Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Uvědomte si, že počet obětí pronásledování ve 20. století na celém světě se odhaduje aspoň na tři miliony. Celkově můžeme říci, že jev masového pronásledování souvisí se vznikem a rozvojem velkých totalitních systémů, které negativně ovlivnily dějiny minulého století: komunismem a nacismem v Evropě. Ale patří sem i boj proti křesťanství v Mexiku a Španělsku a probuzení nacionalistických sil po pádu Osmanské říše na počátku 20. století. Tyto vládnoucí ideologie často vedly k pronásledování křesťanů, kteří tvořili pokojné, i když „jiné“ společenství, ovšem mocenské kruhy je považovaly za ohrožení svého postavení. Pronásledování křesťanů přinesl i rozpad koloniálních mocností, kdy byli křesťané ztotožněni se starými evropskými utlačovateli. Odlišné situace a motivace tedy způsobily jednu velkou krvavou stopu táhnoucí se celým stoletím.

Mučednictví bylo bez pochyby v celých dějinách projevem křesťanského způsobu existence. To je společné ve všech epochách. Mučedníci prvních staletí odmítali přinášet oběti pohanským bohům a slavit kult císaře, podobně mučedníci 20. století vydali svědectví o své víře tím, že se vzepřeli vládnoucí ideologii. Jedním příkladem za všechny je Franz Jägerstätter, který si odmítl obléct nacistickou uniformu, protože nechtěl „nosit jiný kříž než Kristův“.

Ještě před sovětskou revolucí proběhl masakr křesťanů v rozpadající se Osmanské říši, která přestože byla konfesionálním státem, zajišťovala po staletí pokojné soužití křesťanů, Židů i muslimů. Tuto rovnováhu zničil tlak nacionalistických hnutí. Nejvíce obětí bylo z řad křesťanského – ortodoxního i katolického – obyvatelstva v Anatolii; tento holokaust byl tureckou historiografií dlouho popírán.

Náboženské pronásledování po roce 1917 zde mělo charakter masového vyhlazování. Je obtížné stanovit přesná čísla, ale mluví-li se o milionu až milionu a půl osob zavražděných kvůli víře během sovětského panství, nebude to daleko od pravdy. Režim měl v úmyslu vykořenit náboženský život ze společnosti a nedělal žádné rozdíly mezi křesťanskými vyznáními a jinými náboženstvími. Hrůzy tohoto pronásledování vyšly najevo až po otevření archivů po pádu SSSR. Ukázalo se, že mezi lety 1917 a 1980 bylo odsouzeno k smrti dvě stě tisíc členů pravoslavného kléru (nejen kněží, ale i jáhnů), postupně byly zavřeny kláštery – bylo jich víc než tisíc – a 250 biskupů zemřelo ve vězení nebo bylo popraveno.

Co se týká katolických věřících (jichž bylo před začátkem revoluce asi 20 milionů), jejich pronásledování začalo už během první světové války, když se bolševické oddíly postupně dostávaly na území Ukrajiny a Běloruska. Od té doby byli katolíci posíláni zalidňovat koncentrační svět gulagů.

Pravoslavný klášter na Soloveckých ostrovech, založený v 15. století na jednom z ostrovů v Bílém moři, býval jedním z nejposvátnějších míst Ruska a cílem poutníků z celé země. Toto centrum duchovního života bylo pak přeměněno v lágr. V letech 1920–1939 v něm byl internován milion vězňů, převážně z řad pravoslavných, katolíků a také muslimů. Mezi uvězněnými bylo hodně kněží, jáhnů, biskupů, mnichů a řeholníků. Josif Brodský nazval toto místo „alma mater“ sovětských lágrů. Na Solovkách byl vězněn také Pavel Florenský, matematik, filozof, pravoslavný kněz a mystik, zastřelený v roce 1937 v Leningradě. Je třeba si uvědomit, že v Rusku začala perzekuce věřících, vyznávajících kterékoli náboženství, ihned po zahájení říjnové revoluce a měla za cíl vymazat ze sovětských zemí každou stopu náboženského života.

V Mexiku byli katolíci pronásledováni během tuhého konfliktu mezi státem a církví. Ten začal v polovině 19. století nejprve sekularizací státu a postupným omezováním náboženských svobod. Na počátku 20. století se nicméně v Mexiku rozvinulo hnutí katolické obnovy. Ale toto „jaro“ nemělo dlouhé trvání. Velmi brzy převládly extrémní liberální a antiklerikální síly spatřující v církvi zastánce buržoazních kontrarevolučních zájmů. Začalo pronásledování trvající celé tři desítky let.

V Asii se křesťané stali nejprve obětí civilizačního střetu a revolučních nacionalistických hnutí protestujících proti evropské vojenské přítomnosti a obchodnímu zastoupení na čínském trhu. Nelze zapomenout na velké pronásledování vyvolané kombinací nacionalismu, komunismu a despotismu nastoleného po úspěchu maoistické revoluce. Ta začala v Číně a následně se rozšířila po celé jihovýchodní Asii. Po obrovském čínském území se rozrostly věznice a koncentrační tábory a miliony lidí byly poslány na nucené práce. Kolik z nich bylo katolíků? Těžko dojít k přesným počtům. Do roku 1952 zbylo z více než pěti a půl tisíce katolických misionářů působících zde před revolucí jen několik stovek. Co se týče věřících laiků, svědectví hovoří o tisících uvězněných, pronásledovaných nebo zabíjených – a to až do roku 1957, kdy se zrodila vlastenecká asociace čínských katolíků, kontrolovaná komunistickým režimem.

Jak již bylo zmíněno, v balkánských zemích a na Blízkém východě žili křesťané v rámci Osmanské říše po staletí v relativně klidných podmínkách a tvořili zde tolerovanou a respektovanou menšinu. V zemích pod vládou Osmanů nalezli dokonce útočiště Židé vyhnaní ze Španělska v roce 1492. Během 20. století se ale situace změnila. Osmanská říše se rozpadla a zrodily se jednotlivé státy poznamenané silným nacionalistickým smýšlením. Křesťanské menšiny byly považovány za cizí a obviňovány z kolaborace s nepřáteli. Šlo o falešná obvinění, ve skutečnosti v některých oblastech (např. na Balkáně) naopak křesťané podporovali boj za osvobození a přispěli k utvoření nezávislých států. Zrod tureckého extrémního nacionalismu byl pak příčinou represe křesťanů.

Zde se odvolám na Jana Pavla II., který hovořil o „mučednících pro spravedlnost a nepřímo pro víru“ v souvislosti s křesťany, kteří se v Itálii stali obětí mafie nebo politických pletich. Mafie totiž zjistily, že muži církve jsou pro ně překážkou vzdorující šíření jejich moci a vlády nad společností. A tito křesťané – ať už laici nebo kněží – dokázali přijmout riziko spojené s odporem. Jeden z nejznámějších případů ze Sicílie je blahoslavený P. Pino Puglisi, farář z Palerma, ze čtvrti, kde byl vliv mafie opravdu značný. Byl zabit na ulici 15. září 1993.

Mafie mu neodpustila, že se snažil vyrvat z moci bossů mladé chlapce. O deset let později ho papež Benedikt XVI. prohlásil za blahoslaveného. A papež František jej připomněl slovy: „Vychovával chlapce v duchu žitého evangelia a tím je vytrhoval ze zločineckého podsvětí. A tak se ho snažili porazit a zabít. Ale ve skutečnosti zvítězil on se vzkříšeným Kristem.“

Vražda arcibiskupa Romera se nedá vykládat jen jako smrt politického vůdce, který se stal obětí svých odpůrců. Romero byl biskup milující církev a chudé a byl zabit při slavení mše svaté. O den dříve ve svém kázání v katedrále mluvil o „kříži, oběti a mučednictví“. Byl věrným pastýřem svého lidu vystaveného nespravedlnosti a násilnostem. Když se rozhodl být na straně chudých a utlačovaných, nebylo to rozhodnutí politické, nýbrž pastorační.

Signálů naznačujících tragickou kontinuitu 20. a 21. století v pronásledování křesťanů je bohužel mnoho a pocházejí z různých koutů planety: především z Blízkého východu a Afriky, ale také z Latinské Ameriky. Zvláště na Blízkém východě jsme svědky skutečné etnické čistky, zasahující desítky tisíc křesťanů v tzv. islámském „kalifátu“, který zabírá velice rozlehlou oblast a zahrnuje syrské a irácké provincie. Křesťané žili v těchto místech po staletí a tvoří zde jádro pluralismu, který je rozhodně nutno zachovat.

Loni v červnu jsem vydal mezinárodní apel na záchranu města Aleppa, nacházejícího se v sevření syrské války. Padesát tisíc křesťanů, kteří tu ještě přežili, stále odolává nátlaku a setrvává ve svých polorozbořených domech. Nedávno jsem výzvu zopakoval, neboť jejich situace je už mimořádně kritická a blíží se kolapsu.

JAN PAULAS, překlad Barbora Mančíková