Křesťan nebojuje, křesťan svědčí

Vydání: 2015/1 Jsou tady: tisíce příznivců Taizé, 30.12.2014, Autor: Daniel Soukup

V České republice zdaleka nebyl poprvé. V závěru loňského roku přijel emeritní arcibiskup z Kolína nad Rýnem kardinál Joachim Meisner do Prahy, aby se zúčastnil konference k 670. výročí založení katedrály. Hovořili jsme s ním o roli církve v měnícím se světě a identitě křesťana dnes.
 
 
Kardinál Meisner při loňské návštěvě v Praze. Snímek Václav Chaloupka
 
V rozhovorech často zmiňujete, že vás s českými zeměmi pojí zvláštní vztah. Mohl byste jej objasnit?
 
Narodil jsem se ve Vratislavi a přímo před našimi dveřmi stávala socha sv. Jana Nepomuckého. S Čechami jsem tak byl ve spojení od raného dětství. Od padesátých do osmdesátých let 20. století byla vaše církev pod velkým tlakem. Já žil v NDR a ani tam se nám nevedlo moc dobře, nicméně vím, že u vás to bylo ještě horší. Začal jsem postupně jezdit do Prahy, seznámil jsem se s kardinálem Tomáškem a líbilo se mi i samotné město se svým barokním rázem. Zkrátka to byla, jak se říká, láska na první pohled. Pokoušel jsem se k vám dostat aspoň dvakrát ročně. A říkal jsem si: až bude jednou Evropa svobodná, chtěl bych na odpočinek odejít do Prahy. A to bych teď mohl.
 
Jaký dojem máte z Prahy teď, dvacet pět let po Sametové revoluci?
 
Člověk si samozřejmě tady i v bývalé NDR všímá, že se vzhled měst a vesnic nesmírně zlepšil. Domy jsou opravené a ve výkladních skříních se lidem nabízí ke koupi spousta věcí, které by chtěli mít. Z těchto oblastí se stala skutečná místa blahobytu – aspoň při pohledu zvnějšku, když člověk přichází jako návštěvník. To jsou ovšem fasády – za nimi se jistě skrývá leccos negativního, jak vím od svých příbuzných, kteří stále žijí v bývalé NDR.
 
V letech 1980–1989 jste působil jako biskup berlínské diecéze zahrnující východní i západní část rozděleného města. Mohla tehdy diecéze vůbec fungovat jako jednotný celek?
 
Deset dní v měsíci jsem směl strávit v Západním Berlíně, ač jsem se do čtyřiadvaceti hodin po výjezdu vždy musel vrátit zpátky. Díky šikovné organizaci se nám podařilo uchovat jednotu berlínského biskupství. Ve městě bylo vše rozdělené, i evangelické církve: jednoho biskupa měli na západě, druhého na východě. Ale u nás v katolické církvi to tak nebylo. My jsme vnitroněmeckou hranici nikdy neuznali – ani v Berlíně, ani jinde v zemi. A tak jsme po celých čtyřicet let systém zevnitř relativizovali. Neustále jsme se snažili socialismus podrývat.
 
Řekl byste, že teď už existuje jediná německá církev, nebo přetrvávají rozdíly mezi východem a západem?
 
Především existuje jen jediná katolická církev. Na druhé straně rozdíly najdete všude, třeba i uvnitř bývalého Západního Německa. Katolická církev v Bavorsku má jiný ráz než třeba ve Vestfálsku. A u vás je to podobné: církev na Moravě vypadá jinak než v Praze. Všichni máme stejné Krédo, stejného papeže a tvoříme pospolitost, ale každý má zároveň cosi vlastního.
 
A jak celkově hodnotíte vývoj církve v bývalé NDR?
 
Musím říct, že se věci nevyvinuly, jak jsem si představoval. Nenastala renesance katolické víry. Věrní lidé, kteří za komunismu obstáli, sice všichni zůstali takříkajíc pod praporem a skutečně se osvědčili, ale žádné misijní vzepětí se zatím nekonalo. Nicméně semeno bylo zaseto do pole – a teď musí Bůh seslat déšť, aby vzešlo. Rozhodně tedy nejsem pesimista. Proti Bohu se nikdo nemůže prosadit.
 
Jaká jsou dnes podle vás největší duchovní nebezpečí? Přílišný individualismus, materialismus nebo něco jiného?
 
Různí lidé samozřejmě čelí různým nebezpečím. Nicméně bych řekl, že největším nebezpečím pro lidi odjakživa je, že se postaví na místo Boha a sami určují, co je dobré a co špatné. Tím převracejí svět vzhůru nohama a ztrácejí víru. Pak si třeba řeknou, že mohou sami libovolně nakládat s embryi nebo zabíjet nemocné lidi. Jde o plod nevíry. Nevěřící, který nevzývá Boha jako nejvyšší moc, ho udělá sám ze sebe. To je smrtelné nebezpečí. Ale není nijak nové. Boha ze sebe udělali už Hitler i Stalin – a miliony lidí kvůli tomu přišly o život.
 
Jaké hodnoty by křesťané podle vás měli v současnosti nejvíc bránit?
 
Bránit by neměli vůbec, měli by svědčit, vydávat svědectví, že jsou děti Boží. Neustále dokládat, že jsou Božími obrazy. Že Bůh sám sebe rozpoznal v lidech a zůstává v nich poznatelný. Že hřích nesmí být tak ničivý, aby se Bůh v nás už nepoznával a my nepoznávali Boha. Kromě toho každý musí najít své slabé místo – každý ho má ovšem jinde.
 
Je pravda, že v první řadě nejsme obránci, nýbrž kazatelé radostné zvěsti. Součástí této zvěsti ovšem je přikázání „nezabiješ“. Proti lidem, kteří zabíjejí děti a staré lidi, je tedy třeba bojovat. Ale to není můj prvotní záměr. Jsem přítel života, a proto jsem byl vyslán jako apoštol. Nicméně je-li život ohrožen, musím se ho zastat.
 
Jak velkou odpovědnost mají křesťané za veřejné záležitosti a politický život?
 
Křesťané se rozhodně od politického života nemají držet stranou. Záleží však na jejich schopnostech a povolání. Člověk může jen doufat, že mnoho zodpovědných křesťanů vstoupí do politiky a že to budou lidé mravně natolik silní, aby nepřipustili žádné falešné kompromisy. Politický život se bez kompromisů samozřejmě neobejde, ale nesmíme se k nim uchylovat v existenciálních otázkách.
 
Jak velké kompromisy ale může člověk dělat, aby při tom neztratil vlastní identitu?
 
Není snadné říct to obecně. Nicméně kompromis nesmí nikdy znamenat, že Bůh neexistuje a Desatero neplatí nebo že se člověk bude chovat nespravedlivě k druhým. Bůh se stal člověkem – a proto se k druhému člověku musíme chovat jako k Bohu.
 
Mohl byste ještě říct několik slov o svém přátelství s emeritním papežem Benediktem XVI.?
 
Znám se s ním a přátelím už třicet pět let. Papež Benedikt je nejinteligentnější člověk, s jakým jsem se kdy setkal. Je to nejhlubší teologický myslitel a zároveň nejpokornější člověk, jakého znám. Poznání Boha a pokora jsou u něj v symbióze – a díky tomu je fascinující osobností. Mám za to, že by mohl být papežem ještě dnes, myslí mu to pořád naprosto skvěle. Ale tělo už v 87 letech tolik neslouží. Měli bychom se za něj stále modlit, je to úžasný kněz, biskup a papež. 
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay