26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když chce miliardář do nebeského království

27. 2. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/9 Vyplatí se život 'na psí knížku'?, 27.2.2007, Autor: Renáta Holčáková-Masto

První dokončený obchod ve formě prodané budovy se podařilo Radimu Passerovi realizovat v roce 1992 a přinesl mu zisk asi dva a půl milionu korun. V té době byl nevěřící, takže jak říká, na nějakou vděčnost Pánu Bohu si ani nevzpomněl. Čas běžel, obchody se dařily a z milionáře se stal miliardář...

Je mezi tím, co bylo kdysi a dnes, kromě těch několika nul navíc, ještě nějaký další rozdíl?

Je. V tom, že už jsem věřící a dobře si uvědomuji, že všechno, úplně všechno, co člověk má, má dočasně propůjčeno od Pána Boha. Není tedy klíčové to, kolik člověk vydělá, ale jak se svěřenými prostředky nakládá.

Co pro vás peníze znamenají?
Peníze jsou pro mne prostředkem. I když jsem byl nevěřící, nebyly pro mne modlou. Upřímně však musím přiznat, že jim v mém životě patřilo místo, které jim nepřísluší. Peníze lidem mohou na první povrchní pohled přinášet určitý pocit svobody a nezávislosti. Samy o sobě však nikoho šťastným neučiní. Mohou člověka dokonce svým způsobem zotročit. Peníze také přináší určitý vliv. I ten je od Boha svěřenou hřivnou, ze které bude dotyčný jednoho dne skládat účty. Mne osobně jako křesťanskému podnikateli peníze přináší možnosti, jak být svým malým přispěním užitečný ve velikém Božím díle záchrany hříšného člověka pro věčný život.

Je něco, co vám berou?
Možnost „uklidit“ se do ústraní a v klidu si užívat života. Ptáte se proč? V takovém případě bych totiž svoji hřivnu zakopal do země a byl pro svého Pána neužitečným služebníkem.

Vydělávat peníze stojí zcela jistě spoustu času, ale i úsilí. Zbývá vám prostor na váš soukromý život, na vašeho syna?
Bylo by velmi smutné, kdyby mne, jak říkáte, „vydělávání peněz“ pohltilo natolik, že bych neměl čas na svoji rodinu. Muž má být knězem domácnosti. Jak bych mohl vůči Bohu plnit odpovědně tuto roli, pokud bych byl stále v práci? Nemám ambice být nejbohatším podnikatelem. Jsem spokojen a Pánu Ježíši vděčen za způsob, jak žehná naší práci. Prosím Boha o moudrost a vedení, abychom pracovali tak, že budeme u nás ve firmě schopni vyváženě dělit čas mezi práci a soukromý život.
Charakter dětí se vytváří nejvíce v období jejich raného dětství. Nechci svému pětiletému synovi ublížit tím, že si na něho neudělám čas.

Vychovávat děti není vůbec jednoduché. Jsou-li v domě velké peníze, je to podle mého názoru ještě těžší. Souhlasíte?
Jistě. Děti velice dobře sledují, jak se chovají a jednají jejich rodiče. Jak plní své sliby, ale také, jak jsou důslední ve vyžadování plnění i drobných povinností právě od dětí. Obecně platí: jak dnes budeme vychovávat naše děti, tak budou vypadat příští generace. Vyrůstá-li dítě v prostředí hojnosti, leccos může být složitější.

Váš příběh je možné vzdáleně přirovnat k osudu sv. Augustýna – i on byl bohatý, žil bohémským životem až do doby než uvěřil – našel cestu k Bohu. Vám se prý stalo něco podobného. Jak jste svou cestu k Bohu nalezl vy?
Až do svých 35 let jsem s Pánem Bohem žádný vztah nebudoval. Měl jsem dost vlastního rozumu, z dnešního pohledu spíše nerozumu. Na všechno jsem si stačil sám. Měl jsem vlastní kritéria toho, co je morální a správné, a co už ne. Nadto jsem si ještě říkal, že je-li nějaký Bůh a nebe, jistě mne tam jednou vezme, když se budu k lidem kolem sebe slušně chovat v souladu s mými vlastními hodnotícími kritérii. Manželka Jana se mne sice několikrát ptala, jestli bych měl zájem o Bibli, pokaždé to však bylo neúspěšné. Tak jsem byl „kamenem úrazu“ i pro ni.

Co se stalo pak?
V květnu 1998 se nám narodil první syn Max po mnoha letech čekání. Byl jsem už tehdy úspěšný podnikatel a narození prvního dítěte se pro mne stalo dovršením smyslu života. Jednou mu přece odevzdám svou firmu, říkal jsem si. Bůh však neměl v mých úvahách žádné důležité místo. Svého syna jsem hluboce miloval. Když bylo Maxíčkovi šest týdnů, zjistilo se, že je vážně nemocen. Po upřesnění diagnózy mozkového nádoru nám bylo řečeno, že má před sebou pár dní života. Svět se nám zhroutil. Všechno, na čem jsem v životě stavěl, se rozsypalo jako domeček z karet. Moje žena nasměrovala mé myšlení k Bohu. Věřili jsme, že Bůh může našeho dlouho a toužebně očekávaného syna uzdravit.

Boží vůle však byla jiná...
Maxíčka jsme ztratili. Nechtěli jsme se ovšem vzdát nově nalezeného vztahu s Bohem. Začal jsem si uvědomovat, jaký jsem byl zoufalec, který se spoléhal na pomíjivé věci. Vedlo mne to k lítosti a pokání nad mým dosavadním životem a mými hříchy, které jsem Pánu Bohu začínal vyznávat. Začali jsme se ženou studovat Bibli, ale příliš jsme jí nerozuměli. Já byl vždy logicky a racionálně uvažující člověk, který měl nyní spoustu otázek.
Skrze studium Bible a spisy novověké Boží prorokyně Ellen Whiteové mi laskavý Bůh dával postupně všechny odpovědi. No a pak přišel rok 1999, kdy jsme se nechali já i moje žena společně pokřtít v Církvi adventistů sedmého dne.

Neměl jste nikdy chuť vzdát se všeho svého bohatství, osvobodit se od onoho materiálního a odevzdat se cele Bohu?
V Bibli, v Prvním listu Korintským, se v sedmé kapitole píše: „Každý ať žije v tom postavení, které měl od Pána, když ho povolal k víře.“ Bůh skrze Ducha Svatého uděluje každému svému následovníku dary podle své vůle. Je důležité tyto dary rozpoznat a v souladu s Boží vůlí je také používat k oslavě Pána Ježíše a pro dobro jeho církve. Jinými slovy každý nemůže být kazatel či misionář. Člověk se může Bohu odevzdat v místě svého působení. Pro pokrok Božího díla je nezbytné, aby Kristovi služebníci pracovali ve všech společenských sférách. I majetek je dar od Boha, sám o sobě není proto nijak špatný, slouží-li dobrým cílům. Bůh říká: „Má je země se vším, co je na ní, veškeré zlato, veškeré stříbro...“ Jako křesťan jsem pochopil, že jsem pouhým správcem. Modlím se k Bohu, abych byl věrným správcem.
Nicméně i mé práci patří nezastupitelné místečko v celém Božím díle. Jednou věcí je finanční prostředky vydělávat. Další pak jejich vlastní používání jednak k dalším investicím přinášejícím prostředky nové a jednak k používání v projektech na misijním a evangelizačním poli. Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že vzdát se lehkovážně daru, případně dokonce obdarování, svěřeného člověku Bohem, bych chápal jako nevděk vůči Dárci.

Podnikání s nemovitostmi je jeden z nejtvrdších byznysů, kde není nouze o podrazy. Vy sám jste jich několik zažil, dokonce i od společníků, kteří se vás dvakrát pokusili vyšachovat z vaší vlastní firmy. V takových okamžicích se asi těžko člověk „vypořádává“ s přikázáním – miluj bližního svého jako sebe samého...
Jednak ty dva případy byly hodně odlišné, ten první neměl znaky kriminálního jednání, a jednak za patnáct let mého podnikání jednoznačně převažují dobré zkušenosti s lidmi. Těch několik výjimek to nemůže změnit. V našem oboru, výstavbě kancelářských budov a jejich pronájmu, nemám žádné závažné negativní zkušenosti s našimi konkurenty. Lze naopak říci, že se jedná v mnoha případech o mé přátele. Dlužno dodat, že konkurenci tvoří převážně zahraniční firmy. Ale zpět k přikázání. Bůh mi dal sílu, abych i k lidem, kteří mi nějak ublížili, necítil nenávist. Přiznám se však, že pouze několikrát do roka v sobě naleznu dostatek sil k tomu, abych i za ně prosil v modlitbě.

Asi je dost těžké v dnešní společnosti ostrých loktů být úspěšným podnikatelem a přitom žít podle Desatera, Bible...
Nerad bych lacině říkal, že to je snadné, ale příliš těžké to rozhodně není. Apoštol Jan ve svém prvním listě píše: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“ Závisí to na jediné věci – jak jsme odevzdáni Bohu, jak mu důvěřujeme. Lidé častokrát skloňují Desatero, ale jen málokdo ví, jak opravdu zní. První přikázání, které zní: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ je překročeno každým člověkem, jak je psáno v listě Římanům: „Není totiž rozdílu; všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ V Jakubově listě stojí: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“ Na zemi není člověk, který by měl vždy po celý svůj život Pána Boha na prvním místě ve všem svém konání. Lidé mají často dojem, že Desatero je pouhých šest přikázání, která upravují vztahy mezi lidmi. Jsou však i první čtyři, která upravují vztah člověka k Bohu. Ježíš právě tato čtyři shrnuje ve své odpovědi zákoníkovi v 22. kapitole Matoušova evangelia na otázku, jaké je největší přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“
Já jsem začínal být opravdu schopen žít podle Boží vůle až v okamžiku, kdy jsem věděl, že miluji Pána Boha celou svojí bytostí. Dodržovat Desatero se pak nestává břemenem, ale radostí. Bible nás nabádá, abychom nehřešili, protože v opačném případě diskreditujeme Boha i sami sebe a stáváme se tak pro Pána obtížně použitelní. Ale ani v takovém případě nás nezatracuje, jak píše ve svém prvním listu apoštol Jan: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešily. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“

V Bibli je psáno, že „spíš projde velbloud uchem jehly, než by se dostal boháč do nebeského království“. To nemáte moc dobré vyhlídky, co říkáte? Nemáte strach?
Strach nemám. Bibli je třeba vnímat v kontextu. Tento Ježíšův výrok je uveden ve třech evangeliích, v Matoušově, Markově a Lukášově. Ve všech Ježíš reaguje na stejný známý příběh, který pojednává o bohatém mladém muži. Problémem tohoto mladého muže nebylo bohatství samotné, ale nesprávné místo, které zaujímalo na jeho žebříčku priorit. Ježíš podrobil vztah k majetku u tohoto mladíka životní zkoušce. V Markově evangeliu se píše, že na něho s láskou pohleděl. Mladý muž však tváří tvář Spasiteli světa v této životní zkoušce selhal. To se může stát každému v podobné situaci, pokud bude majetek zaujímat nesprávné místo v myšlení dotyčného člověka. Podle jisté tradice, která není údajně historicky doložena, se jedna jeruzalémská brána jmenovala „ucho jehly“, protože byla velmi těsná a lidé si tak žádný majetek nemohli touto branou pronést z jedné strany na druhou. Z tohoto života si nikdo z nás také nic neodnese. K našemu spasení nemůžeme přidat vůbec nic, vše potřebné obdržíme od Krista v den jeho příchodu. Jinými slovy není to bohatství, které by lidem bránilo na cestě do Božího království, ale může to být postoj, který lidé vůči majetku a bohatství zaujímají. Biblický kontext navazující na Ježíšův výrok pokračuje dál. Učedníci se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš odpověděl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ Odpověď je tedy zřejmá. Budeme-li Bohem svěřený majetek spravovat jako hřivnu k oslavení jeho jména a využívat k pomoci pro další lidi, aby nacházeli k Bohu cestu, nemusí být majetek z hlediska věčnosti břemenem, ale požehnáním.



Radim Passer se narodil v roce 1963. Studium na Stavební fakultě ČVUT po sedmi letech nedokončil. S podnikáním začal už v roce 1989, od počátku devadesátých let se věnuje obchodování s nemovitostmi. Jeho společnost Passerinvest Group patří mezi největší stavitelské firmy v České republice. V současné době buduje v Praze velké kancelářské centrum za patnáct miliard korun.
Je ženatý a má pětiletého syna Radima.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou