povzbuzují k účinnější práci mezi Romy. Proč se toto pastorační úsilí zatím příliš nedaří?

Před několik lety byla vydána Směrnice pro pastoraci Romů, ale neodvažuji se hádat, nakolik se aplikuje něco z toho, co se v ní doporučuje. Na druhé straně se například P. Rous z Brna-Zábrdovic Romům věnuje už spoustu let a je ochotný zkoušet všechno možné, aby romské věřící přitáhl, včetně mší v romštině, biblických kroužků v rodinách či terénní duchovní práce.

Běžně na vás lze narazit tam, kde v posledních měsících a letech vypukají protiromské nepokoje, jak Romům vyjadřujete podporu a snažíte se jim pomoci. Jaký máte dojem z dnešní podoby soužití v Česku?

V roce 2011 jsem byl s P. Františkem Líznou při nepokojích na Šluknovsku, v roce 2012 v Břeclavi, loni jsem přijel za Romy do Českých Budějovic a Vítkova, když městem šly davy neonacistů a místních. Přidal jsem se k lidem z iniciativy Nenávist není řešení, kteří se snaží v těchto situacích Romy podpořit a být s nimi v okamžicích, kdy prožívají velký strach o sebe a své blízké. Připojili jsme také modlitby za pokoj a mír v lidském soužití.

Proč se lidé k protiromským akcím přidávají? Protože nepřemýšlejí. Dnešnímu člověku nejvíc chybí schopnost vlastního úsudku, tím víc takového, který by byl ukotvený v etických zásadách. Děsí mě, jak snadné je v davu zařvat, „cikáni do plynu.“ Jak takový člověk může prožívat přikázání Desatera „Nezabiješ“? Tím výkřikem dá průchod něčemu zlému. A i svým jednáním, svou netečností a lhostejností může dopustit, že bude druhý člověk zabit. Lidé dnes tak jednoduše přijímají zprávu, že Rom je škodlivý a nebezpečný, že nedůstojné životní podmínky jsou pro něj dost dobré. Jenže jak změnit, aby si drtivé procento lidí v Česku nemyslelo o Romech jen to špatné a neodepisovalo je? To bohužel nevím.

Souvisí to i s ochotou většiny přijmout naši společnou historii s jejími nemnohými klady a převažujícími zápory. Svědčí o tom také kauza prasečáku v Letech. Jak to vidíte vy?

Původní iniciativa v devadesátých letech minulého století vedla k vytvoření pomníku na místě někdejšího českého koncentračního tábora pro Romy. Po zbourání vepřína, který se na tom místě nachází, se začalo volat až postupně. Podle mě by bylo krásné, kdyby tam ten vepřín nestál, kdyby tam vznikl důstojný památník s výstavou a informacemi na paměť oněch událostí, nejlépe vedený Muzeem romské kultury, kde působí odborníci na tuto oblast. Aby se připomínalo, co jsme my Češi schopni druhému udělat – odsoudit ho do nelidských podmínek. Ale chápu, že je to komplikované.

Uvědomujeme si jako společnost toto historické provinění?

My si nechceme ani přiznat, jak jsme kolaborovali s komunistickým režimem a jak nás to pokřivilo. Přitom například v Německu či Rakousku už v 60. letech mladá generace otevřeně reflektovala třeba nacistickou minulost svých rodin. V umění té doby se setkáme 
mj. s vyjádřením pocitů dětí, jejich vnitřní rozpolcenosti, když se dozvěděly, že na rukou jejich rodičů je krev jiných lidí. Je přitom otázkou naší národní identity, aby si společnost sáhla do svědomí a přiznala si, že napomáhala něčemu zlému.

Nový papež František, mimochodem také jezuita, povzbuzuje církev k sociální citlivosti, pomoci bližním na okraji. Máte z toho radost? A myslíte si, že jeho příklad a výzvy povedou k větší sociální angažovanosti křesťanů?

Radost samozřejmě mám. Nový římský biskup přinesl mezi křesťany nový vítr. Jsem rád, že tak často připomíná starost o chudé, zapomenuté, odsunuté na periferii. Jeho příklad i výzvy však zůstanou pouze symbolem a vzpomínkou, pokud my sami nevyjdeme tam, kde je tolik zraněného, přehlíženého a kde zůstává něco, co vytěsňujeme ze svého pohledu a svého svědomí.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou