Vydání: 2011/41 Drinské mučednice, 6.10.2011, Autor: Miloš Szabo

Nedávno blahoslaveného papeže Jana Pavla II. vnímá jako „svého“ papeže. Za „svého“ autora zase označuje W. A. Mozarta. Špičková česko-slovenská sopranistka Simona Houda-Šaturová.

Nyní se pohybujete na profesním vrcholu. Dá se vůbec naplánovat úspěch?

Nebyla jsem ten typ zpěváka, který by hned po ukončení školy měl potřebu velké kariéry. Stále jsem měla pocit, že se ještě mám co učit, a to mě hnalo kupředu. Neposlouchala jsem doporučení, že bych měla zpívat ve sboru nebo že bych měla zpívat jen starou muziku. Tyto rady jsem brala jako motor: tak to tedy ne, já si představuji něco jiného! Chtěla jsem být lepší a lepší. Proto jsem si vždy kladla za vzor opravdovou špičku: Editu Gruberovou nebo Lucii Poppovou. Už od nějakého třetího ročníku na konzervatoři jsem se přestala srovnávat s ostatními a měla jsem před sebou pouze velké vzory.

Měla jste někdy možnost s těmi dámami spolupracovat?

Ne. Viděla jsem sice paní Gruberovou vícekrát, jednou jsem s ní krátce i mluvila, ale nikdy jsme spolu nepracovaly. Aniž to však tušila, byla mi v nejtěžších letech velkou oporou.

Mezi ta těžká období patří i odchod z pražské Státní opery.

Na konci sezony v roce 1998 mi nečekaně nebyla prodloužena smlouva. Na tuto situaci jsem nebyla připravena a měla jsem dojem, že se mi zhroutil svět. Z dnešního pohledu jsem však tehdejším intendantům nesmírně vděčná, protože to byla jedna z nejlepších věcí, které se mi během kariéry staly a nasměrovaly mě úplně novým směrem.

Máte za sebou koncertní vystupování i to divadelní v opeře. Které z nich je vám bližší?

Asi opera, je to komplexní vystoupení, kde je zapojen celý člověk, nejen hlasivky. Na druhé straně právě díky koncertům se udržuji v lepší formě. Při nich nelze spoléhat na nic jiného než na samotný pěvecký výkon. Koncerty mě nutí neustále pracovat na technice. Když se v ní zlepšuji, je to samozřejmě velký bonus i pro operu.

Znamená práce na hlase nějaký zvláštní životní režim?

Snažím se žít normálně. Jediná věc, kterou nesnáším, je cigaretový kouř. Také jsem si vyzkoušela, že den před vystoupením nemůžu jezdit na kole nebo běhat, pak totiž chraptím. Aby se zpěvák udržel ve formě, měl by mít kolem sebe lidi, jimž důvěřuje a kteří mu profesně dokážou poradit, co je jeho hlasu prospěšné. A nejdůležitější je být opravdu upřímný sám k sobě.

Co to konkrétně znamená u zpěváka?

Například si přiznat, že má problém, který se nesmí odkládat a musí se řešit okamžitě. Protože problémy s hlasem se pak začnou na sebe nabalovat a po dvou letech se nástroj jednoduše zasekne a už se s tím nedá nic dělat. Každý nový part, každá postava přináší nové problémy, a to i když je někdo uznávaným zpěvákem. Každou novou věc musí uchopit jakoby od začátku.

Co když některý zpěvák řekne, že zazpívá cokoli…?

Obdivuji to, i když si myslím, že to není zcela ideální. Sama nejsem takový hazardér a role se snažím vybírat velmi pečlivě. Když si totiž někdo hlídá svůj hlasový obor a starostlivě si volí repertoár, může si životnost hlasu i kariéry prodloužit.

Jaké role asi nikdy nebudete zpívat?

Zřejmě Wagnera, je to hudba, která mému typu hlasu nesedí. Protože se však můj hlas stále vyvíjí, netuším, k jakým postavám ještě směřuji.

Píše se o vás jako o mozartovské zpěvačce. Je Mozart něčím zvláštní?

Pokud se to tak může říct, je to můj hlavní skladatel, protože jeho hudba se mi zpívá velmi dobře a přirozeně. Hodně jsem se na něm naučila: má velké množství různých rolí, na nichž lze růst, pěvecky dozrávat a které mohou člověka posouvat. Už nyní mě lákají další jeho zajímavé postavy, třeba Konstance či Donna Anna. Kromě Mozarta mi ale zejména v zahraničí přibývají další role bel canta nebo Giuseppa Verdiho.

Mluvíte o zahraničí. Kdy jste si uvědomila, že vaše kariéra překročila hranice bývalého Československa?

Zásadním setkáním pro mě byla spolupráce s Leopoldem Hagerem v Praze. Hned následujícího dne podal zprávu o mém výkonu do své mnichovské agentury – a ta se mi za pár dní přihlásila a projevila zájem o spolupráci. Pro zpěváka je dnes velmi důležité mít za sebou silnou agenturu s mezinárodními kontakty. Ze začátku jsem to tak nevnímala, ale někdy v roce 2006 jsem si uvědomila, že zhruba 90 % mých aktivit je už jenom v zahraničí, takže se mě někteří čeští kolegové ptali, jestli jsem nepřestala zpívat. To mě docela pobavilo.

Jste držitelkou české ceny Thálie.

Každá z mých cen je pro mě určitým symbolem. Thálie přišla v době, kdy se pro mě uzavíralo jedno důležité životní období, které začalo právě odchodem ze Státní opery. Žádná jiná cena už nikdy nepřijde tak vhod jako Thálie v roce 2002. Měla jsem obrovskou radost a vnímala ji jako satisfakci.

Co pro vás pak znamenalo ocenění v německém Lübecku v roce 2007?

Díky tomuto ocenění jsem si uvědomila, že se na mě soustředila pozornost a že se ode mě očekává špičkový výkon. Možná jsem začala podvědomě brát každé představení, každý koncert ještě vážněji než předtím: nikdy člověk netuší, kdo sedí v hledišti a kdo mu může radikálně změnit život. Každé vystoupení musí být odzpíváno na sto procent.

Buenos Aires, Paříž, Monte Carlo, Atény, Tel Aviv… Která scéna je nezapomenutelná?

První aktivita s novou agenturou bylo právě Buenos Aires. Přišlo to velmi rychle, asi dva týdny po našich společných koncertech s panem Hagerem, tudíž se na to nedá zapomenout. A pak určitě Tel Aviv. Je to místo, kde jsem zahájila velmi intenzivní spolupráci s Helmuthem Rillingem, s nímž jsem pak objela skoro celý svět. Izrael je však zároveň velmi mystická a duchovní země, takže jsou vzpomínky na něj spojeny nejen s mimořádně povedeným koncertem, ale také s nečekaně krásným prodloužením tamějšího pobytu. Byla to pro mě jakási umělecko-turistická pouť. Ovšem nezapomenutelných akcí bylo víc – například Carnegie Hall v New Yorku, Lucie di Lammermoor ve Frankfurtu…

Existuje nějaký regulérní žebříček nejlepších operních pěvců a pěvkyň?

Přiznám se, že to není věc, o kterou bych se zajímala. Vím, že existují zpěváci, kteří jsou v médiích prezentováni jako TOP 10, ale myslím, že jde spíš o dobrou práci agentury nebo nějakého hudebního nakladatelství. A někdy tomuto umístění samotný výkon umělce ani nemusí odpovídat. Onen žebříček je možná určován také výší honorářů, o který si může dotyčný pěvec říct. Mojí prioritou ovšem je, abych zpívala dobře to, čeho jsem schopna, abych dostávala pěkné role a měla kolem sebe lidi, kteří mě mohou obohatit. A to nejen z profesního hlediska.

Je samostatný recitál splněním vašeho snu?

Nemohu říct, že by byl koncert ve velkém sálu Rudolfina splněním mého snu – profesní sny totiž nemám. Ale bylo to velmi příjemné naplnění určité výzvy. Když se zpívá s orchestrem za zády nebo se na pódiu střídají další pěvci, je to úplně jiná disciplína, než když jsem najednou na pódiu sama, vedle mě klavírista a kolem spousta diváků. Když pak tleskají vestoje, a to přestože jsem měla handicap v podobě silného zánětu dutin, bylo by neupřímné říkat, že to pro mě nebyl velmi příjemný zážitek.

Pocházíte z věřící rodiny. Pocítila jste kvůli tomu nějaké omezení?

Svou kariéru jsem rozbíhala již v období, kdy se nikdo neptal na to, zda jsem, nebo nejsem věřící. Nikdy jsem proto nebyla vystavena takovým podmínkám, v nichž bych se musela rozhodovat mezi vírou a kariérou nebo kdybych měla pocit, že mě moje náboženské přesvědčení limituje. Navíc to, že někdo pochází z věřící rodiny, neznamená, že si pak nemusí projít i vlastní cestou k Bohu, k víře nebo k církvi.

Je rozdíl mezi tím, když v kostele zpíváte a když tam přicházíte na bohoslužbu?

Kostelní prostor dává koncertu speciální atmosféru, která se v koncertním sále nikdy nevytvoří. Proto když jsem v létě 2010 natáčela svoje CD, velmi mi záleželo na tom, aby se to konalo právě v kostele, neboť ten poskytuje ještě i jiný rozměr než jen akustický – ten nehmatatelný a duchovní. Když pak přicházím do kostela na bohoslužbu, jsem najednou opět jen ta hledající osoba, která v kostele nepotřebuje exhibovat, ale spolu s jinými naslouchat Bohu a být s ním. Ačkoli to někdy mohou umělci vnímat jinak, kostely tu nejsou kvůli akustice.

Zpívala jste Mozartovu mši c moll v Sixtinské kapli…

Sotva začala velmi kratičká předehra této skladby, podívala jsem se na ty úžasné fresky nad sebou a rozechvěla jsem se úplně jiným způsobem, než když začíná koncert a dostaví se běžná tréma. To správné slovo je asi „ohromená“ – ano, byla jsem najednou tak ohromená, že jsem chvíli myslela, že nebudu moci zpívat. Krásná Mozartova hudba jen naplňovala prostor, který tam byl, a já byla v tom prostoru i v té hudbě úplně nepodstatná, takhle maličká.

Poslouchal vás tam i Benedikt XVI. Vnímala jste ho vůbec?

Asi není dobré říct, že tam seděl Svatý otec a já ho vůbec nevnímala, ale trochu tomu tak je. Když jsem začala zpívat, všechno kolem mě se jaksi vytratilo a dostavil se velký pocit štěstí. Už mě nic neznervózňovalo – ani televize, ani mikrofony. A ani papež, snad mi to odpustí (směje se).

Byl to již druhý papež, před kterým jste zpívala.

Tentokrát to bylo jiné než s Janem Pavlem II. Možná to bylo dáno atmosférou, možná pocity, ale také možná tím, že jsem tehdy poprvé opravdu stála před Svatým otcem. V roce 1996 jsem zpívala papeži na nádvoří v Castel Gandolfu.

Jak se vám přijímá negativní kritika, pokud nějaká vůbec je?

(smích) Samozřejmě je i negativní kritika. Pamatuji si, že jsem se z té první na začátku kariéry zotavovala poměrně dlouho. Ale po určité době jsem musela uznat, že byla objektivní. I to je součástí upřímnosti zpěváka k sobě samému. Připustit, že se něco nepovedlo úplně dobře. Na druhé straně se dnes do psaní kritik pouští i lidé, kteří hudbě a zpěvu nerozumí a kteří píší jen na základě pocitů. A tak jsem přestala vyhledávat, co se o mně a o mém výkonu kde píše. To důležité se ke mně totiž určitě dostane od blízkých lidí a od mých pedagogů.

Žene vás to kupředu?

Jistě. Kromě toho i já sama postřehnu věci, které možná nezaregistroval nikdo jiný. Myslím, že je to právě ten motor, který mě žene, který mi nikdy nedá klid a který mě navíc stále baví. Sama jsem zvědavá, kde budu za dva za pět let.