Kněz nemůže být jako Robinson

Vydání: 2014/7 V Soči myslí na věřící, 11.2.2014, Autor: Aleš Palán

Vtipný, skromný, vitální. O mnoha lidech něco takového říkáme. Čerstvý devadesátník P. BOHUMIL KOLÁŘ ale takový opravdu je.

Mše svatá při oslavě devadesátin P. Bohumila Koláře. Snímek Markéta Jírů

Jak jste oslavil své devadesátiny?

Říkal jsem, že žádnou oslavu dělat nebudu, ale přátelé ji udělali sami. Byla mše svatá na poděkování, sešlo se nás poměrně dost, mezi nimi i ti, které jsem dlouho neviděl.

Víru vám předali rodiče?

Maminka mi zemřela brzy, bylo jí třicet devět let, mně jedenáct. Tuberkulóza byla tehdy neléčitelná… Kvůli jejímu zdraví jsme se z Vinohrad přestěhovali za tehdejší Prahu do Hodkoviček. Farností jsme patřili do Modřan, těch pět kilometrů jsme tak chodili pěšky, i když ne úplně pravidelně. Rodiče nás sourozence vychovávali ve víře a já jsem jim za to vděčný.

Pro kněžství jste se rozhodoval už v době, kdy byla maminka nemocná?

Nerozhodoval jsem se, přišlo to naráz, to maminka ještě žila. Bylo mi asi deset roků, když mě napadlo, že budu knězem – a už mě tato myšlenka nikdy neopustila. Maminka o mém přání věděla, ale brzy zemřela. Tatínek nám dával velikou svobodu. Jeho postoj byl: Co si vybereš, budeš mít. Nenutil, nezakazoval, nechával to na mně.

Je to dobrá výchova?

Ano. Měl to z vlastní zkušenosti, pocházel z velmi chudých poměrů z malé vesničky na Šumavě, kde museli jezdit za prací do Německa na stavby. Později tatínek vystudoval kurz na průmyslovce, pak si udělal další kvalifikaci a nakonec se stal stavitelem. Měl jednoho zaměstnance a spolu dělali úplně všechno: vypracování projektu, výkup pozemku, jednání s institucemi, rozkreslení plánů, jednání o povolení stavby, objednání dodavatelů, shánění pracovníků… Věděl, že jít za svým cílem je dobrá cesta.

Hned po gymnáziu jste se hlásil do semináře.

V den, kdy začínaly naše maturity, proběhl atentát na Heydricha. Začaly popravy, zákazy vycházení, zákazy shromažďování, na ulici nesměli být pohromadě více než dva lidé. Za vyřčené slovo byli mnozí lidé popraveni. Za takových poměrů jsem se hlásil do semináře. Přijal mě tehdejší rektor, pozdější kardinál Beran a řekl mi, které doklady si mám přinést. Za pár dní jsem s nimi dorazil a dověděl se, že rektora zatklo gestapo.

Vy jste se nicméně do semináře dostal.

Nebylo to tam ve válečné době snadné. Přišel rozkaz dejvický seminář vyklidit, což byl úkol nad všechny síly. Kam jít? Nebyly dopravní prostředky, benzin byl za války jen pro vojenské účely. Naši představení měli spoustu známých, a tak se jim podařilo alespoň část seminárního zařízení odvézt do Dolních Břežan. Tam byla mnohem menší budova než v Dejvicích, zařídili jsme se v ní nouzově. Všechny místnosti byly přeplněné, využité do posledního decimetru. Přesto jsme se tam nevešli, takže jsme se střídali na směny: měsíc v semináři, měsíc doma. Měli jsme povolený ruční cyklostyl, na kterém se tiskla skripta z přednášek, a ačkoliv bylo přísně zakázáno tisknout cokoli jiného, tisklo se na něm kdeco. Kdyby to někdo vyslídil, řada lidí by skončila v koncentráku nebo na popravišti. Mezi námi ale panovala naprostá důvěra.

Po válce jste šel studovat do Říma.

Za války nikdo od nás nemohl v Římě studovat, zůstala tam ale předválečná generace studentů teologie: biskup Otčenášek, Karel Pilík, Heřman Kejmar. Nyní se ta možnost zase otevřela a z každého biskupství tam vyjelo několik bohoslovců. Mezi nimi já.

Jaký byl poválečný Řím?

Těžce vyhladovělý. Měli jsme vynikajícího rektora a vicerektora, kteří se o nás starali, jak se dalo. Řím nebyl zničený válkou, Pius XII. vyjednal s vedením obou armád, co se zdálo být nemožné, totiž že německé velení slíbilo, že nebudou bombardovat Řím, a spojenci se zaručili, že jim umožní klidný odchod. Řím je jedinečné místo.

Byl jste tam i vysvěcen.

Ano, 21. února 1948 – také „romantický“ termín, v Československu rezignovala vláda a moci se chopili komunisti. Když potom okázale slavili výročí „Vítězného února“, říkal jsem si: Aspoň přesně vím, kolik let jsem knězem.

Neuvažoval jste, že zůstanete v Itálii?

V té době bylo ještě možné se bez problémů vrátit. Samozřejmě jsme věděli, že se nic dobrého čekat nedá, ale všichni biskupové byli ještě na svých místech, existovaly kláštery, církevní školy… Brali jsme jako samozřejmost, že se vrátíme.

Vy jste se zatím stal kaplanem v Roudnici.

Pan arcibiskup Beran mě poslal do Roudnice na moje první i poslední místo. Rád na Roudnici vzpomínám. Severní Čechy mají po náboženské stránce pověst nevalnou. Byl to ukázkový příklad, jak se soudruhům daří ateistická propaganda. V kraji, kde bylo nejméně věřících, bylo zároveň nejvíc zločinnosti, problémů s alkoholem a s drogami, nejvíc rozvedených manželství, nejvíc dětí po dětských domovech. Tak to vypadá, když se žije bez Boha. Věřící tu ale byli výborní!

V Roudnici jste pobyl až do roku 1952, kdy vás zatkli.

Probošt Josef Pikora, u kterého jsem tam sloužil, byl za války v koncentráku a v roce 1950 ho zavřeli znovu – dostal dvanáct let. Dva roky jsem byl v Roudnici sám. Bylo tehdy úplně běžné, že každou chvíli zavřeli kněze, ale já zdaleka nebyl významnou kořistí, tak na mě přišla řada až později.

Co bylo záminkou?

Dostal jsem „nejkvalitnější“ paragraf: velezradu. Nikdo nevěděl, co to znamená, ale obviněný mohl dostat i trest smrti. Já pro ně byl bezvýznamnou figurkou, a tak jsem dostal jen deset let a zabavení majetku. Byl jsem zkrátka z těch nejnevinnějších.

Byl jste ve Valdicích?

Většinou ve Valdicích. Vyšetřovací vazba začala v Brně, pak nás převezli do Ostravy, kde jsem byl souzený, a odtud jsem putoval do Valdic. Tam jsem zůstal až do roku 1960, do konce věznění. Setkal jsem se tam s vynikajícími kněžími. První šli do kriminálu ti, kteří působi-
li velice dobře a od těch mohl člověk jako já hodně pochytit. Ostatních vězňů – vrahů a lupičů – tam bylo zhruba jedno procento, velká většina byla „protistátních“. Pán Bůh dokáže vždycky všechno použít k dobrému.

Když jsem dělal knihu rozhovorů s P. Pilíkem, říkal, že už v kriminále začal uvažovat v intencích fokolarínské spirituality.

Ano, už za mřížemi jsme si uvědomovali, že společenství je pro kněze nezbytné. Kněz nemůže být sám jako Robinson. Společenství se v kriminále vytvářelo automaticky tím, že nás zavřeli. Uvažovali jsme, že až nás pustí, budeme se blízce stýkat i nadále. Když jsem se pak seznámil s touto spiritualitou, bylo vidět, že to padlo na úrodnou půdu.

Pustili vás v květnu 1960 na velkou amnestii. Předpokládal jste, že kněžskou službu nebudete moci vykonávat?

Věděli jsme jistě, že nám státní souhlas nedají. Všichni jsme dělali dělníky, na stavbách, v továrnách… Já byl ve velkoskladu čisticích prostředků, denně jsem měl v rukou nebo na zádech stovky metráků, za každého počasí 
– ať byl mráz nebo vedro. Mělo to tu výhodu, že jsem potom desítky let nebyl nemocný, tak se tam člověk otužil a zesílil. Potkával jsem se tam s lidmi, kteří se nikdy v životě nesetkali s knězem ani s podmínečně propuštěným zločincem.

V roce 1968 jste se vrátil do Roudnice.

Když se 1968 zmírnily poměry, pan biskup Tomášek vyjednával s úřady, aby kněží – vysloužilí zločinci – mohli dostat státní souhlas k duchovní službě. V Roudnici byl kněz, který vzhledem ke svému věku žádal o něco menšího, tak se hodilo, abych tam šel znovu já. Děti, které jsem učil ve škole, už byly rodiči. Za dobu, co jsem v Roudnici zůstal, tam vyrostla ještě celá další generace, takže v některých rodinách znám sedm generací.

Jak šlo za normalizace žít fokolarínskou spiritualitu?

Všechno bylo zakázáno, každé sebemenší shromáždění muselo být nejméně tři týdny předem povoleno Okresním národním výborem, jakákoli náboženská výchova byla možná jen ve škole na základě písemné žádosti obou rodičů, kde ovšem těm rodičům řekli, že se dítě potom nedostane na žádnou školu. Člověk byl pořád jednou nohou v kriminále. Přitom Dílo Mariino úžasně vyrostlo. Dělo se tak za těch nejtěžších poměrů, je to dost dobře nevysvětlitelné. Pán Bůh dokáže chodit zavřenými dveřmi.

Roudnici jste opouštěl v roce 1990?

Jen napůl, ještě více než rok jsem tam jezdil o nedělích. O záležitosti všedních dnů se dělili kněží ze sousedních farností. Až na konci roku 1991 jsem tam skončil úplně.

To musela být pěkná doba, obnovovat seminář a fakultu, podílet se na novém vzniku.

Bylo to pěkné a náročné, všechno vydupat z ničeho, kvalifikovaní lidé nebyli, zkušenosti jsme neměli… Když se seminář obnovoval, musel kardinál Tomášek vytáhnout tři faráře: Pilíka jako rektora, Baxanta jako vicerektora a mě jako spirituála. Stal jsem se jím proto, že nikdo lepší nebyl k dispozici.

Šel jste do toho intuitivně, nebo jste měl nějaký vzor?

Vzorem mi byli hlavně ti, kteří byli mými představenými, profesory a spirituály, když jsem studoval. Na fakultě jsem působil do roku 2002.

Pak jste šel do penze. Vypomáháte ještě v duchovní službě?

Nakolik mé síly stačí. Říkám, že příštipkařím, a dělám to velmi rád. Už jsem vystřídal všech osm diecézí naší republiky, takže jsem se musel dobře naučit křestní jména všech biskupů, abych to při mši nespletl. Díky Bohu se mi nikdy nestalo, že bych neměl co dělat. Naopak mám pořád spoustu restů.

Působíte velmi vitálně a zdravě.

To máte, jako když se umyje staré auto… Moc mě těší, jak se uchytilo Dílo Mariino. Benedikt XVI. říkal, že na koncilu nikoho nenapadlo, že v církvi vyrostou taková hnutí. Ale pak promluvil Duch Svatý a dal jim vyrůst, aby přinesla oživení života církve a skutečný apoštolát mezi všemi vrstvami a ve všech oblastech. Celá životní zkušenost mi připomíná, že ať Bůh pošle člověka do jakékoliv situace, dovede všechno použít k dobrému. Že, jak říká-
me při mši svaté, „je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom mu vždycky a všude vzdávali díky.“ Za všechno a s radostí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

kněz NESMÍ být jako Robinson Nyvlt 13.2.2014 10:12

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay