Kniha si nemá hledat cestu ke čtenáři, ale naopak

Vydání: 2010/9 Knihy mého života, 23.2.2010, Autor: Aleš Palán

Jako by ten exotický název do staré chalupy na kraji zapadlé vesnice v pohraničí ani nepatřil. Dauphin – jak se nakladatelství Daniela Podhradského nazývá – znamená francouzsky delfín, ve významu korunní princ. Když jsem se Dana Podhradského při jednom z našich předchozích setkání snažil přistihnout na švestkách a zeptal se ho, jestli tedy vydává knihy pro elitu, poučil mě, že se snaží vydávat elitní knihy. Podle mnoha zainteresovaných se mu to daří.

Týká se ekonomická krize také literatury? Vydává se méně knih, méně se kupují a čtou? Nebo naopak v těžkých dobách lidé (aspoň někteří) po knize (alespoň některé) sáhnou raději?

Nevím, zda na to mohu odpovědět, protože žádnou ekonomickou krizi, krom těch svých privátních, jsem nezažil. A myslím, že ani nikdo z nás, kromě věkovitých kmetů a vetchých stařenek. Pokud ale skutečně přistoupím na ono podivné mediální povykování, tak model, že materiální bída přináší dostatek duchovních statků, je zřejmě pravdivý: na letošním pražském knižním veletrhu jsem měl enormní tržbu, která se téměř blížila tržbám mých kolegů, kteří naopak hořekovali, jak nízké mají prodeje, protože je krize.

Jeden jízlivý bonmot říká, že napsat knihu dnes umí každý, ale toho opravdového génia vyžaduje umění ji prodat. Nakolik je těžké knihu ke čtenáři dostat?

Jízlivé bonmoty obvykle slouží jen jízlivostem. Knihu neumí napsat dnes téměř nikdo, prodat každý. Dobrou knihu pohledat. Většinou se člověk musí spokojit s knihami polo-dobrými a doufat, že tak alespoň dopomáhá prostředí ke vzniku knihy dobré a zabraňuje bujení knih ne-dobrých. Kniha by si neměla hledat cestu ke čtenáři ale čtenář ke knize – alespoň takto se věci mají, jedná-li se o skutečné čtenáře a skutečné knihy. V mém životě jsem knihu vždy potkal v ten správný čas, kdybych ji četl o pár let dříve či později, minula by mne. Popravdě řečeno, jsem už patnáct let unaven neustále se opakujícími dotazy, jak se prodávají knihy. Je to stejné, jako kdyby pekař neustále poslouchal: jak prodáváte housky?

Co vede člověka k tomu, aby si založil vlastní nakladatelství? Je to v první řadě neodbytný pocit, že na pultech knihkupectví chybí ty tituly, které by tam rozhodně měly být?

Je to asi stejné puzení, které vede lékaře býti lékařem nebo popeláře popelářem. Je to velké štěstí když se to lékařům i popelářům splní – i já to štěstí mám. Snad jsem byl obdařen jakýmsi skromným darem mít touhu porozumět psanému slovu intenzivněji než ostatní a z toho pramenila má přirozenost se zabývat literaturou. Shrnuto: přivedla mě k tomu možnost zprostředkování radosti z četby bez ohledu na knihkupecké pulty.

Jak vzniká ediční plán Dauphinu?

Jedná se navíc o nakladatelství, které sídlí v zapadlé vesnici na rakouských hranicích, zcela stranou od „kulturních center“. Spontánně z oné radosti z četby, ale především nesmírnou pílí a důvěrou mých přátel a spolupracovníků, překladatelů, básníků…, kteří vymýšlejí stále a stále komplikovanější literární projekty v bezmezné důvěře, že je vydám. Já se pak snažím na to sehnat peníze. Činím tak nekonečným žebráním, kde se dá, kterému moji kolegové říkají vznešené fundrasing nebo též hezky česky grantování. Zdánlivě neskromně řeknu, že kulturní centrum mám v hlavě – a jsem jím dosti vyčerpán. Jinými slovy: jakou kulturu bych mohl vstřebávat v kulturních centrech, když dělám doma kulturu dvanáct hodin denně? To je, jako kdyby řezník ve volných chvílích relaxoval zabíjačkami. A na samotě u lesa je život příjemný, do hospody daleko, takže si ji člověk víc váží. I té Prahy si pak člověk váží a připadá mu krásná, což dříve nebyla, protože se tam motal denně a byl zajatcem rytmu, který mu byl stejně, jako je i jiným lidem, cizí.

Nakolik se programová skladby knih vydávaných v Dauphinu proměnila po vaší konverzi?

Konverze je dlouhodobý proces, který vlastně probíhá dávno před tím, než člověk začne o víře uvažovat. Je škoda, že pro takovou krásu jako objevování Boha používá čeština takové škaredé slovo, jež evokuje zvukomalebně styk plechu a otvíráku. Já bych se třeba nebál říkat tomu návrat domů. A když se vrátíte domů, je to usebrání, pohoda a klid, tak co podstatného by se mělo měnit? Snad se pohodlněji zabydlit, když katolicismus je všeobjímající, a využívat všech krás příbytku. Jako evangelík bych musel asi jinak makat, ale takhle se snažím jen zodpovědně úročit. Jistě, rád bych vydával řadu katolické literatury, ale neumím to. Pokud se tak stane, bude to naplnění jiné vůle než mé a budu z toho mít radost. Ale přece jedna věc se změnila: tituly vážím víc a snažím se oprostit od textů dobově tendenčních, čili zbytečných a otravných.

Jak dokážou malá nakladatelství fungovat vedle knižních molochů, které disponují nesrovnatelným kapitálem a marketingem. Je jejich osudem jen vyplňovat ony pověstné „díry na trhu“?

Jedná se dvě odlišné disciplíny hrané podle stejných pravidel a se stejnými rozhodčími na jednom hřišti. Hraje se tu hra literatura a hra byznys, s tím, že diváci o těchto nepodstatnostech nejsou informováni. Pokud si velcí chtějí zahrát na literaturu, obvykle toho sami nechají, neb nemají pražádnou průpravu a stejně hrají jen byznys. Pokud malí začnou hrát byznys, jsou bez milosti likvidováni.

Kvalitní literatura se těžko obejde bez podpory státu. Je tato podpora funkční? Je dnes přístup ke grantům snazší než před pár lety? A neomezuje tato podpora svým způsobem nakladatelskou svobodu?

Kdyby mi to nebylo neslušné tak vám na většinu dotazů odpovím, že nevím. Žiji z grantů, příspěvků, žebrot. Jsem vděčný komukoli za jakýkoli příspěvek na mé činění, protože odráží dobrou vůli. Jinak ale stát na literaturu docela kašle, protože mu literatura zkrátka nedokázala vysvětlit, že je podstatná, důležitá, krásná, tajemná a že je hlavně paní jazyka, bez něhož by tento stát ani nebyl. Za to však mohou především lidé z literárního provozu. Slovinský, maďarský či dánský stát toto třeba ví a váží si literatury, která dělá těm několika milionům v těchto státečcích žijících a tím titěrným jazykem hovořícím občanům nesmírnou reklamu, a hlavně umožňuje v podstatě jejich existenci. Tam se má literatura dobře. U nás se mají dobře komedianti, protože se tu má za to, že tyátr je vrcholem kultury. A tedy i kulturou politiky. Nakladatelská svoboda – co to je?! Nakladatelství je služba, a tudíž jakákoli svoboda začíná tam, kde nakladatelství končí. Nebo si dovedete představit třeba svobodného holiče? Jak vám z pocitu svobody vystřihne na hlavě trvalou nebo číro?

Stojíte za vznikem nadace LitArt. Co je jejím účelem a jak se jí daří?

Snaha získat legitimní nástroj – tedy neziskovou organizaci – k čerpání financí na literaturu od mecenášů. Bohužel není příliš takovýchto mecenášů a hlavně síly, která by je získávala. Pokud čte tyto řádky někdo, kdo by se chtěl na plný úvazek věnovat něčemu, čemu se v této zemi zatím nikdo nevěnuje – tedy shánění peněz na vydávání vzácných knih – dám mu celý aparát s radostí k dispozici.

Jaká je budoucnost tištěné knihy? Ohrozí literaturu internet, nebo jí naopak nabídne (nabízí) nové možnosti?

Kdysi, kdy se práva na knihy sjednávala osobně a ne pomocí internetu, jsem za tímto účelem v Paříži navštívil ředitele proslaveného „půlnočního nakladatelství“ – Éditions Minuit (Becket, Claude Simon a jiné Nobelovy ceny) pana Jerome Lindona, dej mu Pán Bůh nebe. A na stejnou otázku se mi dostalo odpovědi, kterou si dovolím parafrázovat: Jak já se těším až všechny encyklopedie, všechny slovníky, všechny velké knihy o malých psech a malé knihy o velkých psech, všechny dietní knihy a labužnické knihy, knihy o šroubech i knihy o lodních šroubech budu na internetu. To já pak budu moci v klidu vydávat a tisknout knihy.

Nebát se a číst. Nakladatelství dobré vůle. – Co tyto slogany spojené s Dauphinem vlastně vypovídají?

Ten první značí, že člověk nemá mít strach a má číst, a ten druhý, že má číst pořádně: to označení totiž nezní dobrá vůle, nýbrž dlouhá. „Dlouhá vůle“ je termín v češtině zatím ne příliš používaný. Vymyslil ho rusky historik Lev Gumiliov v souvislosti s pasionáty, což jsou dle jeho teorie dějin lidé, kteří bez ohledu na své sociální a materiální postavení vystoupili ze svého běžného bytí, měnili řád světa navzdory všemu, měli dlouhou vůli. Texty radostného zvěstování popisují třeba dvanáct takovýchto. Dlouhá vůle je tedy v rámci jednoho malého bezvýznamného nakladatelství trochu legrace, ale ta touha, to je pěkné, ne?

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay