Když mě něco osloví, tak musím reagovat

Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007, Autor: Radek Gális

„Cílem je cesta,“ tvrdí Helena Faberová, která v Českých Budějovicích roku 1990 zakládala Charitu. Dovede naslouchat obětem poválečného vyhnání Němců stejně jako ženám donuceným k prostituci. Za snahu o smíření Čechů a Němců jí v červenci minulého roku udělil německý prezident Horst Köhler státní vyznamenání Záslužný kříž na stuze. Ocenil tak činnost, kterou vykonala jako předsedkyně českého Sdružení Ackermann-Gemeinde.

Kdy jste se dozvěděla o Sdružení Ackermann-Gemeinde?

V 70. letech, když jsem pracovala na českobudějovickém biskupství, jsem se seznámila s paní Marií Weissovou, která z Mnichova přivážela materiální pomoc pro kněze, studenty teologie a vícečlenné rodiny. Ale až po revoluci jsem se dozvěděla, že je členkou Sdružení Ackermann-Gemeinde. Tuto organizaci založili roku 1946 v Německu katolíci vyhnaní po válce z Československa. Uznávali vinu Německa na vzniku války a přáli si s námi navázat nové, lepší vztahy na základě křesťanských principů odpuštění viny a lásky k bližnímu. Od roku 1995 jsem členkou této německé organizace, a když vzniklo v roce 1999 Sdružení Ackermann-Gemeinde i u nás, stala jsem se jeho předsedkyní. České sdružení je samostatnou organizací, jež má podobné cíle jako německá. Jde nám o uznání historických chyb, které se staly, smíření a navázání dobrých vztahů mezi Čechy a německou menšinou v České republice i mezi oběma státy.

Proč je i po 60 letech problém vyhnání Němců pořád živý?
Stále ještě žijí generace lidí, kteří byli velice těžce postižení – jak z české, tak i německé strany. Češi zažili rok 1938 a 1939, kdy byli vyhnáni z pohraničí. Němci, ať vinní, či nevinní, pak zase zažili odsun v roce 1945 a 1946. Divoký odsun po válce byl bohužel z české strany spojen s mnoha ukrutnostmi. Téma vyhnání je stále citlivá záležitost, neboť ještě žijí přímí účastníci a pamětníci těchto událostí.

Všímáte si rozdílu slov odsun, vyhnání a transfer obyvatel?
Tehdejší poválečné události vnímám jako vyhnání. Ale nevadí mi, když jiní používají slova odsun nebo transfer. Nejsem typ člověka, který lpí na lingvistických detailech. Domnívám se, že se jednalo o vyhnání lidí, kteří sami o sobě nebyli nepřáteli českého národa. Uznávám předválečnou vinu sudetských Němců, ale uvědomuji si, že určitou národní skupinu lze velmi snadno zneužít a zmanipulovat. Hitler, jenž byl evidentním zločincem, zajistil před válkou pro Němce práci. Stavěl silnice, budoval válečný průmysl, takže naivní lidé se mohli domnívat, že má správný program.
Stejně tak byli u nás lidé po válce zmanipulovaní komunismem. Vnímali, že nás osvobodili Rusové, že komunisté chtějí sociální spravedlnost, ale nevnímali negativa státního terorismu a totalitarismu, který vláda komunistů přinese. Nebezpečím každého totalitního systému je, že dovede zmanipulovat lidi. Předkládá jim pozitiva, slibuje vzdušné zámky a spousta lidí se nechá nachytat. Pak bývají zklamáni a rozčarováni a litují svých postojů. V dané situaci třeba jednali tak, že poškodili státnost nebo vztahy mezi dvěma národy. Chápu poválečnou atmosféru a to, co se stalo s Němci, ač to považuji za nespravedlnost. Podle mě se jednalo o pomstu, jež nemá s křesťanstvím nic společného. Stejně dokážu pochopit, že se sudetští Němci nechali před válkou zmanipulovat. Zažívali tehdy velkou nezaměstnanost a obavy z budoucnosti, a když viděli, že v Německu jde hospodářský vývoj k lepšímu, nechali se lehce ovlivnit.

Narodila jste se před válkou, kdy zde žili pohromadě Češi, Němci a Židé. Vzpomínáte si na multietnickou společnost?
Maminka dokonce pochází z budějovické německé rodiny. Otec byl Čech a mě od dětství vychovávali česky. V Praze, kde jsme žili, jsem chodila do českých škol. Maminka, původem Němka, byla velmi vyhraněná vůči nacismu. Snažila se nás vychovávat česky i za války. Bylo mi potom divné, proč někteří naši příbuzní nebo známí museli po válce odejít. Jako dítě jsem to nechápala, neboť jsem je znala jako hodné lidi. Když jsem se později provdala za muže, který byl lesním inženýrem, odstěhovali jsme se na Šumavu. Tam jsem viděla území, odkud vyhnali Němce, a v něm zbořené domy, kostely, zanedbané hřbitovy. Říkala jsem si: Co jsme vyhnáním všech Němců, kteří zde po staletí žili, získali? Jen zemi nikoho. Cítila jsem proto vyhnání Němců jako čin, kterým jsme si spíš uškodili než pomohli. Nespravedlnost jsem vnímala i z podmínek, za jakých zde žili Němci, kteří tu směli po válce zůstat.

Poválečný odsun Němců tedy neschvalujete?
Nemyslím si, že bylo tehdy spravedlivé vyhnat úplně všechny Němce. Chápu poválečnou atmosféru, ovlivněnou tím, co za války Němci provedli, a sama jsem nikdy nesouhlasila s nacismem stejně jako moji rodiče. Jsem ale proti pojmu kolektivní vina a proti potrestání všech jen na základě příslušnosti k určité národnosti.

Myslíte, že prezident Havel předběhl dobu, když se počátkem 90. let Němcům za vyhnání omluvil?
Právě proto si ho velice vážím, že dobu předběhl. Totiž čekat vždycky, až uzraje správná doba, znamená někdy tu dobu prošvihnout. Člověk, který předbíhá dobu, se vždy vystavuje nebezpečí, že nebude pochopen. Musí počítat, že na sebe bere riziko.

Za své aktivity napomáhající česko-německému smíření jste dostala od německého prezidenta státní vyznamenání. Jak jste přijala zprávu o ocenění?
Bylo to velké překvapení a samozřejmě jsem měla velkou radost. Velice si toho vážím. Už proto, že mě musel navrhnout někdo z německé strany, a návrh napřed schvalovala komise, než jej mohl prezident podepsat. Německá ambasáda mi pak nabídla, abych si na předání ceny do Prahy pozvala nejbližší příbuzné a přátele. Atmosféra byla moc hezká a manželka velvyslance mi později řekla, že málokdy zažila na vyslanectví takovou skupinu lidí, kde jedni přejí druhým a mají se rádi.

Kromě smíření se zabýváte i pomocí obětem obchodu se ženami. Jak jste se k problematice dostala?
Jako u mnoha dalších věcí v mém životě, ani zde nešlo o přímé osobní rozhodnutí. Jako místopředsedkyně Unie katolických žen ČR jsem v roce 1997 dostala pozvání na evropskou konferenci křesťanských žen proti obchodu se ženami. Z 19 evropských zemí se nás sešlo asi 70 žen, z České republiky jsem byla jediná. Velmi mnoho tam bylo řeholnic, které akci zorganizovaly. Prvně jsem se dozvěděla, že existuje evropská síť křesťanských organizací, které se snaží pomáhat ženám, jež se staly součástí nucené prostituce a oběťmi obchodu se ženami. Ten se u nás rozvinul po listopadu 1989. Prostituce sice byla už za totality, ale její rozšíření a obchodování se ženami umožnily až otevřené hranice. Nucená prostituce je záležitostí organizovaného zločinu. Je třeba, aby se na jeho potírání spojily mezinárodní síly a organizace.

Viděla jste od začátku v pomoci prostitutkám oblast, kterou se má církev zabývat?
Kdo jiný by jim měl pomáhat než křesťané? Proto jsme založili projekt Magdala, jehož filozofií je pobídka těmto ženám: Vrať se domů, máš šanci začít nový život. Magdala je místo ve Svaté zemi, odkud pocházela Marie z Magdaly. S lítostí musím říct, že projekt nebylo snadné v křesťanských kruzích prosadit. Je snazší oslovit lidi, aby přispívali na seniory, nemocné, postižené nebo sirotky. Jenže získávat peníze na pomoc prostitutkám mnozí považují za něco, co není pomoci hodno.

Jak se na pomoc prostitutkám dívá katolická církev?
Když jsem dostala pověření České biskupské konference, abych se v problematice angažovala, šla jsem s projektem Magdala za tehdejším českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou. Nejprve řekl, že pomáhat prostitutkám by měly spíš sociální úřady a jiné organizace a policie, že pro katolické ženy to není vhodná aktivita. Odpověděla jsem: Proč ne? A citovala z Písma, že prostitutky a celníci nás mohou předejít do Božího království. Biskup Liška byl chvíli zticha a pak řekl: S projektem tedy začněte.

Co vás osobně ubezpečovalo, že se věnujete správné věci?
Přiznávám, že ani v Unii katolických žen nebyl hned napoprvé projekt pozitivně přijat. Za takovou věcí si ale musíte stát. Toto téma mě oslovilo, i když jsem o problému zpočátku nic nevěděla. Pak mě pozvali do Milána na konferenci sester dobrého pastýře. Tam jsem poznala krásnou Albánku, kterou jako pannu prodal vlastní bratr obchodníkům se ženami. Chtěla sice utéci, ale obchodníci ji týráním a výhrůžkami přinutili, aby chodila na ulici a vydělávala svým tělem. Pak ji prodali do Holandska, kde se nakazila pohlavní nemocí, a musela do nemocnice. Měla štěstí, že se dostala k řeholním sestrám a pak do integračního programu. Ale i u nás jsem se seznámila s děvčaty, která se buď z naivity, nebo hlouposti dostala do svízelných situací.

Pomáhají obětem křesťanské řády a kongregace i u nás?
Ano, jsou to sestry dobrého pastýře. Adresy domů, kde žijí oběti obchodu se ženami, se tají. Je to choulostivá záležitost.

Když se do akcí pouštíte, chcete dosáhnout určitého cíle, nebo už je sama pomoc motivem, abyste se té činnosti věnovala?
Cíl je ta cesta. Při práci v neziskových organizacích, ve Sdružení Ackermann-Gemeinde i v projektu Magdala jde o určitou formu pozitivní činnosti v něčí prospěch. Samozřejmě, že se setkávám i s neúspěchem nebo zklamáním, ale to je součástí každé činnosti. S tím počítám. Nemůžu být přesvědčená, že všechno, co dělám, se setká s pochopením. Ale samozřejmě mám velkou radost, když zjistím, že moje práce má smysl, a když někdy vidím výsledky toho, o co se snažím. Výsledky ale nejsou tím hlavním. Důležité je dělat podle svědomí, co můžu, pokud jsem byla jakýmsi způsobem oslovena. Někdy mám pocit, že si téma vždy člověka vybere. Magdala byla pro mě překvapením, že jsem se do té problematiky dostala, neboť sama bych si ji nevybrala. K problematice česko-německých vztahů jsem se dostala tak, že jsem viděla dobré dílo členů Ackermann-Gemeinde. Mám pocit, že když mě něco osloví, tak musím nějakým způsobem reagovat. Mým cílem je dělat, co můžu.

Pomáhá vám, že jste věřící?
Samozřejmě. Nevím, zda bych se těmto tématům věnovala, kdybych věřící nebyla. Nedovedu to úplně posoudit. Myslím si ale, že je mnoho velmi dobrých lidí, kteří nejsou věřící, a přesto se angažují v sociální činnosti. Ale nejsem tak naivní, abych si myslela, že všichni věřící jsou lidé nesmírně obětaví a ochotní se angažovat. Tudy dělící čára nevede. Je to spíš záležitost pohledu na svět, na člověka i otázka svědomí.



Helena Faberovánarodila se v říjnu 1935 v Praze, po gymnáziu složila státní zkoušku z angličtiny, pracovala jako referentka ve Strojexportu. Od roku 1970 pracovala na českobudějovickém biskupství, v roce 1990 zakládala Diecézní charitu, stala se její první ředitelkou, pak působila v sociální komisi na magistrátu Českých Budějovic. Byla předsedkyní Ackermann-Gemeinde (www.sag-praha.com), nyní je místopředsedkyní, žije v Českých Budějovicích, je vdaná, manžel je trvalý jáhen, mají dvě děti a šest vnoučat.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay