Křížová cesta vede z kriminálu na popraviště

Vydání: 2008/12 Velikonoce v lidových zvycích, 18.3.2008, Autor: Zita Chalupová

Teprve před několika dny zrušil Ústavní soud komunistické rozsudky staré 30 let, které byly vyhlášeny nad evangelickým farářem a signatářem Charty 77 Janem Šimsou. V následujícím rozhovoru s ním hovoříme nejen o důvodech jeho tehdejšího věznění, ale také na téma velikonoční.

Co pro vás jako evangelického faráře znamenají Velikonoce?

Syn Martin, který je také farářem, měl do půlnoci v pátek 14. března odevzdat úvahu o prázdném hrobu. Požádal mě o pomoc při odesílání e-mailem, takže jsem si to přečetl a dost o tom uvažoval. Zalíbila se mi synova myšlenka, že prázdný hrob je symbolem toho, že Krista nelze hledat v hrobě. Velikonoce jsou pro mě právě tím prázdným hrobem. Utrpení je důležité, ale není centrální. S dojetím vzpomínám na jednoho starého katolického kněze, jenž umíral a utrpení k smrti spoluprožíval s Kristem na krucifixu, který měl pověšený naproti posteli. Na první pohled se mi to zdálo takové až příliš barokní, lidové, ale pak jsem si uvědomil, že nejdůležitější je ono spoluprožívání. Vlastně celé vzkříšení a působení Ducha Svatého člověk prožívá jako svou historii. Pravoslaví a katolictví kladou důraz na Kristovu smrt. Při přijímání jako by se tato oběť stále opakovala. Je to takové zpřítomnění oběti, ovšem ne oběti v pohanském smyslu slova, tedy oběti za něco. Já chápu Velikonoce jako orientaci na život – jde mi především o vzkříšení.

Chápal byste své aktivní vystupování proti komunismu v jistém slova smyslu jako křížovou cestu?
Rozhodně ne. Křížová cesta, ta vede z kriminálu na popraviště. A pak (vypůjčím si citát): co bylo v 50. a 60. letech tragédií, to bylo v 70. letech fraškou. Já jsem měl problémy s mocí až v době, kdy už to sami působci nebrali vážně. Takže bych si vůbec nedovolil srovnávat svých osm měsíců s těmi, kteří strávili v 50. a 60. letech ve vězení mnoho let. A patřili mezi ně i naši přátelé a příbuzní. Navíc jsem vyfasoval ve vězení dobrou mladou partu, všichni se ke mně chovali slušně. Křížová cesta to rozhodně nebyla, protože jsem netrpěl, nikdo mě nebičoval. Věděl jsem od jiných i z vlastní rodiny, že nejvíc to stejně odnese manželka s dětmi. Stejně jako moje maminka, když byl tatínek za války vězněn a my jsme vyrůstali bez otce.

V čem spočíval váš konflikt se státní mocí?
Když se mě někdy novináři ptají, kdo za to mohl, říkám, že Leonid Brežněv. V roce 1978 měl přijet na státní návštěvu, proto se zatýkali disidenti. Před jeho příjezdem, 30. května, mě zavřeli. Druhý den za mnou přišli: „Oblečte se a vemte si klíč od domu.“ A jen s klíčem, bez dokladů, mě odvezli domů. Tušil jsem, že to nebude jen tak, a klíč jsem pro jistotu vhodil do kapsy šoférova saka. Před naším domem postávali lidé, parkovala tam dvě auta, moje paní seděla na schodech a loupala si pomeranč. Přišli za ní totiž z StB s tím, že mají povolení k prohlídce. Ale ona je nechtěla pustit, že je povolení na moje jméno, tak ať mě přivezou, abych jim sám otevřel. Vyhrožovali jí sice, že se dovnitř dostanou násilím, ona ale spoléhala na to, že by to pro ně bylo příliš nápadné. Když jsem přijel, nedělal jsem žádné průtahy a pustil je dál. Byla to u nás už druhá prohlídka. Šest pracovníků bezpečnosti vešlo do domu, byla tam i paní Loukotková z bytového odboru. Během prohlídky přinesl jeden pracovník dopis od Jana Patočky a předložil ho kapitánu Domínkovi. Ten ho začal číst – věděl jsem, že mu to zákon umožňuje, jen ho podle zákona nesměl odnést. Samozřejmě to chtěl udělat, ale já jsem dopis dal Martinovi, který ho schovával pod bundu. Příslušník k němu skočil a kroutil mu prsty, aby dopis pustil. V té chvíli jsem si uvědomil, že syn má podmínku kvůli odepření vojenské služby (navíc ho sledovali už od roku 1976), a zavolal jsem manželku, která mi právě připravovala něco k jídlu. Ona vzala dopis s tím, že ho nemůžeme dát, protože je od zesnulého přítele mých rodičů. Zezadu ji popadl poručík Bata a chtěl jí dopis vykroutit. Instinktivně jsem přiskočil, strčil do něj a on se svalil do peřin na válendu. Byl nejmladší a všichni se mu hrozně smáli. Bata se naštval – a že to jde ohlásit. Kapitán Domínek i ten druhý kapitán (Kratochvíl) mu to rozmlouvali a mně říkali: „Tak se nemůžete chovat, oni vám z toho udělají napadení veřejného činitele.“ A tehdy mě napadlo, že je to vlastně hotová věc. Stihl jsem si vzít jen kartáček na zuby a pastu… Druhý den jsem šel k výslechu, ale prokurátor si se mnou jen povídal o tom, co se stalo, o dopisu a ženě a já jsem to strčení nazval bodyček. Tím jsem uznal, že došlo k fyzickému kontaktu, což byl pro něho dostatečný důvod, aby na mě uvalil vazbu. Mimochodem, později se mě předsedkyně senátu ptala, jestli by se takový bodyček pískal v basketbalu.

A potrestali vás…
… osmi měsíci. A měl jsem štěstí, zažil jsem „fešácký kriminál“. Na Borech byla tehdy asi třetina Romů. Měli mě rádi, protože jsem se jich ani nebál, ani jsem jimi nepohrdal. Na začátku mě jeden z nich oslovil: „Dědo, píšeš domů?“ „Jo.“ „To je makačka na bednu, co?“ „Je.“ Tím, že jsem přijal toho dědu, jsem si je získal.

Vedla k rozhodnutí Ústavního soudu nějaká nová zjištění?
Asi ano. Ústavní soud vytýkal Nejvyššímu soudu, že nepřihlížel k tehdejším událostem a době, že se zabýval jen papíry, ani mě nevyslýchal. Dokonce mi ani neodpověděl na moje podání, které jsem mu poslal. Ústavní soud teď uvádí, že k tomuto vyjádření stěžovatele přihlédl. Navíc historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů zjistil zajímavé věci: Brno v 70. letech nebylo „nebezpečné“ jen domácími představeními a přednáškami, to už StB víceméně tolerovala. Nebezpečí spočívalo prý v tom, že zde bylo mnoho angažovaných mladých lidí; jak vedení StB říkalo, „Charta bude mít mladý“. Když měl Martin v květnu 1978 proces, na líčení přišlo třicet mladých. A StB se vyděsila: jak to, že nejsou podchyceni?! Hlavní osobou byl pro StB Martin Šimsa, já jsem figuroval jen jako otec Martina Šimsy. Což pro mě bylo překvapující, čekal jsem, že to bude naopak. Z toho vyplývá, že šlo o organizované akce proti křesťanům a že se StB rozhodla mě zavřít už v době, kdy seděli mí přátelé v Praze. A vlastní proces byl hanebný. Neměl jsem advokáta, s nímž bych se radil (jen mi nosil pochoutky a vyprávěl o rodině), nebyl jsem u žádného výslechu, můj výklad paní předsedkyně skoro hned přerušila, nedovolila mi pronést závěrečnou řeč. Onen pád do peřin byla jen záminka, která napomohla ke splnění záměrů tyrana. Ústavní soud teď toto zjištění zapracoval do nálezu.

Jakou životní zkušeností pro vás bylo vězení – říkal jste, že vás měli spoluvězni rádi, vzpomínáte na některé?
Na spoluvězně jsem měl velké štěstí. Během vyšetřovací vazby jsem seděl s jedním polským chlapcem, který chtěl utéct do Miami, kde měl něco zdědit. Učil jsem ho anglicky. Jednou jsem mu několik hodin vyprávěl biblický příběh o Josefovi a jeho bratřích. Napjatě poslouchal a pak řekl: „Já z toho vidím, že Pánbůh i kriminálem dává člověku šáns.“ Ve vazbě jsem taky míval každou neděli kázání. Jedno z nich bylo o cizoložné ženě. Posluchači byli samozřejmě strženi, protože ten příběh je jímavý i napínavý. Nakonec jeden mladý spoluvězeň vykřikl: „Takovýho Ježíše bysme potřebovali.“ Z vlastního vězení („výkonu“) velice rád vzpomínám na tradičního moravského katolíka Oldřicha Tomka, který se nikdy nesmířil s odbouráním latiny při bohoslužbách. Tehdy jsme spolu velice intenzivně prožívali Vánoce. Byl to pracovní den a já jsem všem při směně, bylo nás asi jedenáct, vypravoval tři hodiny o Božím narození – byla to taková kompilace Matouše a Lukáše a snažil jsem se to aktualizovat. Tomek připravil pro vězně z celé chodby vánoční besídku, i se zpěvem koledy Nesem vám noviny.
Vězení je zážitek, který se vymyká všemu. Třeba tím, že odpadají problémy s jídlem, s oblečením, člověk nemá potřebu protestovat a něco měnit. I moje alergie se zlepšila, takže kriminál vřele doporučuji. Člověk tam totiž, podobně jako třeba na vojně nebo na poušti, vidí svět i sebe z úplně jiného hlediska. A totéž platí i při pohledu na druhé lidi.

Jak v tomto smyslu chápete otázku viny a odpuštění a spravedlnosti vůbec?
Největší problém byl tehdy v tom, že se právo kroutilo a znevažovalo. A to mi nejvíc vadí: že se nedodržovaly ani tehdy platné zákony. Dodržování platných zákonů, to vlastně bylo i téma Charty 77. Vzpomínám si, že se mě tehdy ve vězení někteří delikventi ptali, jestli je pravda, že Charta 77 chce dodržovat zákony. „Dalo by se to tak říci,“ byla moje odpověď. A tak řekli: „To není nic pro nás, v tomhle bordelu se krade líp.“
Především jsem měl pocit, že celá ta akce nebyla namířena proti mně (už „odnětí státního souhlasu pro vykonávání duchovního povolání“ bylo zaměřeno proti Svazu duchovenstva). Nebral jsem to osobně, ale jako problém celé společnosti. Dnes necítím nechuť, nenávist, žádnou zavilost ani potřebu, že by někdo měl být potrestán. Nikdy jsem se nenechal nadlouho strhnout k nějaké zášti, pomstychtivosti či ukřivděnosti.

Jste známý také svými aktivitami na poli ekumenismu. Jak vidíte jeho budoucnost?
Myslím, že ekumenismus má „šáns“. Pro mě to byla od samého začátku přirozená poloha. Vyrostl jsem v ekumenické rodině, můj otec, dlouholetý ministrant, chtěl být knězem, později se však s římskokatolickou církví rozešel. Vždycky ale cítil rozdělení křesťanů jen jako projev lidské neschopnosti se domluvit. Ekumenismus jsem také prožíval v Ymce, která neměla konfesijní ráz, dbalo se především na osobní zbožnost. Ymka dala tomu, čím jsem žil celý život, formu. A totéž se opakovalo v Chartě 77. I tam se sešli katolíci, evangelíci, agnostici, marxisti, masarykovci…, byla to ekumena svého druhu. Samo slovo ekumenismus trochu zavádí. Já jsem vždy vyznával křesťanství bez přídomků.



Jan Šimsa (*1929) je synem publicisty, filozofa, sekretáře Ymky i Akademické Ymky a odbojáře Jaroslava Šimsy, který zahynul v koncentračním táboře v Dachau. Jan Šimsa vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Byl činným členem Akademické Ymky. Od 50. let ho sledovala a vyslýchala StB, byl členem pomocných technických praporů. Jako evangelický farář působil ve východních Čechách a v Prosetíně na Českomoravské vysočině. Na začátku 70. let byl zbaven státního souhlasu s vykonáváním svého povolání. Poté pracoval jako dělník. Je signatářem Charty 77, v roce 1978 byl uvězněn pro údajné napadení veřejného činitele. Na popud ministra spravedlnosti byl loni rozsudek znovu prozkoumán, Nejvyšší soud jej však potvrdil. Teprve letos v březnu rozhodl Ústavní soud o jeho neoprávněnosti. Jan Šimsa je autorem řady knih, publikuje v novinách a časopisech. V roce 2003 vyšla jeho bezmála dvacet let trvající korespondence se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Jan Šimsa vychoval s manželkou Milenou tři děti, žije v Brně.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay