Které z těch dvou zel je menší?

Vydání: 2014/24 Polští lékaři hájí svobodu svědomí, 10.6.2014, Autor: Aleš Palán

Téma: Od terorismu k dialogu

Projevené násilí, hrozba násilím, obavy z násilností… Takové atributy necharakterizují pouze svět vysoké politiky. Jak v rozhovoru připomíná morální teolog JAROSLAV LORMAN z KTF UK, násilí patří do jisté míry i k výchově a vztahům mezi lidmi obecně.
 
Systém apartheidu v Jižní Africe byl založen na násilí a nedemokratických principech. V boji proti němu ale příslušníci černošské většiny užívali v některých případech prostředky, které lze jen těžko akceptovat. Terorismu se ve svých počátcích neodříkal ani Nelson Mandela. Tato mezinárodní ikona boje proti bezpráví prodělala v průběhu let zásadní myšlenkový obrat: z teroristy se stal mírotvůrce. Osobnost Nelsona Mandely je stále inspirujíci. Když se k němu mladá generace hlásí, má na mysli násilí, nebo dialog?
Snímek ČTK

Nakolik je násilí – a nejen fyzické – akceptovatelné v mezilidských vztazích? Nakolik je jeho podstatou?

Násilí je součástí našeho světa, všichni s ním máme zkušenost. Nepřítomnost čehokoliv násilného spojoval antický člověk s představou tzv. zlatého věku. Když o něm třeba Ovidius píše, tvrdí, že tehdy neexistovalo žádné násilí, dokonce ani vůči přírodě. Nebyla orba, zkrátka nic, co by zraňovalo půdu, země dávala všechno sama od sebe. My podobnou zkušenost nemáme. Násilí stojí v podstatě i na počátku našeho života, sám porod je projevem určitého násilí.

To jste mě ale zaskočil. Není to spíš bolest?

Jistě také. Kdybych charakterizoval násilí, musel bych rozlišovat mezi úmyslným působením bolesti a působením bolesti, které není chtěné, ale je nezbytné. Třeba porod tzv. císařským řezem je násilným porušením integrity těla ženy, ale jeho cílem je přivést na svět další život. Jsou případy, kdy by to bez tohoto násilí nebylo možné.

Platí to i v osobních a společenských vztazích?

Násilí do jisté míry patří k výchově. Vždyť je výchova určité omezování, vytyčování hranic a trestání v případě jejich překročení. Jako by násilí bylo často třeba k tomu, aby se zrodilo cosi nového. Člověk nikdy není hotový tvor, překračuje sám sebe a někam směřuje – často za cenu určitého zranění nebo bolesti. Rodič limituje do jisté míry své dítě proto, aby ho ochránil nebo dovedl k něčemu dobrému. Ne aby v první řadě chránil sebe, své pohodlí či představy. Tady někde vede tenká hranice mezi oprávněným a neoprávněným násilím.

Jde také o to, vůči komu se takto chovám – zda vůči svěřenému dítěti, či jinému dospělému.

Některé násilné činy, dokonce i ty teroristické, jsou motivovány na první pohled dobrými ideály. Ale z dobrého ideálu se ztratí skutečné dobro, když je člověk použit jako prostředek, a ne jako cíl. V případě životního vztahu dospělých lidí, třeba v manželství, si partneři vymezují společný životní prostor. Dopouštějí se násilí jeden na druhém, protože oba se dobrovolně vzdávají jistých možností, které by měli mimo manželství? To jistě nesmí znamenat, že mezi sebou budou mít násilný vztah – jejich vztah má být založený na lásce a jedním z rozměrů lásky je respekt a aktivní úsilí o partnerovo dobro. Ve světě dospělých, zralých lidí však také očekáváme, že člověk bude schopen učinit násilí i sám sobě, že bude schopen stanovit si limity, které nepřekročí, že odmítne jiné cesty než tu zvolenou.

Chová se dnešní společnost násilně vůči jednotlivcům, kteří ji tvoří?

Jakákoli forma soužití skýtá možnost užít násilí. Vždyť celý vzdělávací systém bychom mohli chápat jako nástroj, jímž společnost chrání sebe samu před generací, která do ní vstupuje. Násilí se však v mezilidských vztazích často rodí z pocitu bezmoci, z vědomí, že nemáme věci pod kontrolou a nemáme ani šanci je pod kontrolou mít. Třeba v situaci, kdy rodič nedokáže utišit své dítě a začne reagovat zkratkovitě, čímž situaci akorát zhoršuje.

Známá maxima říká, že vražda tyrana není zločinem. Za jakých podmínek může být takový násilný čin akceptován?

U vraždy tyrana si dokážu představit, že by mohla být oprávněnou, pokud by se jednalo o volbu menšího zla. Ve chvíli, kdy člověk nezakročí, se podílí na rozmnožování zla. Je postaven před situaci: buď nebude jednat a jeho nejednání bude špatné, nebo zakročí a dopustí se jednání, o němž nikdy nebude moci říct, že bylo dobré, protože vedlo k zabití člověka. Záleží na srovnání dvou zel, které z nich je menší. Můžeme toto uvažování vztáhnout třeba i na mučení. Vezměme si modelový příklad únosce dítěte, které někde ukryl. Máme důvodné podezření, ba třeba přiznání, že on je pachatelem, a bojujeme o čas, abychom dítě zachránili. Tady bychom, myslím, dokázali nalézt dostatek důvodů pro to, aby člověk přistoupil k mučení únosce. Ačkoliv je to zjevně jednání, které není dobré, jeho cílem není ublížit, nýbrž zachránit život.

Jistě. Nejeden terorista by asi souhlasně přikyvoval…

Ano, dotkli jsme se léčky terorismu… Teroristé z řad náboženských fundamentalistů bývají přesvědčeni, že západní společnost svým způsobem života vede k naprostému mravnímu marasmu, jemuž oni chtějí zabránit. To chápou jako dostatečnou legitimizaci svých zákroků vůči obyvatelstvu, které je nevinné. Z mravního hlediska zde ale chybí ono oprávnění, jež máme u zabití tyrana, protože pouhá příslušnost k jistému civilizačnímu okruhu nezakládá právo domnívat se, že se takový člověk aktivně dopouští zlého a nebezpečného jednání.

Proti terorismu západní společnost tvrdě zasahuje, úspěšnost těchto kroků ovšem bývá diskutabilní. Koloběh odplat, jak ho známe třeba z Blízkého východu, je učebnicovým příkladem polarizace, jakou to přináší.

Proto mi přijde velmi důležité, co nyní při návštěvě Izraele zdůrazňoval papež František: že se násilí nezastaví dalším násilím. Jeho slova nebyla adresována jen muslimskému světu, ale i Západu. Tato cesta vede přes společnou modlitbu, vzájemný respekt a odpuštění k hluboce lidskému soucitu vůči druhému. Možná to zní naivně, ale já bych zde trval na ježíšovské proklamaci lásky vůči nepřátelům. Tento postoj má vysokou mravní hodnotu. Tady platí, že si můžu dovolit obětovat vlastní život – pokud mám chránit život někoho dalšího, nemohu agresorovi ustoupit. Princip lásky k nepřátelům se ale bohužel velmi často ztrácí jak z našich mezilidských vztahů, tak ze společenských a mezinárodních platforem, které přitom mají vést k dorozumění. Slova papeže Františka byla navíc adresována také anonymním třetím stranám, které nejsou (a nechtějí být) přímými účastníky konfliktu. Mají své obchodní záměry, jež nechtějí ohrozit vyjasněním vlastního stanoviska. Znesvářeným stranám pouze dodávají zbraně. Tento postoj je těžce nemravný.

Kromě lásky, modlitby a komunikace bych jako potřebné zmínil ještě vzdělání a cestování. O arabském světě všeobecně víme velmi málo…

Máte pravdu. Poctivé poznání omezuje xenofobii. Černo-bílost v uvažování bývá známkou povrchnosti či nezkušenosti. Poznávání je přece v povaze lásky – člověk, který miluje, touží poznat, co či koho miluje. A tam, kde je láska, mizí strach.

Je vůbec možné společenské řešení dlouhodobých konfliktů? Třeba existuje jen řešení individuální, které celkovou změnu následně přinese.

Přijdou mi velmi důležité iniciativy, jako je v našem prostoru Forum 2000. Místa, kde se lidé sejdou, hovoří spolu, poznávají se… To samozřejmě neznamená, že křesťan má v takovém dialogu ztratit svou identitu. Naopak, musí ji mít velmi jasně postavenou, aby mohl do dialogu vstoupit, nebál se hovořit a něco do rozhovoru přinést. Musíme se učit spolu mluvit bez nároku na to, že se druhý musí změnit, že musí přijmout mé stanovisko. Dialog předpokládá oboustrannou ochotu naslouchat. V podstatě si myslím, že se mezinárodní společenství leckdy naneštěstí vydává cestou určitého nerespektu vůči náboženským hodnotám, tradicím jednotlivých kultur. Vidíme to třeba v oblasti manželství, rodiny, mužsko-ženského světa, výchovy dětí atd., kdy mezinárodní společenství necitlivě a mocenskými prostředky prosazuje např. teorii genderu či z mnoha ohledů nepřijatelnou sexuální výchovu. S tím není možné souhlasit. O to jsou iniciativy nesené vzájemným respektem důležitější.

Našel byste konkrétní platformu dialogu a setkávání, která už přinesla zklidnění nějaké situace? Nalezneme tedy už žně, nebo jsme teprve v začátcích?

Žně nejsou, ale snad nejsme ani na počátku. Existují prostory, které dialog dlouhodobě umožňují. Výsostnou půdou je pro něj tradičně ta akademická – ostatně univerzity vznikly s tímto cílem. Akademická diskuse totiž vyžaduje promyšlenost vlastních stanovisek, znalost vlastního oboru a respekt vůči pravidlům dialogu. Více využívat akademický prostor by bylo určitě přínosné, protože klišé panující na obou stranách jsou veliká. 

Jsou tu ale i další limity. Zvlášť u nás přetrvává představa, že správná věda musí být bezpříznaková, bez hodnot. Leckdy slyšíme volání po vědecké objektivitě, která snad může platit v metodologii přírodních věd, těžko však v oborech humanitních. V nich vždy vystupujeme z určité hodnotové pozice. Ty je třeba reflektovat a chtít porozumět hodnotám druhých. Nesmíme připustit, aby se dále rozšiřoval prostor intolerance vůči každému, kdo některou pozici zastává. Tady jsme opravdu teprve na začátku. Iniciativa EU, že budeme zakazovat náboženské symboly ve veřejném prostoru a učitelům budeme zapovídat nosit odznaky víry, kterou vyznávají, je krokem špatným směrem. Bezpříznakový svět nikdy neexistoval.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay