26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Klauniáda je nejlepší práce na světě

27. 11. 2013

|
Tisk
|

Některé onkologické pacienty obrečím, ale složím se až doma, říká Veronika Bartošová. Snímek archiv Zdravotního klauna

Vydání: 2013/48 Církev zřídí fondy, 27.11.2013, Autor: Iva Marková

Zdravotní klauni. Lidé, kteří si nasadí červený nos a jdou do nemocnice rozesmát pacienty. Jedním z nich je VERONIKA BARTOŠOVÁ.

Jak vás napadlo být zdravotním klaunem?

Hledala jsem práci a náhodou jsem narazila na inzerát, který vyzýval zájemce ke konkurzu na zdravotního klauna. Něco ve mně mi říkalo, že to je ono, a tak jsem to zkusila. Prošla jsem sítem tří konkurzů, které pro mě byly zároveň velkou školou, a byla přijata. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale musím říct, že tato práce je můj splněný sen. Po něčem takovém jsem toužila od svých čtrnácti let, protože jsem komediantka.

Jak takový konkurz probíhá?

Konkurz vedl zakladatel Zdravotních klaunů Gary Edwards – on má „čuch“ na lidi a na to, co v člověku je, nebo není. Dával nám otázky, různé úkoly, náměty, oblékal nám různé oděvy. Jedné účastnici dal třeba pod šaty dvanáct nafouknutých balonků, ona je musela držet a zároveň reagovat na jeho otázky. Zkrátka nás učil klauniádě.

Co je to klauniáda?

Klauniáda je předání energie a síly. Vždy chodíme ve dvojici a spolupráce je samozřejmě velmi důležitá – musíme si navzájem nahrávat, nahazovat, spolupracovat. Je třeba umět zpívat, a když to neumím, musím to umět prodat. Ke klauniádě patří muzika, tanec i práce s jazykem, hledání dvojsmyslů. Když třeba kolega bude chtít, abych udělala klik na jedné ruce, vezmu jeho ruku a začnu s ní „klikovat“. A to nejdůležitější, co musí mít každý zdravotní klaun, je mise. Naše mise je třeba pověsit záclony v pokoji nebo naučit děti správné hygieně. Nemůže to být vulgární nebo násilné. Nakonec dobrou klauniádu vždycky poznáme podle toho, že se při níi jako klauni bavíme mezi sebou. A to všechno děláme proto, aby člověk, k němuž přicházíme, na chvíli zapomněl na to, kde je a co tam dělá. Klauniáda je nejlepší moc i nejlepší práce na světě.

Pro klauna je asi hodně důležité mít v sobě empatii, umět improvizovat…

Ano, nikdy dopředu nevíme, k jakým pacientům půjdeme, to nám někdy sestřička řekne v rychlosti přede dveřmi. Během tří vteřin, když vejdeme do pokoje, musíme odhadnout prostor a náladu, vycítit atmosféru – beze slov, jen pohledy… Miluju tyhle situace: vejdeme, tři vteřiny je ticho, jen pohledy, nikdo neví, co ho čeká – ani my, ani pacienti. To jsou moc pěkné okamžiky.

Jak se vyrovnáváte s faktem nevyléčitelných nemocí u dětí, s tragikou jejich života?

Právě díky našim misím. My nemůžeme děti litovat, dojímat se tím, že třeba příště už tam nebudou, protože mezitím zemřou, zkrátka brečet nad nimi. To je vůbec nezajímá! Je zajímá, že tam vleze nějaká praštěná sestra Obroučková, chce jim pověsit záclony a chová se přitom nemožně. To berou jako fakt, reagují na to a smějí se. Pravda, často musím ty děti pak „vydýchat“ a některé onkologické pacienty obrečím, ale složím se až doma.

Kde všude působíte a jaký máte tým?

Jsem členkou východočeského týmu, kde nás je celkem šest. Nabízíme různým subjektům své služby – například do nemocnic chodíme už konkrétní den v týdnu. Pracujeme podle měsíčního plánu a působíme třebav nemocnicích Ústí nad Orlicí, Svitavy, Náchod, Trutnov, Hradec Králové, Pardubice, Jičín, v domovech důchodců atd. Pracujeme vždy ve dvou a ty dvojice různě střídáme, jak má kdo čas.

Jak vás přijímá vedení a personál zdravotnických zařízení?

Nejkrásnější spolupráci máme s orlickoústeckou nemocnicí. Tam je radost přijít – oni si váží nás a my jich. Chodíme zde na všechna tři dětská oddělení, tedy kojenecké, dětské a JIP.

To než obejdete, musíte být dost vyčerpaní.

Přesně tak. Ani nejde slovy říci, co znamená dělat v nemocnici tři čtyři hodiny klauniádu. To tam necháte ze sebe úplně všechno…

Jak se vám pracuje se seniory?

S nimi mě to moc baví. Někteří nám rádi vyprávějí a musím říct, že ti lidé mají často pohnuté osudy. Chodím k nim sice s červeným nosem, ale také ve večerní róbě a s vysokými podpatky a respektem – zkrátka jako slečna Niki. U nich máme povinnost noblesy, morálky. Všimla jsem si, že starší dámy milují boty. Naposledy jsme byli v domově důchodců a tam hráli v tomto oblečení hokej – a já měla ty vysoké podpatky, hokejku, puk a dělala jsem nájezd na branku. A ty dámy stále sledovaly nohy, smály se a bavily. Mají také rády, když se můžou něčeho dotýkat nebo k něčemu čichat. Princip klauniády platí i tady, ale s velkým klidem. Musím říct, že na geriatriích se hodně učím. Měla jsem i moc hezký vztah se svou babičkou, z toho čerpám dodnes.

Jak na vás reagují starší lidé? Stane se, že vás někdo vůbec nepřijme?

Ano, jistě – a kolikrát je to jediné právo dotyčného člověka. My to samozřejmě respektujeme. Víte, podmínky v domovech důchodců jsou někdy velmi smutné – čtyři lidi na pokoji bez soukromí, mají jen postel a skříňku, děti přijedou jednou za čas pro důchod… My se nad to všechno musíme jako profesionálové povznést. Tohle mám velmi za zlé komunismu, který nás připravil – mimo jiné – o úctu ke stáří.

Procházíte dalším vzděláváním?

Ano, Gary se o nás úžasně stará. Organizace Zdravotní klauni působí po celém světě a všichni máme dvakrát ročně mezinárodní workshopy, kde se vzájemně potkáváme. Všechny nás spojuje osobnost Garyho, je toúžasný člověk. Představte si, že před dvěma roky založil Zdravotní klauny v Palestině a podnět k tomu dal Izraelec, který jim nadále pomáhá! Máme také speciální geriatrické workshopy nebo psychologické supervize, kde můžeme řešit, s čím si nevíme rady. Tady se setkávám s příběhy kolegů z celého světa a někdy je to velmi drsné. Někteří vyprávěli, že na ně geriatričtí pacienti křičeli, kolik lidí poslali do plynu nebo že si koupili děvče a znásilnili je… Máme také dvakrát ročně školení v rámci českého týmu a vzděláváme se i hudebně – Gary je ostatně profesionální hudebník.

Je něco, co na té práci těžko přijímáte?

Ano. Pocházím z kubánsko-romského svazku, a proto mám zvláštní slabost pro romské rodiny. Snažím se jim dávat víc než jiným, ale nesnáším jejich vulgaritu. Jednou jsem slyšela, jak se romský táta smál a bavil vulgaritou svých dětí, a to mě naprosto znechutilo.

Je jasné, že ke své práci máte dispozice, ohromný temperament, talent. Ale přece jen: proč ji děláte?

Protože to je nejlepší práce na světě! Řeknu vám něco o sobě: Já jsem se v životě docela protloukala. Můj otec byl Kubánec a matka Romka, ale v životě jsem je neviděla. Od malička jsem byla v dětském domově, odkud si mě v pěti letech adoptovala moje maminka. Někdy se stydím za svůj romský původ a není mi z toho dobře. Necítím se být Romkou a vždycky raději nejdřív říkám, že otec byl Kubánec. Byly situace, že kdybych přiznala romský původ, skinové by mě zmlátili. Setkávám se s opovrhováním – musela jsem třeba ukazovat jízdenku, než nastoupím do vlaku, nebo mi průvodčí hodně sprostě vynadal, že by si taky šel pro sociální dávky a jezdil první třídou. Víte, když to jde, raději jezdím v první třídě, protože tam mám větší klid. Hodně ran jsem dostala i rozdala. Věděla jsem, že od skinů mi hrozí nebezpečí, že dost lidí mě nemá rádo… A do toho přišel zdravotní klaun. Ta práce mi zachránila život, je to mé zadostiučinění. Dělám něco, co mě baví, a beru za to mzdu. Dělám nejlepší práci na světě a jsem v tom dobrá. Jsem šťastlivec! No, a vidíte: šéf novozélandských klaunů se mě ptal, jak jsem „namíchaná“, a když jsem mu to řekla, odpověděl mi, že to je ta nejlepší kombinace!

Jsou podle vás Češi rasisté?

Viděla jsem tady hodně nenávisti kvůli rase. Za hranicemi se cítím volněji, je tam jiná mentalita, jiná atmosféra mezi lidmi. Tam nikomu nevadí, že mám tmavou barvu kůže, nebývám tam středem pozornosti. Ale v Česku jistě žije také dost laskavých a tolerantních lidí.

Jak jste se dostala k víře?

V pěti letech jsem přišla k náhradní mamince, která chodila do kostela a brávala mě s sebou. Pamatuji se, jak mě fascinovaly varhany a zpěv na kůru. V devíti letech jsem byla pokřtěna. Navštěvovala jsem i setkání mládeže, chodila jsem do skauta – byla jsem docela aktivní katolické dítě.

Jak vnímáte se svým temperamentem katolíky v Česku?

Jsem ráda, že žiji v zemi, kde je náboženská svoboda. Chybí mi tu jen víc odvahy říkat věci, které jsou pro člověka důležité. Chybí mi tu odvaha zastávat se slabších a konkrétně jednat na obranu tam, kde se děje bezpráví. Jako křesťané jsme královské krve, což nás zavazuje takto žít. Jenže my jsme trochu studení čumáci a trochu i bubáci. Mračíme se a radost z Pána Boha nikde. Proto si vybírám, kam půjdu do kostela na mši. Pro mě je důležité, abych rozuměla kázání a byla poučena, abych cítila pospolitost věřících, že jsem přijímána. Takové místo jsem našla na Orlici u Letohradu, kde slouží pan farář Václav Vacek, kterého si moc vážím. Křtil mě a provází celou naši rodinu. Také ve zdejším kostele se mi dýchá dobře, neboť se tam mluví na rovinu – o Bohu i o životě. Vzhledem ke své vytíženosti nestíhám být na mši pokaždé, ale když už tam jsem, je mi tam moc příjemně.

Jak vás přijímá komunita věřících obecně?

Snad dobře. Je to různé. Víte, dokud nezazpívám, někteří koukají skrz prsty a měří si mě divným pohledem. S tím jsem tak nějak smířená. Mám pěknou příhodu: vycházela jsem po mši z kostela, hráli jsme na svatbě a já si samou radostí pobrukovala a pohvízdávala. Jedna paní se na mě obořila, že nemám slušné vychování. Já na to, že mám. Tak proč prý pískám? Odpověděla jsem, že si myslím, že to Pánu Bohu nevadí a že má taky radost. „Ale mně to vadí,“ odvětila paní. Musela jsem se zasmát – řekla to velmi trefně. Prožila jsem pár hezkých roků v diecézním centru Vesmír v Orlických horách, když tam byl ještě pan farář Rousek. Na toho moc ráda vzpomínám. Kolik ten si se mnou užil trápení a snad i radosti! Tam mi také bylo dobře.

Pomohla vám víra v práci zdravotního klauna?

Samozřejmě! Mám naději – za ty nemocné lidi i za sebe…

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou