Vydání: 2018/20 Rekordní Katolické dny i s Čechy, 15.5.2018, Autor: Jan Regner

Dalo by se říci, že ano. Křesťanství se v Japonsku uchytilo a začalo rozvíjet. Bylo to v období jakéhosi bezvládí a častých občanských válek. Autorita císaře byla slabá a jednotlivá knížata, byť byla formálně podřízena císaři, měla na svém území suverénní moc. Místní vládci si předcházeli Portugalce, aby z obchodu s nimi urvali pro sebe co největší zisk. Japonci se tehdy i k jezuitským misionářům chovali s respektem a dovolovali jim, aby šířili křesťanství. Před vydáním ediktu, který spustil dlouhé pronásledování, mohlo být v Japonsku až 400 tisíc křesťanů.
Japonci si možná všimli toho, že Filipínci, kteří se ocitli pod nadvládou Španělů, postupně ztráceli svou suverenitu. Španělé s oblibou obsazovali dobytá území. Ale Portugalci nebyli v tomto smyslu pro Japonce takovým nebezpečím, zajímali se spíš jen o obchod. Japonská knížata přesto asi začala mít obavy, aby se rostoucí komunita křesťanů v jejich zemi nestala pátou kolonou evropských dobyvatelů. Proto rázně ukončila obchodní styky s Evropou a zakázala křesťanské vyznání pod trestem smrti. Navzdory perzekuci se však křesťanství v Japonsku udrželo. Všichni misionáři sice byli umučeni nebo vyhnáni, ale laičtí křesťané si rozdělili úkoly, někteří kázali, jiní křtili, předsedali bohoslužbám, pohřbívali... Vše muselo zůstat v utajení, naoko všichni patřili k nějakému buddhistickému chrámu.
To ano, díky tomu se křesťanství po celých dvě stě pět let v Japonsku udrželo. Když si koncem devatenáctého století Američani prosadili obnovení obchodních styků, Japonci trvali na jasných podmínkách. Američané si mohli přivést své kněze, ale bylo nadále zakázáno mezi Japonci šířit víru. Jeden francouzský kněz pak postavil v Japonsku malý kostel se zvonicí. Když v neděli vyzváněl, dlouhou dobu se nic nedělo. Jednou se ale u kostela objevila malá skupinka lidí. Byli to křesťané. Nikdo v Evropě netušil, že v Japonsku zůstala křesťanská komunita. Postupně začali japonští křesťané vystupovat z utajení, jenže na ně brzy udeřila další vlna pronásledování.
Japonci vzhlíželi k Prusku, tak bylo nasnadě, že misii v Japonsku dostanou po druhé světové válce němečtí jezuité. Každý rok tehdy připlulo k japonským břehům okolo dvaceti mladých jezuitů. Já jsem přicestoval v roce 1952 a dva roky jsem se nevěnoval ničemu jinému než japonštině.
Křesťané v Japonsku stále tvoří relativně malou skupinu, je jich asi milion – polovina jsou katolíci, druhá polovina křesťané jiných denominací. Po roce 1945 se do Japonska nahrnuli misionáři všech barev, mnoho jich přijelo s tučným kapitálem. Hned tam postavili kostel a začali pomlouvat ostatní křesťany. Tato roztříštěnost a nejednota rozkvět misií zabrzdila. Proto velmi dobře rozumím Ježíšově modlitbě za učedníky: „Aby všichni byli jedno, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal.“
Když se dívám zpět na ten svůj život, zdá se mi celý můj příběh docela neuvěřitelný. Napadlo mě, že to má něco společného s tím, jak vědci vysvětlují divy přírody. Vedou nás do mikroskopických rozměrů, kde je zakódované mnohé z toho, co se pak projevuje makroskopicky. Podobně když jsem byl malý chlapec, rád jsem pozoroval, jak moje tety pletly nebo háčkovaly, bavily se při tom o něčem jiném a v jejich rukou vznikal třeba krásný svetr. Vznikal mnohonásobným opakováním stejného pohybu. Když se dívám na těch uplynulých devadesát let, zdá se mi, že tam taky vidím takový vzorec, který se stále opakoval, až z toho nakonec vznikl celý život. A já ten vzorec teď vidím před sebou ve formě jednoho malého nenápadného příběhu.

Prof. Ludvík Armbruster SJ se narodil 16. května 1928 v Praze. Po maturitě na vyšehradském reálném gymnáziu vstoupil k jezuitům. Po dvouletém noviciátu na Velehradě zahájil studium filozofie na řádovém institutu v Děčíně. V dubnu 1950 byl spolu s ostatními řeholníky zatčen a po dvouměsíční internaci v Bohosudově byl vzhledem ke své rakouské státní příslušnosti vyhoštěn z republiky. V roce 1952 absolvoval studium filozofie na Gregoriánské univerzitě a rozhodl se odejít do misií. Po úspěšné obhajobě doktorátu z filozofie v Tokiu studoval teologii ve Frankfurtu nad Mohanem, kde v roce 1959 přijal kněžské svěcení. Od roku 1961 přednášel filozofii na univerzitě Sophia v Tokiu. V letech 1965–1970 působil jako rektor místního kněžského semináře a v letech 1975–1983 jako ředitel centrální univerzitní knihovny. Od roku 1990 začal pravidelně navštěvovat Českou republiku. V letech 2003–2010 působil jako děkan Katolické teologické fakulty UK v Praze. Je držitelem mnoha čestných vyznamenání a autorem řady odborných publikací. Své životní vzpomínky shrnul v knižním rozhovoru, který vyšel pod názvem Tokijské květy (Karmelitánské nakl. 2011).