26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kněz roste jako strom dlouhá léta

15. 3. 2016

|
Tisk
|

Kněžský seminář je zjednodušeně řečeno škola pro budoucí kněze. Zařízení, které má po pěti letech příprav ve společenství bohoslovců a souběžného teologického studia vychovat adepta kněžství. Hovořili jsme o tom s P. JANEM KOTASEM, rektorem pražského Arcibiskupského semináře.

Vydání: 2016/12 Tři roky s papežem Františkem, 15.3.2016, Autor: Jiří Macháně



Být knězem neznamená uplatnit pouze své intelektuální vzdělání z teologické fakulty. Seminář má úkol doprovázet budoucí kněze především tak, aby co nejvíce dozráli jako lidé, jako křesťané i jako nastávající pastýři. Má odtud vykročit člověk, který je schopný tvořivě vstoupit do života církve. Seminář je prostor a čas, v němž roste duchovní život: učíme se znát Krista, učíme se skutečně znát sebe a své lidství, abychom ho přinesli Kristu do služby jako dar, ne jako kámen, o který se zakopává. Právě v tomto čase a prostoru má dozrát také hluboká životní volba. V neposlední řadě se tu mají budoucí pastýři učit i „farářskému řemeslu“.
Poctivé řemeslo v tom nejlepším slova smyslu, fortel pastýře. Seminář totiž nepřipravuje „kněze-specialisty“ pro řeholní rodiny a jejich specifická charismata, ale připravuje „kněze-pastýře“, kteří spolu s diecézním biskupem trvale nesou apoštolskou službu v místní církvi všude tam, kde žije. Především v jejích farnostech. Farářské řemeslo zahrnuje třeba každodenní službu v čele komunity a zodpovědnost za druhé. Umění rozlišovat, co ve farnosti kdo může a má dělat, a co dělat nemůže a nemá. Hledání talentů od Boha a dávání jim prostoru, ale také krocení horkých hlav a překonávání sporů. Od faráře se čeká i praktická dovednost hospodáře, aby se spolu s ostatními mohl realisticky postarat o pozemské fungování komunity. A nakonec je farář, jak se říkávalo, „světský kněz“, který umí vyjít z kostela do světa, rozumí vezdejšímu životu a neztratí se – třeba mezi lidmi bez víry nebo před těmi, kteří mají nějaké postavení.
Na fakultě, v semináři, na rozmanitých praxích, u bratří kněží. Ale nehledejte tu supermany, odsud nikdo nevychází dokonale připravený. Leccos se učíme až během dlouhých let života a služby. Kněz dorůstá jako strom celá léta.
Diecézní kněz je na tom trochu podobně jako doktor „obvoďák“, praktický lékař orientující se napříč obory. Od faráře se chce, aby dokázal stavět most mezi Bohem a lidmi ve vší jejich rozmanitosti. Čeká se od něho, že svou vírou, srdcem a moudrostí dokáže uchopit radost i bolest, narození i smrt, svatost i hřích. Ale nejsme renesanční géniové, spíš učedníci.
Přesně tak. Potřebujeme znát své dary i limity a umět pokorně poslat dál.
Jsem starší bratr těch, kteří se na kněžství připravují, a zároveň otec této komunity. Spolu s dalšími lidmi provázíme studenty, aby během let formace mohli zrát směrem k té osobnosti, o níž jsme hovořili. Přímo v semináři je s námi ještě otec spirituál, kněz, který pečuje především o osobní duchovní život studentů a zabývá se věcmi svědomí, do nichž já nevstupuji. Na přípravě se v určité míře podílejí také kněží v domovských farnostech bohoslovců a kněží, u nichž vykonávají praxi.
Úkolem rektora je vést a garantovat celou přípravu, sdílet s bohoslovci všednodenní život, všímat si jejich obdarování i slabostí a pomáhat jim, aby se v nich zrodila kněžská osobnost. Stará se také o zdravé a živé propojení seminární komunity se životem místní církve. Nejtíživějším úkolem je asi nutnost říct vážné „ne“, když se u některého studenta objevují limity či vlastnosti, které nejsou slučitelné s dobrým konáním kněžské služby.
Obojí je možné. Dobrý kněz vyroste i z člověka, který má nemalé slabiny, ví o nich a chce se učit s nimi moudře zacházet. Pokud nechce, odpadne. Pokud ví, že se musí vydat všanc, aby zrál a jeho život se stal bezpečným darem Bohu a druhým lidem, je to dokonce požehnaná věc a paradox evangelia: v lidské slabosti se projeví Boží síla.
Uvědomil jsem si tyto nové nároky už dříve jako farář v péči o katechumeny. V posledních dekádách, kdy křtíme poměrně hodně dospělých, můžeme vidět, že jejich cesta ke křesťanskému životu není nijak jednoduchá. V minulých generacích měly církev i společnost zavedené struktury života, které člověka i při jeho osobní křehkosti dlouhodobě nesly. Dnes lidé i v církevní službě musejí fungovat mnohem autonomněji a leží na nich daleko větší nároky. Navíc jsou jejich rodinná a osobní východiska často o dost komplikovanější, než tomu bývalo dříve. Ve formaci to znamená vytvářet prostor, v němž by se skutečně setkali se svým lidstvím a s Kristem, porozuměli sami sobě v silných i slabých stránkách. Jen zřídka přicházejí do semináře sotva odrostlí chlapci, nepopsaní jako „tabula rasa“, jako tomu bývalo kdysi. Často nepřicházejí ani vyrovnaní dospělí, o kterých bychom možná rádi snili. Myslím, že příprava už nemůže být zaměřena jen na to, co je specifické z hlediska kněžské služby. Pro dobro církve i budoucích kněží musíme přemýšlet o nových formách lidských a křesťanských zkušeností, které je třeba těmto mladým (někdy i trochu starším) mužům otevřít.
V časech individualismu lze svůj skutečný vnitřní život schovávat před ostatními i před sebou. To je ale slepá obrana, ne úkol kněze. Šancí může být ponoření bohoslovců do intenzivního života v malé komunitě, kde před sebou nemohou utéct a musí společně vyjít a tvořit. Dnes to trochu zprostředkovává naše pětadvacetičlenné seminární společenství. Ale možná existují i jiná prostředí, která by mohla prospět. Někdy se mluví o užším kontaktu s rodinami. Studenti by také mohli na určitý čas bydlet v malé skupině-domácnosti pod patronací kněze a žít v určité institucionální nezajištěnosti, kde bude krása i tíha všedního života ležet na nich.
Myslím, že ke zrání bohoslovců dobře přispívá celý systém praxí, které jsou do seminární přípravy zařazeny – dostanou se tak do kontaktu s rodinami, snoubenci, nemocnými, starými, umírajícími, s dětmi, vojáky, chudými, vězni...
Dalším prvkem by asi měla být obnovená otcovská péče o mladé kněze v rámci diecézí, svěření kněžských „noviců“ do osobní starostlivosti dobrých a zkušených kněží, kteří by je několik let uváděli do služby a zdravé formy kněžského života a vztahů.
Jistě. Nebylo potřeba nijak zvlášť doprovázet manžele, protože žili v prostředí, kde jejich doprovázení probíhalo v jistém smyslu spontánně. Nebylo také normální, aby se kněz po svém vysvěcení v řádu několika měsíců ocitl ve farnosti úplně sám. Nejenže se velmi rychle stane správcem farnosti, ale spadne na něj spousta záležitostí, které dřív ve farnosti vykonávali jiní: katecheta, kostelník, hospodyně, regenschori, hospodář... Dříve pracovali kněží více pospolu, na mnoha farách byl farář a několik kaplanů. Než se kaplan stal sám farářem, uběhly roky. Kněz byl také hluboce a tradičně integrován do života všech vesnických nebo městských struktur. Nikdy nebývalo běžné, aby mladý kněz působil ve farnosti jako jediný, ponechaný na faře sám sobě. Tváříme se statečně, snažíme se s tím nějak vypořádat. Musíme hledat cestu dál.
Bohoslovci nezavírají jednu kapitolu svého života pod poklici s tím, že už ji nikdy nezvednou a budou předstírat, že pod ní nic není, anebo se bát, že ten hrnec jednou vybuchne. Je důležité potkat sebe sama jako úplného člověka, upřímně a v dobrém se přijmout včetně toho, že jsem muž, že toužím přirozeně sdílet svůj život se ženou, mám v sobě touhu mít děti a vidět je vyrůstat, starat se o ně a předávat jim něco ze sebe. Mám touhu důležité věci sdílet s někým, kdo mi bude blízko, touhu neusínat sám, zestárnout spolu. To všechno je dobré pojmenovat.
A je potřeba s tím vším jít s důvěrou před Pána Boha. Seminář je i cosi jako poušť, v jejímž tichu člověk potká mnohé, o čem dříve nepřemýšlel nebo ani nechtěl či neuměl přemýšlet. Je to podobné, jako když se déle postíme – hladový vidí více než přejedený. Člověk trochu vzdálený jinak běžné, někdy banální či naopak naléhavé mužsko-ženské interakci může zvláštním způsobem uvidět víc, než zná z každodennosti. Může ryze spatřit krásu Božích darů a potkat své já a Boží Ty. A pokud Hospodin i člověk chtějí, začne se z toho setkání rodit tichá radost a úžas nad tím, že životy lidí, i ten můj, jsou obydleny Božím tajemstvím. A druzí jsou mi dáni jako bratři a sestry a já jsem dán jim, a to vůbec není málo. Pak se můžeme z pouště vrátit k lidem a být jim nablízku.
Budoucí kněží musejí rozvíjet i cosi jako „celibátní řemeslo“ – praktickou dovednost jít takto životem. Jako je třeba naučit se být dobrým manželem, tátou a dědou, v mnoha situacích umět vzít rozum i srdce do hrsti, umět přijmout svoji radost i unést své trápení. Tohle je podobné: celibátní člověk potřebuje vědět, jak se svým životem v jeho různých meandrech zacházet, aby byl dobrým bližním, bratrem a duchovním otcem, aby rozvinul požehnání, které mu bylo dáno, aby neublížil jiným nebo neponičil sám sebe, aby i on uměl přijmout svoji radost a unést své trápení. Obecně se o těchto věcech mluví v předmětu, kterému se říká asketika. Je to umění praktického života, které v sobě zahrnuje tvořivost i kázeň – obojí člověka chrání, aby byl a zůstal darem pro Pána Boha a pro druhé.
V dobrém slova smyslu, aby bylo možné sdílet život s druhými a tvořit. Kněžský celibát dnes patří k realitě západní církve a může přinášet bohatství stejně jako manželství. Po několik staletí bylo typickým rysem někdejší společnosti oddělení stavů od sebe. Princip oddělení od jiných byl historicky využíván také k ochraně celibátníků, aby svůj závazek zvládli „bez úrazu“. Dnes už nejsou struktury dávné stavovské společnosti funkční. Církev navíc od svých kněží proto dnes důrazně žádá, aby pamatovali, že byli „vybráni z lidu, ustanovení pro lid a že mají žít uprostřed lidu“, jak nedávno řekl papež František na kongresu představených seminářů v Římě. Proto je osobně osvojené „farářské řemeslo“ asi důležitější než jindy.
Jan Kotas (nar. 2. prosince 1970) přijal kněžské svěcení 17. června 1995, byl sekretářem kardinála Miloslava Vlka, studoval na Papežském liturgickém institutu v Římě a od roku 2007 přednáší liturgiku na Katolické teologické fakultě UK. Liturgii slouží i v byzantském ritu. Působil ve farnostech pražské arcidiecéze a v roce 2011 byl jmenován vyšehradským farářem a členem tamní kapituly. Od 1. září loňského roku působí jako rektor kněžského Arcibiskupského semináře v Praze.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou