Katolictví mne velmi lákalo

Vydání: 2006/5 Může být křesťan bohatý?, 30.1.2006, Autor: Josef Nerušil Milan Badal,

Katolictví mne velmi lákalo

O latině a vzdělanosti s profesorkou Janou Nechutovou

Čekali jsme, že se s paní profesorkou Janou Nechutovou setkáme na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, jejíž byla děkankou a kde přednáší latinu. Byli jsme ale pozvaní domů. Do domácnosti, kterou řadu let sdílela se svým manželem, známým znalcem antického světa prof. Radislavem Hoškem, s dětmi a domácími zvířátky. Nepřivítala nás honosná vila v Jiráskově čtvrti, ale roztomilý malý domeček v bývalé dělnické kolonii. Domluvit termín návštěvy bylo složité, paní profesorka neustále přednáší, cestuje, konferuje. Našla si pro nás jeden z mála volných večerů. Až na místě jsme zjistili, že volno měla proto, že právě slavila narozeniny.

 

Jste určitým symbolem humanitní vzdělanosti, věnujete se latinsky psaným antickým a středověkým textům. Za své překlady dostáváte ceny, jste uznávanou odbornicí. Ale upřímně řečeno, k čemu nám latina může ještě dnes sloužit? Není to už jen mrtvý jazyk, který potřebujeme pro historii, filozofii, teologii a další, pro dnešní svět málo „užitečné“ předměty?

Ukáži to na rozdílu mezi matematikou a latinskou gramatikou. Hodně se mluví o nutnosti maturity z matematiky. Matematika učí strukturám myšlení, a každý, kdo ovládne matematické modely, může ovládnout teoretické postupy v dalších oborech. To je pravda. Já jsem ale přesvědčená, že spíš než maturita z matematiky by měla být zavedena povinná maturita z latiny. Ona totiž poskytuje totéž, co matematika, učí čirou formu, navíc ale poskytne obsahy, tedy humanitní názvuky, sdělení. To naše technokratické pokolení pomíjí, protože latinu už skoro nikdo neumí. Nikdo vlastně neví, jak je to pěkné, když si člověk může číst Bibli nebo antické klasiky v originále. Člověk tedy na jedné straně získá schopnost logické orientace a na druhé straně (v těch obsazích) antika přece přinesla světu sekulární humanitu, která není k zahození ani pro křesťanství. Také přináší estetické uspokojení, protože chápete, že ty texty jsou krásné. Třeba apoštol Pavel je příkladem toho, jak antika obohatila judaismus v počátcích křesťanství. Dokonce existuje apokryfní korespondence mezi apoštolem Pavlem a Senecou.

Nedávno vyšel váš překlad svatého Augustina, jehož spis De doctrina christiana jste přeložila jako Křesťanská vzdělanost. Je to váš oblíbený autor, nebo jaký byl důvod pro tento překlad, za který jste loni při udílení překladatelských cen Josefa Jungmanna dostala mimořádnou tvůrčí odměnu?

Mne zaujal právě přístupem, který tam Augustin má vzhledem k tzv. „židovské kořisti“. On totiž říká, že podobně jako si Izraelci odcházející z egyptského otroctví odnesli na Hospodinův příkaz egyptské šperky a roucha, právě tak by si křesťané, vycházející z pospolitosti starých Řeků a Římanů, měli vybrat to, co za něco stálo - filozofii, především platónskou. A navíc je to kniha o rétorice. Augustin tak vlastně předal budoucím věkům Cicerona. Proto mne ta kniha velice inspirovala k překladu.

Vy jste se nikdy netajila s tím, že k Pánu Bohu máte určitý vztah. Troufnu si říci, že Bibli znáte lépe než leckterý kněz. To jsou rodinné vlivy?

Tatínek byl evangelík, z oblasti velmi protestantské. Proto maminka, když si ho brala, přestoupila od katolíků. Jí to vlastně bylo docela jedno. Patřila ke generaci vzdělaných žen, které neuznávaly za vhodné si s Pánem Bohem něco začínat. Připadalo jí to příliš lidové, nevzdělané. Ale imponovala jí historie písmáků v tolerančních sborech, byla trochu romantička, takže klidně vstoupila k evangelíkům, aniž by to nějak zvlášť spojovala s Pánem Bohem. Byla jsem tedy evangelicky vychovávaná. Pak jsem si řekla, že tohle tedy ne, protože jsem si myslela, že je třeba věřit úplně jinak. Tak jsem žila léta mimo církev. A potom jsem se nějak rozpomněla.

Aha. A jak se to dělá, to rozpomínání?

No já mám pocit, že to zařizuje Duch Svatý, ne?

Ale užívá k tomu nějaké prostředky, setkání s lidmi, události...?

Používá k tomu vtisky. Já je měla spíš z mládí než z dětství. Nemohu tedy říci, že bych odpadla úplně. Nikdy mne to nepřestalo zajímat, vzrušovat, inspirovat. Koneckonců odtud také moje volba studijního oboru a specializace. Dala jsem se na studium české reformace, takže moje konfirmační znalosti mně byly docela užitečné. Ale chcete-li úplně konkrétní důvod toho návratu, pak za to může mistr Matěj z Janova. Ten ve svých pěti knihách stále dokola omílá to, jak je sladká eucharistie, jak má cenu každý den ji prožívat a vědět, co je to communio s Bohem. A tak jsem začala chodit po kostelích, především katolických. S mou katolickou přítelkyní jsme chodívaly na ranní latinskou chorální mši na Petrov.

Takže my katolíci jsme měli šanci rozmnožit své řady o jednu sestru znalou dokonale latiny?

V tu chvíli přišly ke slovu právě ty vtisky z mládí. A také jistá kázeň. Věděla jsem, že v protestantismu mně něco chybí a chybět bude, především bohatství liturgie a častá eucharistie. Katolictví mne velmi lákalo, ale nakonec jsem se přece jen vrátila k víře svých předků, takže jsem členkou Českobratrské církve evangelické, pracuji ve staršovstvu našeho sboru. Kdysi jsem si to trochu formulovala jako parafrázi apoštolových slov, že za vše, čím jsem, vděčím mamince a Českobratrské církvi evangelické.

Co na to říkal váš slavný a známý manžel? Měl z toho návratu radost?

Dodnes si o tom netroufám něco jasného vypovědět. V dobách jeho marxistické víry ve čtyřicátých a počátkem padesátých let byl kdesi jinde. Pravda je, že moje angažmá neviděl rád. On byl o 15 let starší, a měl tedy za to, že jsem mladá a hloupá, takže ke mně zaujímal láskyplně shovívavé stanovisko. A možná měl za to, že je třeba držet mne zkrátka. Já si ale žila svým vlastním životem. Rozhodně v této oblasti víry.

Když člověk přijde na něco životně důležitého, snaží se to nějak předat, otisknout do svých dětí. Bylo to manželovi po chuti?

Zpočátku tím nebyl vůbec nadšený, ale kupodivu mi nebránil, abych děti vychovávala ve víře. Vždycky o těch věcech mluvil s jakýmsi ironickým nadhledem, ale myslím si, že skutečných hodnot této výchovy si byl vědom a byl rád, že budou mít v životě jakousi kotvu, hodnoty a jistoty. Považoval to zřejmě za užitečné.

Vaše vlastní výchova ale byla docela jiná. Zmiňovala jste maminku, která přestoupila k evangelíkům, ale s vírou v Boha to nijak nespojovala.

No ano, já měla na jakési kartičce, kde byla moje charakteristika, napsáno „rodiče do kostela nechodí vůbec“. Chodila jsem tedy do Blahoslavova sboru zásadně bez rodičů. Vodila mne tam naše pomocnice v domácnosti. To, že rodiče s námi nechodili, mne vůbec nezajímalo. Přítomnost v kostele a sboru jsem vnímala vlastně jako činnost v zájmovém kroužku.

 

Vaše děti ale v církvi žijí, ne?

Syn říká, že „maminka to na nás zkouší“, ale moje dcera jezdí kilometry, aby dávala vnučku do nedělní školy - ta už ví, že se má pomodlit před jídlem, a dokonce se toho domáhá. Včera jsem u nich byla a vnučka Terezka mne požádala, abych si s ní šla hrát. Jako správná babička jsem se pochopitelně vyptávala, jak je to s tím modlením, a ona mi odříkala perfektně „Andělíčku, můj strážníčku“. Tak to vidíte, evangelické dítě se modlí katolicky. Ona má totiž ještě druhou babičku, která je praktikující katolička.

Říkala jste, že za vše vděčíte kromě církve také mamince. Té, která vlastně ani do kostela nechodila. Byla pro vás maminka vzorem v jiných oblastech, jste pilná a ambiciózní po ní?

Bezpochyby. Maminka byla osvícená romantička, velmi trpěla tím, že nemá vysokou školu. Říkala, že má jen „čtyři chlévky a pátý krmník“. Byla ovšem velice vzdělaná, ovládala několik jazyků, perfektně překládala. Vydala dvě publikace za spoluautorství Václava Černého. Takže moje maminka nebyla žádná dvojka. Byla to velká žena. Ale to společenství s Pánem Bohem bohužel nikdy nenalezla.

Když jste vy sama hledala své místo v církvi, říkala jste, že jste chodila po kostelích. Takže jste to různě zkoušela, kde by to bylo nejlepší?

Tomu šmejdění po kostelích se u evangelíků říká „surfování po Sionu“, kdy lidé obejdou všechny kostely, aby našli toho pravého kazatele, který jim vyhovuje. Já si ale myslím, že člověk by měl slyšet Slovo Boží, a ne chodit „na někoho“. Spíš jsem si při tom hledání ujasňovala, kde vlastně chci být. 

Co se vám v životě nejvíc povedlo, na co jste hrdá?

Co se mi nejvíc povedlo? Něco se mi povedlo, některé věci by ještě chtěly dotáhnout, ale ono to „povedlo se“ zavání úspěchem a o to přece nejde. Ovšem největší radost mám ze svých doktorandů. To jsou mladí lidé, kteří usoudili, že středověk je prima, a já doufám, že k tomu dospěli i proto, že jsem jim to ukázala. Cítíte, že řadu věcí dělají právě proto, že jste je do toho přistrčil vy. Takže jistým způsobem jsou to moje intelektuální děti. Těch mi Pán Bůh nadělil vrchovatě. Potěšuje mne i to, že jsem převzala vedení latinské medievistiky v jakési načaté podobě. Můj předchůdce profesor Ludvíkovský, velmi vzdělaný pán, nemohl dřív pro obor moc dělat. Dnes máme bohatě vybavenou knihovnu, z toho mám také velkou radost.

Máte kromě radostí i nějaké obavy?

Za posledních 150 let se s civilizací stalo stejně mnoho, jako předtím za celých 1500 let. Tak toho bych se obávala. Najednou je tu jakési zrychlení, vypadá to, že cesta ke konci nastane dřív, než jsme si mysleli. Ale z úst staršího člověka to zní docela problematicky, tedy ten pocit, že svět nějak degeneruje. Říká to totiž každá generace od 3. století po Kristu, dokonce to tvrdili už ve starém Babyloně.

Chtěla byste se ještě podívat někam do světa?

Já nerada cestuji. Před 15 lety jsem chtěla jet všude - do Kartága, Norska, Itálie a Španělska. Než se sešly dva roky s dvěma roky, přešlo mne to. Teď bych chtěla cestovat jedině se společnicí, s krabicí na klobouky a s klecí na papouška. To by mne bavilo.

Přece jen jste ale před časem musela cestovat do Říma a do dalších míst v souvislosti s vaší prací v tzv. Husovské komisi. Bylo to k něčemu?

Určitě. Bylo to k tomu, aby měl Svatý otec podklady pro onu omluvu za smrt Jana Husa. Jinak vše, co se tam říkalo, se už vědělo, takže nic obrovsky nového jsme nepřinesli. Čím déle jsem na zasedání komise jezdila, tím více u mne přibývalo určité rezervovanosti a začala jsem pociťovat evangelickou ostražitost vůči tomu, co jsem si označila jako „kuriální kulišárny“. S tím jsem se netajila už tehdy. Ale pro ekumenu to byla určitě užitečná práce.

Při té cestě „hledání, uprostřed kterého je člověk sám nalezen“ jste si asi ověřila, že vaše cesta k víře vede přes rozum, přes přemýšlení o víře, o Bohu. Znáte obě tradice - evangelickou i katolickou. Jaký je váš dnešní postoj?

Ve víře v podstatě existují dvě hlavní cesty – cesta citová a rozumová. Já tím nazřením, cítěním nepohrdám, ale jsem přece jen nedůvěřivá, vidím-li ji u jiných lidí než u babiček s růžencem. Obávám se, že u intelektuálů je to zkratka. Tázat se, „tak-li by ty věci byly“, je přece jen apel na rozum, který nám Pán Bůh dal. To přímé zření nemusí být a u mnoha svědků víry nebylo, ale u mnoha našich přátel je to jakási překotnost: honem, abych byl tam, kde být mám - a tak o víře moc nepřemýšlím a raději zvolím zkratku. To mi vadí. Já myslím, že víra se má zvažovat.

* * *

Prof. PhDr. JANA NECHUTOVÁ, CSc., nar. 28. 11. 1936 v Olomouci. Profesorka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, přednáší na Ústavu klasických studií. V letech 1959-1961 pracovala ve státním archivu v Třeboni jako archivní pracovnice, od roku 1961 až do současnosti působí na FF MU, v letech 1995-1998 jako její děkanka a od roku 1998 do roku 2000 jako proděkanka. Specializuje se na středověkou latinu a na latinu pro historické a filozofické obory. Přednášela ve Vídni, Řeznu, Mnichově, Palermu, Vroclavi. V letech 1994–1999 členka redakční rady Studia Comeniana et historica, od roku 1994 vedoucí redaktorka Slovníku středověké latiny v českých zemích, od roku 1997 členka redakčního kruhu Listů filologických. Byla oceněna zlatou medailí MŠMT, stříbrnou medailí UK a medailí J. A. Komenského. Za její činnost jí byl roku 1992 udělen profesorský titul.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay