26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Král Šumavy? Já na hranicích jen přicmrndával

23. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/26 Medžugorie, 23.6.2011, Autor: Vít Hájek

Je jedním z mála dosud žijících pamětníků protikomunistického odboje. FRANTIŠEK ZAHRÁDKA jako převaděč pomáhal lidem s útěkem před totalitou. Přes všechno, co v důsledku toho následně protrpěl, sedí přede mnou růžolící, optimistický a veselý muž. Konec konců, na kriminálu, jak sám s trochu šibalským úsměvem říká, nakonec vydělal.

Všichni asi víme, jak protikomunističtí odbojáři skončili. Měl jste v dětství průpravu na to, co vás čekalo?

Zpětně viděno asi ano. Prožíval jsem dětství na konci bouřlivých třicátých let. Tatínek byl legionářem a přesto, že po zranění na frontě skončil v částečném invalidním důchodu u dráhy, zůstával s legionáři v neustálém kontaktu. Tudíž politika se u nás probírala denně, zejména v době ohrožení republiky Německem. A tak jsem se chtě nechtě už v sedmi osmi letech musel zajímat o vše, co se kolem děje. V polovině třicátých let byl táta služebně přesunut do Meziměstí u Broumova, kde asi začala moje životní škola.

V pohraničí na Broumovsku koncem třicátých let zřejmě moc veselo nebylo.

Do roku 1937 jsme zde vyrůstali v naprosté shodě a pohodě s německými dětmi. S aktivitami henleinovců se však začalo přiostřovat. Začátkem října 1938 nás ordneři nahnali do nákladního vlaku a odjeli jsme do Chocně. Zůstali jsme několik měsíců na nákladovém nádraží, protože nebylo kde bydlet. Navíc tam bráchu porazilo auto, máti se z toho psychicky zhroutila, tátu mezitím služebně nasadili na Svitavsko… Já jsem zůstal ve vagonu sám ještě s jednou cizí rodinou, spal jsem ve staré plechové vaně, staral se sám o sebe a jezdil navštěvovat bratra do nemocnice. Když dneska vidím, jak babičky převádějí dvanáctileté děti přes obyčejný přechod, připadá mi ta nesamostatnost mladých divná. Ale na druhé straně se o mě na nádraží starali místní skautíci: brali mě na výlety, nosili mi oblečení; na stravu jsem chodil k řezníkovi, který měl živnost hned u nádraží. Byl to asi dar shůry, každopádně jsem to přečkal celkem v pohodě. Po obsazení republiky v březnu 1939 si mě tam vyzvedla babička a odvezla do jižních Čech. Rodina se sešla až v roce 1942 v Českých Budějovicích.

Pohodové mládí vám nebylo souzeno asi ani po válce.

Ale ano! Stal jsem se členem obnoveného skautu, každou chvíli jsme tábořili někde na Šumavě. Často jsme chodívali na letiště a byli hrozně pyšní na to, že jsme se mohli osobně seznámit s vojáky 312. stíhací Royal Air Force, která měla v Budějovicích základnu. Prosím vás, kdo dneska může říct, že se osobně znal s pověstným generálem Peřinou?! Taky si pamatuju, že jsme jednou během čundru pomáhali kdesi u hranic se sklizní Němcům, kteří již věděli o svém nuceném odchodu. Já je dlouho nenáviděl, ale když jsem viděl, jak zde žijí úplně jiným, apolitickým každodenním životem, možná poprvé mě napadlo, že jsou to taky lidi. Pravda, trvalo mi to dlouho…

Krátce nato vás měla čekat kariéra Krále Šumavy…

Ale kdeže Krále Šumavy, já na hranicích jen tak přicmrndával. Každopádně můj odboj začal po roce 1948, kdy jsme ve skautské klubovně Železná panna tiskli a rozmnožovali protistátní letáky. V té době už hodně lidí utíkalo přes hranice, protože jim hrozil komunistický kriminál. No, a já měl výhodu, že jsem příhraničí dokonale znal. Ne jenom jako skaut, ale já jsem Šumavu skutečně miloval, a tak jsem tam často vyrážel i sám s kompasem a mapou. Navíc, jako malý jsem chtěl létat, proto jsem se nadřel astronavigaci a dokonale znal hvězdnou oblohu. Převaděčskou generálku jsem si odbyl v roce 1949, kdy mě o bezpečný doprovod na hranici požádali sami skauti. Odměnou pro mě bylo, že když zmizeli v bavorských lesích, najednou jsem uslyšel skautskou večerku. Oni ji začali ze samé radosti troubit – v půl jedné v noci.

To byla tedy generálka!

Krátce nato mě požádal o doprovod jeden podnikatel a šest vojáků ze zmíněné 312. stíhací. Režim už po nich coby po Zápaďácích šel a oni chtěli pomáhat Západu. Kde kdo byl totiž přesvědčen o nevyhnutelnosti třetí světové války, tentokrát proti bolševikům. Tehdy jsem zažil docela drama. Kousek před čárou najednou slyšíme střelbu a štěkot psů, do toho průtrž mračen s bouřkou. A aby toho nebylo málo, kompas měl u sebe jeden z vojáků a já posléze zjistil, že ho drží obráceně. My se tedy vraceli zpátky do Čech! Vynadal jsem mu a raději všechny doprovodil až do Bavor. Tehdy jsem se poprvé setkal s Američany, kteří se mě ptali, jestli bych neměl kontakty na české důstojníky. A těch já měl u té 312. stíhací fůru.

Jaká byla praxe vlastního přechodu?

Měl jsem přesně vybranou trasu údolím Křemelné směrem na Poledník a jihovýchodním směrem kolem patníku č. 16 buď do Zwieselu, nebo do Buchenau. V těchto místech byl hrozný zmatek, začali tam s budováním tankové střelnice a kolem dokola jezdilo furt plno náklaďáků, zkrátka dalo se tam docela dobře ztratit. Problém byl jen u Křemelné, kde bylo nutné se v noci přebrodit močálem, často jsme byli pořádně zmáchaní. S „Amíkama“ bylo domluveno, že jakmile překročím hranici, ze stanice bavorské hraniční policie jim zavolám a oni do hodiny přijedou, aby dotyčného vyzvedli. Takhle jsem Američanům přivedl štábního nadporučíka Silvestra Müllera, později in memoriam plukovníka. On potom sloužil jako klasický agent – dostal úkol, vrátil se do Čech pro informace a zase zpět. Američanům tehdy přinesl hodně cenné zprávy.

Co na vaše aktivity říkali rodiče?

Tušit to museli, ale dělali, že o tom nevědí. To víte, strach asi měli. Táta by mi to ovšem jako starý legionář, který bojoval proti bolševikům, určitě schválil.

Jak došlo k vašemu zatčení?

Obranné zpravodajství o nás vědělo od srpna 1949. A já měl další skupinu připravenou na září. Dokonce ještě půl hodiny před zatčením jsem měl jednoho člověka z té skupiny vyzvednout. Vrátil jsem se z učňáku, bylo to den po vyučení, zrovna jsem se myl, a najednou obézeťáci vtrhli do mého zamčeného bytu. Povalili mě na zem, v kapse našli pistoli, a tak jsem hned dostal nakládačku. Potom mě předali StB a u výslechu jsem zjistil, že znají všechny naše materiály a podrobnosti z posledního převodu. Vzpomněl jsem si, že nás tehdy u bavorské policie buzeroval nějaký pomocník strážného, Sudeťák. Pořád vykřikoval: „Tet sem k nam lésete, tet sme pro fas dóóbry. Ale s vama taky bude šlus!” Takže asi všechno prásknul.

Vám bylo nějakých osmnáct let, když za vámi spadla klec. Co může mladý kluk v takové situaci prožívat?

Devatenácté narozeniny jsem slavil ve vazbě v Praze a jako „dárek“ jsem dostal návrh trestu smrti. Jenže já byl v soudní vazbě krátce na cele s doktorem Kotálem, významným pražským právníkem, a ten mi říkal: „Kluku, buď klidnej, komu je pod dvacet, toho podle zákona 113 nemůžou popravit.“ Tak jsem dělal frajera. A kromě toho jsme ve vazbě žili heslem: „Rok nebo dvacet, ten režim se ale stejně musí po…“ Nakonec jsem dostal dvacet let. Začal jsem dvouletou samovazbou na Borech, a když jsem získal patřičnou linii – z 65 kilo jsem shodil na 40 – následoval uran. První lágr Nikolaj, druhý Vykmanov s pověstnou Věží smrti a nakonec Bytíz u Příbrami.

Neříkejte, že v devatenácti jste byl frajer i po vynesení rozsudku. Tušili jste tehdy vůbec, co komunistický kriminál obnáší?

Samozřejmě, radostí jsem neskákal, a co člověka čeká, si každý lehko domyslel podle nenávisti, kterou bolševici dštili na všechny, kdo šli proti nim. Ale my jsme fakt byli přesvědčeni, že to dřív nebo později praskne – takže nás trošku držela i ta naivita. My mladí jsme byli zároveň trochu janci, šli jsme z průšvihu do průšvihu, a co jsme nestačili provést ve škole, jsme doháněli v kriminále. Ovšem legrace to určitě nebyla, to mi věřte. Každopádně pro mě bylo nejhorší, že během trestu mi zemřeli oba rodiče. Ani na pohřeb jsem nesměl. V tu ránu jsem se ocitl bez domova – brácha byl v cizině a já se neměl kam vracet.

Prošel jste i pověstnou „kriminální univerzitou“ – diskusemi s osobnostmi všech možných oborů, kteří byli rovněž odsouzeni?

Víte, já žádnej mudrlant k diskusím nebyl, spíš nerozvážnej průšvihář. Často nás napomínali i starší spoluvězni. Ovšem setkal jsem se tam s celou řadou kněží. Všechno fantastičtí lidi! Počínaje už na Borech kapucínem paterem Ondřejem přes Pepíka Zvěřinu, Martina Vícha, Vaška Divíška… Ti na mě měli úžasný výchovný vliv, ze kterého čerpám dodnes. A díky nim jsem později „nakouknul“ taky víc do kostela. Každopádně když jsem se trochu zklidnil, začal jsem se tam zabývat svým oborem – radiotechnikou a polovodiči. Do všeho mě zaučoval jeden z největších tehdejších znalců v tomto směru – elektroinženýr Ladislav Strejc. Potom se nějak provalilo, že rozumím elektronice, a tak mě poslali na vývojové oddělení Ministerstva vnitra na Pankrác. Z té doby mám dokonce dva československé patenty na zvýšení bezpečnosti pracujících v šachtě, které se začaly zavádět ještě během mého trestu. Takže vlastně ano, já měl v kriminále technickou univerzitu.

„Odsloužil“ jste celých dvacet let?

Dvacítku mi nakonec zkrátili na třináctku. Jenže já tam stejně zůstal dál – protože věděli, že nemám ani rodinu, ani domov, nabídli mi, jestli bych nechtěl zůstat na šachtě jako elektrovývojář pro zdokonalování bezpečnosti báňské techniky pro celou zemi. Po pár dnech jsem se tak vrátil mezi kluky jako civil, s tím, že jsem jim mohl v mnohém pomáhat – zkušenosti jsem pro to měl nepřeberné. A ještě za jednu maličkost snad vděčím kriminálu. Můj někdejší spoluvězeň mě po propuštění pozval k sobě domů do Stach. Žil tam pan kostelník a měl krásnou a hrozně hodnou dceru. Rok nato jsme se vzali. Nebýt basy, asi bych tuhle skutečně milionovou ženskou nepoznal.

Splnilo se to, zač protikomunistický odboj bojoval?

Koncentráky už tady nemáme, můžeme jezdit ven, kdo je chytrý, může študovat. Bylo krátké období po roce 1989, kdy jsme si mysleli, že jsme něco vyhráli. To byl asi největší životní omyl, protože zápas dobra se zlem je nekonečný. Kdyby však tenhle zápas nebyl alespoň trošičku úspěšný, museli bychom tvrdit, že se máme hůř než naši rodiče. A to se nemáme. A to mě drží!

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou