Přihlásit se
Archivní článek
Každý utváříme ten svůj kus světa
8. 12. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Když jsem volal herečce ANDREE KERESTEŠOVÉ, abychom domluvili tento rozhovor, připadalo mi, jako bych zval na kafe kamarádku. Milá, ochotná, příjemná a otevřená žena. Televizní diváci ji nemohli přehlédnout v jedné z hlavních rolí seriálu Vyprávěj.
Vydání: 2015/50 Svatý rok milosrdenství začíná!, 8.12.2015, Autor: Jiří Macháně
Ale ano. Bylo období, kdy mě trošku potrefila. Záleží na tom, jestli seberete sílu jí nepodlehnout. Ze začátku jsem bojovala se svým zvětšeným egem. Včas mi ale došlo, že touhle cestou nechci jít. Nemám ráda slova jako „slavný“ nebo „hvězda“. Vždycky říkám: hvězdy jsou na nebi. Jsem jedna z mnoha a nechci, aby lidé kolem mě měli pocit, že jsem něco víc než oni. Zvolila jsem přirozenost a upřímnost. Lidem raději důvěřuji a říkávám, že zlo je nakonec největší problém těch, kdo ho páchají.
Česká republika je můj druhý domov. Když jsem přijela do Prahy, hned jsem zažila ten krásný pocit, že je tu člověk doma. Mým prvním domovem bylo ale východní Slovensko. Vázala mě k němu pupeční šňůra, až po jejím odstřihnutí se stala mým domovem Praha, která je jedním z nejlepších míst k životu na světě.
Hlavní postava Evy Dvořákové byla Slovenka, proto také tvůrci seriálu hledali Slovenku, která zároveň zvládne češtinu. Se scénářovou postavou Evy Dvořákové jsme si ve skutečnosti moc podobné nebyly. Když ale natáčíte tak dlouhodobý projekt, stanete se dotyčnou postavou, ale nakonec i ona se stane vámi. Vzájemně se začnete ovlivňovat, začnete se utvářet. Kdyby stejnou postavu hrál někdo jiný, měla by úplně jiný charakter. Herec dává postavě něco jako duši. To, že jsem Slovenka, mělo i další výhody. Když se natáčely vánoční svátky, oslavy nebo pohřeb mého seriálového tatínka, konzultovali reálie a různé zvyky se mnou.
Chtěla jsem, aby to bylo pravdivé, a proto jsem čas od času řekla, že takhle to na Slovensku není nebo co všechno chybí v kostele, jak vypadají Vánoce, při nichž nesmí chybět kříž se zrním v misce. Anebo když se začal točit pohřeb, také nebyl typicky slovenský a já do toho musela vstoupit. Cítila jsem zodpovědnost, aby to bylo alespoň trochu autentické.
Moje rodina je katolická a také já se hlásím k tomu, že jsem katolička. Nestydím se za to. Často mi lidé tady v Česku kladou divné otázky – třeba když se nechci před kamerou svlékat – jestli to souvisí s církví. Nebo mají pocit, že když jsem křesťanka, neslučuje se to s tím, že pracuji v šoubyznysu. Já jim vždy odpovídám: „Odkud to máte?“ Proč by to vlastně mělo vadit? Každý přece utváříme ten svůj kus světa.
V Česku žije spousta lidí, kteří mají mylnou, až legrační představu o tom, co je náboženství. Necítím se být povolaná říkat jim, co mají a nemají dělat, ale snažím se jim ukázat, jak se náboženství a víra rozcházejí s jejich představou. Oni hned argumentují tím, co kde kdo z církevních představitelů provedl, jak hrozné jsou války a vliv peněz. Na to říkám, že to vůbec nesouvisí s vírou, která je podle mě nejkrásnějším darem, jaký jsme dostali.
Sexualita a nahota patří k životu. Ale v seriálu i ve filmu se to dá natočit tak, že to naznačí už samotný příběh. Nikde není dáno, že jsem povinná se automaticky svlékat, protože to někdo napsal do scénáře. Myslím, že jako herci máme právo si takové věci rozhodnout, případně takové angažmá odmítnout.
Stalo se, že jsem musela odmítnout roli, protože tvůrci nebyli ochotni ustoupit. Když mě někdo osloví, říkám už do telefonu – aniž čtu scénář nebo se s tím člověkem potkám – jestli o mně vědí, že mám tuto podmínku. Kdyby ji neakceptovali, další diskusí bychom jen ztráceli čas. Pokud dotyčný řekne: „přizpůsobíme se, nějak to uděláme“, jsem ochotná se setkat.
K přežití. Kdybych nevěřila, nevím, proč jsem tady, a můžu si rovnou hodit mašli a odejít.
Češi jsou, co se týče náboženství, velmi svobodní. Chvílemi až moc. Na Slovensku se zase více zachovávají pravidla, režim. Někdy taky až moc. Neškodilo by osvobodit se od zákonictví a od domněnky, že život je utrpení – a jen když trpíme, můžeme dojít spásy. S tím nesouhlasím. Jsme na světě proto, že s námi Bůh má záměr. A je natolik velkorysý, že chce, abychom byli šťastní.
Víru se ale pokoušejí najít, což je na nich velmi pozitivní. Moji známí, dokonce můj přítel, který není ani pokřtěný, jsou chvílemi více věřící než někteří z těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou křesťané, a snaží se formálně plnit církevní přikázání. Hodně záleží na našem vnitřním životě, ale k víře patří i vnější projevy, jak se chováme k ostatním lidem, ke svému okolí i k sobě samým. Víra je vlastně způsob, jak přijmout zázrak, který je kolem nás. Češi mají problém s náboženstvím, ale myslím, že většina z nich věří v Boha a posmrtný život.
Ne. Do kostela chodím sama. A lidé, které tady znám, se k víře nehlásí. Jsou mi blízké pražské farnosti na náměstí Jiřího z Poděbrad a u sv. Ludmily na náměstí Míru. Posledně jmenovaný kostel mám moc ráda – je krásný, moc se mi líbí. Nechodím se tam ale seznamovat s lidmi. V kostele chci vést svůj rozhovor s Bohem. Vlastně ani moc neřeším, jestli kněz zrovna měl, či neměl dobré kázání. Snažím se něco si z něj odnést, protože mi třeba nabízí nový pohled – pohled teologie, kterou nemám čas studovat.
Bývávalo. Hrála jsem doma na Slovensku na varhany od svých čtrnácti do osmnácti let. Vlastně trochu neochotně, chtěla jsem chodit spíš na diskotéky a pak vyspávat. Bylo to zajímavé období mého života. Každou neděli jsem hrála na třech mších – neděli co neděli od šesti do dvanácti hodin. Chvílemi jsem kvůli tomu byla strašně naštvaná a taky jsem se proti tomu bouřila, ale s odstupem času to beru jako velký dar.
Hrozně moc jsem se při tom naučila. Měla jsem možnost být víře blíž. Vyrůstala jsem vedle farářů, kteří byli mí kamarádi a jimž jsem mohla všechno říct. Moc jsem se toho dozvěděla o vztahu k Bohu. Měla jsem zkrátka na kněze štěstí a mohla se ptát na témata, která byla v mém okolí tabu. A oni byli velmi ochotní se mnou diskutovat, byli to inteligentní lidé, takže mě neokřikovali, že se o něčem nebudeme bavit. Třeba o mimozemšťanech.
Jaké si to uděláte, takové to máte – říkám vždycky. Mám samozřejmě adventní věnec a celé čtyři týdny mám ráda klidnější atmosféru. Lidé totiž začínají péct cukroví už na začátku prosince, všichni se přejídají, a když pak přijde Štědrý den, je najednou všechno pryč. Nepropadám tomu, že bych si užívala Vánoce měsíc dopředu, těším se z pomalé přípravy na příchod tajemného času. Nepropadám ani šílenství, které panuje v obchodech už od konce října. Budou to totiž můj advent a moje Vánoce!
Tohle období i samotné Vánoce miluju, protože jsou pro mě velmi emotivními svátky. Humbuku, který se nás pokouší zahltit, se vyhýbám. A víte, co mi přijde legrační? Jak lidé, kteří v Krista nevěří, dětem říkají, že dostanou dárečky od Ježíška.
Poprvé zůstávám v Česku. Pokaždé jsem byla u rodičů a minulý rok jsem k nim vzala na návštěvu svého přítele, aby zažil naše vánoční zvyky. Letos mě rodiče doma mít nebudou, ale bydlí s nimi můj bratr, který má pět dětí, a tak nebudou sami. To by jinak přijeli do Prahy.
Na cukroví vůbec neujíždím, to mi budou péct rodiče. Já se těším na kyselou polévku a ostatní tradiční jídla, ale cukroví u mě moc neboduje. Takže ho ani nepeču.
Jen hezké Vánoce. Nemám nic proti tomu, obdarovávat se, udělat druhému radost, ale nemusí to být nevyhnutelně dárky v podobě věcí. Největším darem je láska, kterou druhým můžeme dát. V tom je přece smysl Vánoc.
