Lékař, který se zamiloval do rakoviny

Vydání: 2011/8 Ježíš ve filmu, 17.2.2011, Autor: Vít Hájek

Když jsem měl profesora OSKARA ANDRYSKA poprvé navštívit, dvakrát příjemně jsem se zrovna necítil. Je totiž lékařem v nemocnici následné péče v Měšicích u Prahy, která je zaměřená na pacienty s nádorovým onemocněním. A to věru není prostředí z nejvábnějších. O to větší bylo moje překvapení, když mě zde místo seriózně se tvářícího profesora přivítal neuvěřitelně vitální a vtipkující muž.

Pane profesore, bude vám osmdesát, a pořád léčíte. Kde berete energii? Důchod vás ještě neláká?

Tvrdí se, že existuje něco, čemu někdo říká Bůh. Já patřím mezi ty, kteří to říkají. Myslím, že právě on mě tady pořád drží, protože jsem snad lidem ještě něčím užitečný. A tak se snažím ho nezklamat. A potom, kdybych byl v penzi a nic nedělal, už bych asi dávno ... do kytek. A navíc: kromě medicíny, kterou pořád miluju, courám s myslivci po lese nebo hraju na varhany. Když už je mi souzeno, abych tady ještě pobyl, tak proč nevyužít všeho, co nám bylo dáno shůry a na co jsem dřív neměl moc času, nemyslíte? Zatím doopravdy nejsem ve stavu, abych jako jiní starci říkal: „Pane Bože, už si mě, prosím tě, odtud vem.“ Čímž ovšem nechci říct, že bych se do nebe netěšil.

To, co říkáte, mi ale nějak nesouzní s vaší „nezbožností“, se kterou jste mě přivítal…

Víte, já nesnáším takovou tu zbožnost okatého modlení a klanění, kdy lidi s ohromně vážnou tváří málem mlátí hlavou o lavice a plazí se po kolenou. Samozřejmě trochu přeháním, ale náboženství, potažmo zbožnost, by mělo být naprosto přirozeným vztahem s tím nahoře.

K tomu postoji vás vedli doma?

Naopak! Maminka s tetičkou chodily do mariánské družiny u jezuitů a mne tam jako malého nacpaly taky. Já odtud brzy utekl. Později v neděli mi zase doma nechtěli dovolit jít randit s holkou, která jako zázrakem o mě šeredu stála. Tetička tehdy prohlásila: „Počkejte, slečno, Oskárek dneska ještě nebyl v kostele!“ Takové věci mě poznamenaly. Myslím, že ten nahoře moc dobře ví, že krása jím stvořeného života je nejen o modlení.

Jak jste se tedy k té kráse dostal?

Já byl od dětství knihomol. Četl jsem všechno možné, ale nejvíc ze všeho, kromě vojenských příruček mého táty – legionáře od Bachmače – věci o přírodě, to mě fakt bavilo. Dělal jsem si herbáře, sbíral motýly, věnoval se mineralogii, má matka musela být světice, doma všude zakopávala o bedny plné šutrů. Ovšem největším ventilem mé přírodovědné touhy byl poválečný skaut u jezuitů na Karlově náměstí. Tam jsem se setkal se vším, o čem jsem v té době snil: zálesácký život, kamarádství… Navíc jezuiti, co to vedli, nám výborně rozuměli. Jejich religiozita byla úměrná věku a chápání mladého člověka. Vycházela zkrátka z toho, čím jsme normálně žili a co nás bavilo.

Tedy žádný katechismus, ale něco jako „přírodní“ náboženství.

Ano, to zaprvé. Ale klasickým náboženstvím jsem si taky prošel. Vlastně neklasickým. Na gymnáziu jsme měli katechismus, který vedl P. Čulík. Vyučoval tím způsobem, že jsme o všem diskutovali, čímž nás dokázal do všeho vtáhnout mnohem víc, než když by si jenom něco odmluvil na základě osnov. Já s ním hrozně rád debatoval, ať šlo o dogmata nebo biblické příběhy. V paměti mi zůstává jeho věta: „Oskare, Si tacuisses, philosophus mansisses“ (Jestliže bys mlčel, považoval bych tě za filozofa). Občas bych si to měl říkat do- dnes… Čulíkovi jsem taky poprvé ministroval, dokonce jednu dobu s touhou stát se farářem. Jenže jsem se v té době zamiloval do jedné blondýny, a i když to s ní nakonec nevyšlo, byl duchovní stav od mé maličkosti naštěstí ušetřen. A pak že jsou blondýny blbé!

Jak jste se s tímhle kádrovým profilem dostal po únoru 1948 na medicínu?

Přišel jsem na přijímací pohovor a první otázka zněla: církevní přikázání. A já blbec začal vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi Mojžíšovým Desaterem a církevními předpisy. Druhá otázka: jak se volí papež? Vysvětlil jsem jim, co je konkláve. Zatřetí: znáte nějaké české barokní skladatele varhanní hudby? To už mi bylo divné, že se neptají na nic odborného. A když pak napsali, že jsem neprojevil znalosti vhodné pro studium medicíny, všechno mi došlo. Naprdnul jsem se a z trucu šel dělat do dolů. Když náš ředitel zjistil, že mu fárá cvok do přírody, nechal mě přes svého kámoše Zdeňka Nejedlého vyfárat a medicínu mi nakonec povolili. Ono totiž „otci“ Nejedlému nešlo moc odporovat.

To jste měl nakonec hezky vyšlapanou cestičku…

Jak se to vezme. Když si na vás Pán Bůh „zasedne“, dokáže vás provést i takovým peklem, jakým byla kádrová opatření na lékařské fakultě. A přidá ještě z počátku netušené bonusy. Víte, já vždycky toužil po chirurgii. Potíž byla v tom, že se mně začala poroučet noha – už jako dítě jsem chytil od dědečka tuberu do kolena. A protože je chirurgie fyzicky velmi náročná, musel jsem převekslovat na interní obory. Mezitím, pod vlivem reziduí mého badatelského dětství, jsem si přivydělával na biofyzice. Když se zjistilo, že papalášové ve vedení neumějí přednášet, udělali ze mě asistenta s vlastní laboratoří – a to aniž bych měl červenou knížku! Tehdy byly v módě radioaktivní látky, a my tak jako jedni z prvních v Evropě dali dohromady obor nukleární medicíny. A k tomu se mi moc dobře hodila právě ta interna. S dovolením si troufnu říct, že za tuhle prošlapanou cestičku nemůže ani papá Nejedlý, ani nějaká náhoda. To už by jich bylo podezřele moc.

Vaši kolegové o vás říkají, že jste se zamiloval do rakoviny.

To souvisí s tou nukleárkou. Její využití se kromě jiného výborně hodí v onkologii. Byla to taková výzva, na které mě lákalo dokázat, že se dá něco dělat i v situacích, kdy lékař říká: „Dávám mu jenom půl roku života.“ Člověk má houby co „dávat“, protože dává jenom ten nahoře…

…což musel být tehdy, a asi i dnes, dost netypický medicínský přístup. Diskutovali jste o tom s kolegy?

Já s nikým nikdy o víře nediskutoval. Boha nikdo nenafotil, nenafilmoval, nejsem schopen ho vědecky ani dokázat, ani vyvrátit. Je to můj čistě osobní vztah. A když s ním chci být v optimálním vztahu, říkám: „Hele, Herr Gott, ty víš, co já chci – v léčení i v životě. A když víš, co chci, tak taky víš, které z mých přání je rozumné a které ne. Tak tě prosím, některá ta má rozumná přání splň.“ To jsem ale kolegům neříkal. Musím však podotknout, že od mnoha z nich – i ateistů – jsem se s velkou pokorou učil.

Když jste přijal zmíněnou onkologickou výzvu, na co jste přišel? Když vás sleduji při vaší praxi, jste samá legrace. Muselo to být, předpokládám, něco veselého.

V podstatě ano. Pokud je člověk s nádorovým onemocněním imunitně kompetentní, tedy jeho buňky jsou schopny ty nádorové buňky zabít, potřebují k tomu jakéhosi velitele. A ta velitelská činnost spočívá v tom, že těm zabíječům dá popis nemocných buněk, aby nezabili i ty zdravé. A zjistilo se, že v mozku máme jedno centrum, které na základě blbého rozpoložení člověka tyhle velitele likviduje. Pokud je tedy pacient takovej ten „smuťák“, „chudák nemocnej“, tak nádor propukne snáze. Pokud tedy budu držet lidi ve srandě, budou na tom líp, než když budou brečet. Zásada je, že se musím snažit držet lidi v dobré psychické kondici. A já jsem díky tomu Vrchnímu nahoře dostal do vínku dar srandismu, což mou pozici onkologa trochu usnadňuje.

To mimochodem vyžaduje asi také jiný než obvyklý vztah lékaře k pacientům. Ten bývá hodně striktní.

Vy musíte tyhle lazary naučit, aby byli aktivní. Jakmile je dostanu s legrací do kondice, sami se už snaží. Kolikrát říkám: „Madam, doleva, se svým bolavým kolenem točit valčík nemůžu, ale doprava ano, to bych si s vámi na parket troufnul, kdybyste dovolila.“ A když se tomu zasměje, vím, že ty buňky-velitelé mohou být aktivovány. Dokonce si s pacienty i zpívám a při vizitě prohlašuju: „Máte povoleno zpívat nahlas i sprostě.“ Já vím, že jako primář bych takhle s pacienty mluvit neměl, ale tohle je pro léčbu důležitější, než je krmit pěti prášky denně. Tak proč bych před nimi tou hubou nemlel? Mělo by to přitom platit nejenom u nádorových pacientů.

Proto se tedy o nemocnici následné péče v Měšicích, kterou jste s manželkou založili, říká, že patří k nejveselejším…

Víte, pacienti v podobných zařízeních často strádají osamělostí, nedostatkem psychických podnětů k aktivaci. A to se velmi neblaze podepisuje i na jejich somatickém stavu. Mně jich bylo kolikrát líto a věděl jsem, že by bylo potřeba je pobavit. Když jsem skončil s výzkumem a vědou, hledal jsem organizaci, která podobné aktivity podporuje. A našel jsem Řád sv. Lazara Jeruzalémského, který výrazně pomohl ke vzniku našeho zařízení. Stav nemocných tady zlepšují různé hry, poslech koncertů, promítání filmů, vyprávění či jiné aktivity.

Nicméně lékař je mnohokrát ve svém úsilí, a v onkologii zejména, vystaven neúspěchu. Nezatřese to někdy s vaším přesvědčením?

Samozřejmě, člověka to štve. V kostele si říkám: „Pane Bože, co ti budu vykládat, abys spravil tu starou bábu Kořínkovou?! Ty víš, co a jak dělám, a jestli někomu můžeš pomoc, udělej mi tu radost.“ Jsem přesvědčen, že to takhle funguje – i když pro to nemám vědecké doklady.

Jako lékař tedy věříte na zázraky v medicíně?

Jistě tam hraje roli nebe, ale já nechci všechno svádět na Pána Boha, abych nevypadal nějak superreligiózně. Bylo by hříšnou myšlenkou myslet si, že když chodím do kostela a pak vztáhnu ruce na pacienta, budu dělat zázraky. Myslím, že obrovským zázrakem už je, když mi Bůh nadrobil do hlavy trochu toho rozumu a já můžu lidem pomáhat. A to si myslím platí pro všechny. Všichni mají do mozku nadrobeno tolik, aby se na něčem dobrém a prospěšném podíleli. Otázkou je, nakolik si to sami uvědomují.

V oblasti medicíny máte vědecké i klinické zkušenosti. Co byste poradil ministru zdravotnictví?

Já bych mu neradil, protože nejsem organizátor. Vždyť já propadl z politické ekonomie, abyste měl představu. Ale ta rada by byla vlastně jednoduchá, a troufnu si říct, i účinná. Poradil bych mu, aby byl skromný, zbožný a dělal podle svého svědomí to nejlepší, co umí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay