Když různost neodděluje, ale přibližuje

Vydání: 2010/25 Milada Horáková, 15.6.2010, Autor: Alena Scheinostová

Berkat znamená v čečenštině štěstí. A je to také jméno občanského sdružení, které založila válečná zpravodajka Petra Procházková, aby lidem ze zemí zničených válkou pomáhalo štěstí znovu najít. Kromě aktivit v zahraničí podporuje Berkat také ty, kteří přicházejí do Česka hledat nový domov. PARISA ZARGARI je jednou z jeho pracovnic. Na pomoc integraci cizinců do života české společnosti vymyslela a uskutečnila ideu komunitního centra, kde by se migranti a Češi mohli navzájem potkávat, poznávat se a nacházet zde nová přátelství.

Narodila jste se v Praze, váš mateřský jazyk je čeština, české máte i občanství. Vedle toho jste ale také Peršanka a občanka Íránu. Jak jste jako dítě prožívala svou bikulturnost a odlišnost od většiny?

Jako malá jsem to moc nevnímala. Věděla jsem, že máme trochu jiný rodinný režim než běžné české domácnosti, ale s nějakou zvláštní xenofobií jsem se nesetkávala. Táta je Íránec, takže doma odjakživa vaříme skoro jenom perskou kuchyni, slavíme Vánoce, ale i perský nový rok, máme perské koberce… Hudba zněla doma perská, četli jsme si i perské pohádky, táta se mnou vždycky také persky mluvil. Což byly přirozeně silné vlivy, daleko silnější, než jsem v dětství dokázala zreflektovat, protože mně to všecko přišlo normální.

Íránce si Češi automaticky spojují s islámem. Vy ale nejste muslimka.

To opravdu nejsem. Ani můj otec není muslim, i když jeho rodina formálně muslimská je. Táta se považuje za ateistu a já vyrůstala v sekulárním prostředí. Svoji duchovní cestou jsem si šla sama a dospěla jsem ke křesťanství – i když mne samotnou to stále ještě překvapuje, protože ze začátku jsem k němu cítila spíš nedůvěru.

V čem ovlivňuje vaše zkušenost z rodiny vaši současnou profesi?

Ovlivnila už samotný její výběr. Hlavní ale je skutečnost, že situaci cizinců u nás vnímám ze strany svého tatínka. Otec je tu už padesát let, celý ten proces emigrace a následného života v úplně jiné kultuře je však u něj stále citelný. Prožívám to s ním, a vím tak, jak nesmírně těžké to je. I díky tomu mám pro lidi v obdobné situaci jakési „antény“. A také mě díky mému vzhledu a jménu cizinci líp přijímají – často si nejdřív myslí, že jsem jedna z nich. Rychle tak mezi námi vzniká důvěra a jsou ke mně od začátku otevřenější.

Do Berkatu jste nenastoupila hned po škole. Zajímaly vás dějiny kultury, zabývala jste se moderním tancem, pracovala v tanečním časopise…

Jenže pak už jsem cítila, že mě to ani profesně, ani osobně nenaplňuje a že se chci víc věnovat lidem. Jako dobrovolnice jsem začala spolupracovat s Organizací pro pomoc uprchlíkům, se kterou jsme přes taneční konzervatoř Duncan centrum pořádali taneční dílny pro děti z uprchlických táborů. Pak jsem začala docházet do YMCY na multikulturní ženské debatní skupiny, jednu začala vést, seznámila se s Berkatem a nakonec jsem tu zakotvila. Nejdřív jsem pracovala na zahraničních projektech, ale současně jsme s kolegyní rozvíjely myšlenku komunitního centra pro cizince v Česku. Podařilo se nám získat grant z Evropské unie, a tak už přes tři roky může InBáze fungovat.

Co si představit, když se řekne komunitní centrum pro migranty a českou veřejnost?

InBáze poskytuje komplexní systém služeb – to znamená, že se snažíme člověka, který k nám přijde, co nejvíc zapojit do našich činností. Klient přijde třeba proto, že potřebuje zlegalizovat dokumenty, aby v Česku našel práci. Přitom zjistíme, že neumí česky; ovšem tuto znalost potřebuje, aby práci dostal. Nabídneme mu tedy kurz češtiny. Aby na něj mohl chodit, potřebuje pohlídat dítě, což mu umožníme v našem dětském koutku. Je tu i pracovní poradce, psychoterapeutka, volný internet, programy pro děti a tak dál. A ženy, které si potřebují popovídat, mohou chodit na tzv. kruhy, což je naše nejstarší aktivita vycházející ještě z projektu multikulturních skupin v YMCE. Setkávají se tu cizinky všech pobytových i sociálních statusů a Češky, které to zajímá a chtějí naše klientky nějak podpořit, seznámit se s nimi. A podobně funguje také novější Pánský klub, kde se chlapi sice nescházejí s doutníkem a irskou whisky, ale jednou za čtrnáct dní si tu pořádají přednášky – třeba představují země, ze kterých přišli.

Zejména vaše dětské programy mají dobrou pověst – v roce 2007 jste za ně dokonce dostali výroční Cenu Nadace O2. Co všechno pro děti migrantů podnikáte?

Ta cena byla za naše pražské programy, kdy s dětmi chodíme do přírody či za kulturou, pořádáme pro ně tvůrčí dílny, soutěže a hry anebo společné oslavy narozenin a podobně. Díky penězům, které jsme od O2 dostali, jsme pak mohli naši činnost pro děti přenést také na venkov – na bývalém schwarzenberském dvoře v jihočeských Rakovicích jsme v roce 2008 otevřeli venkovské komunitní centrum, kde pořádáme dětské programy a letní tábory, a to ve spolupráci s místními obyvateli, abychom to i tam trochu oživili. Hlavní myšlenka InBáze je, aby se naši klienti a Češi navzájem seznamovali – takže aktivity vymýšlíme tak, aby se mohly zapojit i rakovické děti.

Jak vás místní přijímají?

Nejdřív se báli: vůbec nevěděli, co je čeká, obávali se, že tam bude nějaký uprchlický tábor. Ale my jsme se opravdu snažili – zašli jsme do školy, za panem starostou, a dokonce jsme osobně zvonili u dveří a zvali jsme maminky s dětmi na naši zahajovací akci. K našemu překvapení pak skutečně přišlo strašně moc lidí. Ukázali jsme jim celý ten prostor, děti se hned začaly navzájem seznamovat… Pak se už místní děti účastnily i našeho letního tábora. Děti totiž nemají vůbec problém seznamovat se s cizinci, a pokud mají nějaký předsudek, je většinou implantovaný od dospělých.

Je pravda, že zvláště vůči lidem z Východu jsou v Česku předsudky dost silné. Setkáváte se s tím?

Lidé s předsudky většinou ani nemají zájem se něco hlubšího dozvědět. My se z povahy věci spíš setkáváme s lidmi, kteří jsou otevření a něco se dozvědět chtějí.

Zdá se, že InBáze i celý Berkat se více soustřeďují na pomoc ženám. Jsou ženy-migrantky početnější? Ohroženější? Potřebují zvláštní péči?

Na tom se podílejí dvě skutečnosti. Jednak Berkat zakládaly ženy – Petra Procházková a Jana Hradílková – a ty kolem sebe soustředily společenství dalších žen. Původní projekty Berkatu v Čečensku a Afghánistánu jsou zaměřeny na ženy a jejich svépomocné aktivity. Když se pak činnost Berkatu rozšířila o pomoc cizincům v Česku, zjistili jsme, že ženy skutečně v rámci celého procesu emigrace a integrace ohroženější jsou – a sice proto, že se musejí postarat o děti. Často se setkáváme s tím, že muž se zhroutí a všecko to „prožívá“, ale žena si to jednoduše nemůže dovolit a musí dál nějak fungovat. Takže většina klientek jsou opravdu ženy. Je to takový kruh – tyhle ženy se najednou ocitají v roli živitelek rodiny, což úplně staví na hlavu patriarchální model, ze kterého přišly. To následně začíná dělat problémy i v jejich rodinách. Snažíme se je tedy cíleně podporovat i v tom, aby se stávaly skutečně samostatnými: vzdělávaly se, rozvíjely, naučily se myslet i samy na sebe… Ukotvení žen, které sem přicházejí, v patriarchálním modelu je ve srovnání s Češkami nesrovnatelně hlubší, a to třeba i v zemích, jako Gruzie nebo Bělorusko, které jsou nám kulturně poměrně blízké.

Lidé v Česku často chtějí pomáhat, ale přitom si nejednou kladou podmínku, že si druhý musí pomoc zasloužit. Zaslouží si migranti naši pomoc?

Naše organizace pomáhá lidem ve špatné životní situaci, aby se podmínky, v nichž žijí, staly co nejrovnějšími s podmínkami většiny. V tomhle případě si nic zasloužit nemusejí, jejich špatná situace je reálná. Zároveň se ale vždycky snažíme, aby oni sami byli od začátku co nejaktivnější. Poskytneme jim pomoc i podporu, ale chceme s nimi vést rovnocenný partnerský dialog, a ne aby pasivně přijímali charitu. Tomu napomáhá například i náš projekt ethnocateringu – naše klientky tu vaří svá tradiční jídla, která pak dodáváme na nejrůznější společenské akce. Takhle u nás vyrostla jedna Gruzínka, která tu začínala jako uklízečka, ale teď je po řadě rekvalifikačních kurzů samostatnou manažerkou cateringových akcí. Což je ideální model: klient se postaví na vlastní nohy a přestane na nás být závislý.

Co bychom mohli a měli my křesťané udělat pro to, aby se situace cizinců u nás zlepšila a aby se jim tu žilo lépe?

Přestat se jich bát. A přestat se bát lidí s jiným náboženstvím. Při osobních rozhovorech s lidmi jiných vyznání, kteří k nám přicházejí, často zjišťujeme, že je pro ně duchovní život nesmírně důležitý, že mnohokrát žijí daleko duchovněji, než je zvykem v Česku. A obvykle jsou velmi otevření. Ať to jsou muslimky z Čečenska, pravoslavné křesťanky z Gruzie anebo buddhistky – ony svou víru opravdu žijí, a přitom je vůbec neodděluje od ostatních lidí, ale naopak je k nim přibližuje. V Rakovicích teď v rámci jednoho projektu slavíme svátky napříč různými náboženskými tradicemi – na oslavu konce ramadánu přijeli lidé z muslimské komunity, byli tam i křesťané, místní a my jsme se snažili představit, co konec ramadánu znamená: měli jsme ramadánovou hostinu, promítal se film, debatovalo se. Při začátku adventu jsme zase našim klientům ukazovali, co pro křesťany znamená advent. Přes společné aktivity zjišťujeme, že se navzájem můžeme velmi obohatit. A že se můžeme přijímat nejen přes to, co máme společné, ale i přes to, co je odlišné.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay