Kristus mi imponuje svou dobrotou

Vydání: 2012/37 Majetkové narovnání odloženo, 13.9.2012

Prožil velmi pohnutý život – po útěku ze Slovenska studoval za války v Jeruzalémě, pak bojoval v československé zahraniční armádě u Dunkerque. Dnes JURAJ STRAUSS žije na pražském Břevnově a letos oslavil 95. narozeniny.

 Jaké bylo vaše mládí?

Před první světovou válkou žili moji rodiče u dědečka, který byl městským lékařem v Liptovském Mikuláši. Bratr Pavol k němu velice přilnul, já byl o pět let mladší. Náš otec byl právník. Už před válkou byl vojákem rakousko-uherské armády, celou válku pak strávil jako kapitán u těžkého dělostřelectva v Kotoru. Tatínkovi rodiče přišli po válce o všechny úspory, museli se stěhovat, zato se dožili vysokého věku. Odtud naše dlouhověkost.

Z útlého dětství si pamatuji jen to, jak mě vozili v kočárku. S bratrem jsme se měli rádi, naše dětství byla opravdu idyla. Těch dvacet let, co jsme prožili za první republiky, než vypukla druhá světová válka, je v mých vzpomínkách ráj na zemi. Měli jsme rodiče, kteří se o nás skutečně s láskou starali, a sám život v nezapomenutelném Liptovském Mikuláši
byl nádherný!

 Byli jste múzická rodina, pěstovali jste hudbu, jak tomu tehdy bývalo zvykem ve vaší společenské vrstvě?

Bratr už jako dítě jevil sklony k muzice, skládal a recitoval básničky. Pamatuji si na jednu, kterou měl rád, jmenovala se Valibuk… Při školních oslavách hrával na klavír, uměl hudebně doprovázet. Hudební talent zdědil po matce.

 Jaké školy jste navštěvovali?

Pavel i já jsme chodili do slovenské obecné školy, potom jsme studovali reálné gymnázium. Byli tam čeští profesoři, třeba oblíbený Jaroslav Žák (autor knihy Študáci a kantoři). Bratr pak začal studovat lékařství ve Vídni a následně přešel na německou univerzitu v Praze. Já studoval v Praze na české univerzitě a jako medik jsem s ním dva roky bydlel v ulici Na Zbořenci. Po promoci bratr narukoval do Karlína jako aspirant a dosáhl hodnosti četaře v československé armádě.

 Trpěli jste na začátku války pro svůj židovský původ?

Pokud se pamatuji – žil jsem na Slovensku až do dubna 1940 – začalo to až v roce 1939. Nejhůře dopadli otec a jeho druhá žena (naše matka zemřela už roku 1933 na srdeční příhodu). Na samém konci války byli zavražděni v lese, kde se skrývali. Nezabili je však Němci, jak se původně říkalo, nýbrž nějací lupiči. Ztratil jsem domov.

 A bratr se dostal k partyzánům.

Působil ve Slovenském národním povstání jako chirurg. Když pak Němci povstání potlačili, musel se ukrývat v lesích. A Němci ho tam chytili. Odvezli ho spolu s dalšími desítkami bojovníků do Ružomberku, kde je měli popravit. Ale bratr uměl dobře německy a to ho možná zachránilo. Důstojník, který velel popravě, mu sdělil, že má popravit padesát lidí, a bratr byl jednapadesátý. Pustili ho. Takhle si s ním osud zahrál.

 Co s ním bylo dál?

Ukrýval se. K nalezení úkrytu mu dopomohla jeho budoucí manželka. Němci chytili i naši nevlastní sestru a odvlekli ji do ženského koncentračního tábora Ravensbrück.

 Jak jste prožil válku vy?

Dostal jsem se na studia do Jeruzaléma. Po jejich dokončení jsem roku 1943 v Hajfě
vstoupil do československé zahraniční armády. Převezli nás přes Sinajský poloostrov k Alexandrii, šest týdnů jsme se plavili Rudým mořem až na jih k Madagaskaru. Přes Kapské Město a Sierra Leone jsme dorazili do Velké Británie, kde jsem absolvoval výcvik motorizované pěchoty. V září 1944 jsme se přepravili do Normandie k pevnosti u Dunkerque, kde jsme měli německým jednotkám bránit v postupu. Zejména v lednu 1945 jsme znemožnili spojení těchto sborů s německými jednotkami bojujícími v Ardenách. V přímém boji jsme se s Němci utkali v říjnu 1944, kdy jsme při útoku na jednu pevnost zajali na 400 protivníků. Poté co se ukázalo, že jsem medik, jsem působil i na velitelství roty – musel jsem například odnášet mrtvé a raněné, byli to spojenečtí i němečtí vojáci. V dubnu 1945, kdy Němci dobyli jednu důležitou kótu, jsem zajal dva Rakušany, ale nezastřelil jsem je, daroval jsem jim život. Na frontě jsem byl až do 9. května 1945. Přes Belgii, Lucembursko a Německo jsem se potom dostal do Čech. Demobilizován jsem byl až v červenci 1945.

 Jak jste se dostali s bratrem ke křesťanství?

Bratr se seznámil v Ružomberku s rodinou Munkovců (připravuje se jejich blahořečení – pozn. red.), byli to Židé a křesťanští konvertité. Měli dva syny a jeden z nich se stal jezuitou. Celá rodina pak zahynula v koncentračním táboře za hrozných muk. Celkem bylo ze Slovenska odvezeno do koncentračních táborů na sedmdesát tisíc Židů. Bratra ve třicátých le-
tech pokřtil v Liptovském Mikuláši zdejší farář P. Kožár.

 Vy osobně jste se ke katolictví dostal prostřednictvím bratra?

Ano, a druhý, kdo se o to zasadil, byl světící biskup z Banské Bystrice jezuita Peter Dubovský, který pracoval tady v Čechách jako dělník u pétépáků. Uprostřed pokoje, kde si nyní povídáme, stával dříve stůl, a když nás biskup Dubovský navštěvoval, sedávali jsme u něj ve třech s mou manželkou Ludmilou – i ona měla na mou konverzi velký vliv.

Konvertoval jsem 8. prosince 1954 o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie. Nikdy jsem nechápal, proč Židé v Kristově době v něho neuvěřili a proč nadále věřili jen v Hospodina. Žil jsem v Jeruzalémě čtyři roky a dokážu si představit, že bych se tehdy přidal na jeho stranu. Kristus mi imponuje svou dobrotou, láskou k bližnímu. Konvertité ze židovství
jsou Židé, kteří uznávají Krista nejen po stránce duchovní, ale i politické. Mám naději, že Židé se ke Kristu nakonec obrátí.

 Praktikovala se u vás v rodině židovská víra?

Chodili jsme i do synagogy, ale naše rodina to moc nepěstovala, nicméně já tam chodil velice často. Skoro denně mě otec jako malého brával i k prarodičům a já zvláště vzpomínám, jak se tam světil pátek. Babička byla velice zbožná, dědeček už tolik ne. Přesto když byl svátek, všichni chodili do kostela. Bratr k judaistickému náboženství nelnul, zato v katolictví se cítil doma.

 Co jste dělali po válce?

Bratr byl nejdřív lékařem v Bratislavě v nemocnici sester alžbětinek a pak působil ve Skalici, kde byl dokonce ředitelem nemocnice Milosrdných bratří. Já pracoval v nemocnici Milosrdných bratří ve Valticích na Moravě na interně a na infekčním oddělení, odkud mě vytáhl profesor Raška, šéf epidemiologie a mikrobiologie ve Státním zdravotnickém ústavu.

 Vraťme se ještě k bratrovým literárním sklonům. První básně začal psát už jako malý.

Pokud vím, psal celý život a začal s tím opravdu už jako dítě. Psal zvláště po válce v Nitře, kdy už nebyl tak zaměstnán chirurgií. Když jsem s ním jako student bydlel v Praze, chodili k němu malíři a sochaři; v našem pokoji bylo pianino, protože bratr hrál výtečně na klavír. Jeho oblíbeným básníkem byl Georg Trakl, ale miloval i Hviezdoslava. Dále velmi ctil Franze Werfela a Rainera Maria Rilka.

 Jeho první básnická sbírka vyšla v němčině v Praze před druhou světovou válkou (Die Kanone auf dem Ei, 1936). Nyní na Slovensku vycházejí jeho sebrané spisy. Budou tam i Straussovy německé verše?

Ano, všechno vyjde v sebraných spisech – v devátém a desátém svazku. V sedmém svazku vyšly už jeho slovenské verše. Na Slovensku bratra znají především v katolických a literárních kruzích. Styl, jímž psal, není určený lidem, kteří mají rádi romány. On nebyl romanopisec, ale básník a esejista. Byl zaměřen myslitelsky, chcete-li filozoficky.

Františka Sokolová, Vladimír Petkevič Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay