Katolická církev je jen jedna

Vydání: 2016/11 Tečka za nápravou majetkových křivd, 8.3.2016, Autor: Jiří Gračka

Už téměř třináct let stojí v čele apoštolského exarchátu biskup LADISLAV HUČKO, s nímž si povídáme o současnosti řeckokatolické církve v naší zemi i o jejím historickém vývoji.


Mons. Ladislav Hučko (vpravo), biskup východních katolíků. Řeckokatolická církev je nositelkou tradic východní liturgie (v pozadí stojí arcibiskup kyjevsko-haličský Svjatoslav Ševčuk).Snímek Ivan Malý

Dvacet let je v lidském životě přibližně jedna generace. Jak se za toto období rozvíjel život v exarchátu?

Ano, v životě člověka je dvacet let poměrně mnoho, ale v životě nějakého společenství – natož církevního – to ještě není tak moc. Až v perspektivě několika generací se pod vlivem změněných historických podmínek výrazněji mění myšlenky a povahy lidí i jejich sklony. Některé změny můžeme zaznamenat už teď.

Dobrá, buďme konkrétní: počet věřících se zvětšuje, nebo zmenšuje?

Musím předeslat, že naši věřící poměrně často mění místo pobytu a práce, a nemají tedy vždycky stálý vztažný bod. Jsou rozptýleni po celé České republice a většina, kdyby chtěla navštěvovat chrám svého obřadu a své katolické církve, by musela dojíždět i několik hodin tam a zpět. Tohle musíme vzít na vědomí, když konstatujeme, že počet věřících se výrazně zvyšuje. Mezi věřící přitom na prvním místě počítáme ty, kdo pravidelně navštěvují bohoslužby a účastní se svátostného života.

Jak je to s jejich národnostním složením?

Podle statistik je těch, kdo se hlásí k řeckokatolické církvi, nejvíce české národnosti. To je pro nás překvapující, protože to moc neodpovídá skutečnosti, se kterou se v chrámech setkáváme. Na základě statistik z roku 2011 se naopak do naší církve přihlásilo poměrně málo Ukrajinců, i když jejich účast na bohoslužbách je jednoznačně nejvyšší.

Proč tomu tak je?

Důvodem může být to, že oficiální název naší církve na Ukrajině je „Ukrajinská církev“. Vysluhuje všechny obřady jen v ukrajinštině a na mnoha místech se kanonicky odlišuje od řeckokatolických církví jiných národností. Přestože tedy Ukrajinci chodí na naše bohoslužby, které mimo jiné sloužíme i v ukrajinštině, ještě si nepřivykli na to, že je jen jedna katolická církev a příslušnost k ní se neurčuje podle jazyka.

Roste jen počet těch, kdo se k církvi hlásí, nebo je nárůst patrný i v jednotlivých oblastech církevního života?

Těší nás například zvyšující se počet křtů dětí, v celém exarchátu je to ročně už kolem dvou set padesáti, a také se stále zvyšuje počet dětí přistupujících k prvnímu svatému přijímání.

Myslím, že jsme udělali správný krok, když jsme nepřijali návrh, aby se svaté přijímání a myropomazání (v latinském obřadu se nazývá biřmování) podávaly už při křtu, jak je to zvykem u pravoslavných. Zážitek, který kluci a děvčata získají při osobním setkání se svým Spasitelem ve věku, kdy už dokážou rozlišovat dobro a zlo, je pro mnohé z nich směrodatný a určující pro celý jejich další život.

Kolik kněží v řeckokatolické církvi působí a jaká je jejich cesta k byzantskému obřadu?

V exarchátu aktivně působí asi třicet kněží a jejich cesta k byzantskému obřadu je rozmanitá. Někteří jsou svým původem řeckokatolíci od narození, jiní – menšina – změnili obřad a řeckokatolíky se stali v průběhu života. Možná se na první pohled může zdát, že ve východním obřadu je cesta ke kněžství lehčí, když se v něm mohou stát kněžími i ženatí muži, pokud samozřejmě splňují požadavky nutné pro svěcení. Tento dojem ale často neodpovídá skutečnosti.

Jak vznikala síť dnešních jedenadvaceti farností – reaguje na poptávku mezi věřícími, nebo hrají roli i jiné důvody?

Musíme přiznat, že na počátku, to znamená po roce 1989, vznikaly farnosti nejen podle počtu věřících, jak je udávalo sčítání lidu, ale také podle kněží, kteří v dané oblasti bydleli. Neměli jsme kostely ani farní budovy, a to především na severní Moravě, kde to až dnes dáváme do souladu s realitou. Na severu Čech je to jiné, tam situace více odpovídá počtu věřících. Farnosti se nacházejí skoro všude ve větších městech.

Počáteční podmínky přitom byly velice skromné – do roku 1989 fungovala na území dnešního Česka jen farnost v Praze. Jak se vůbec věřícím řeckokatolické církve podařilo přečkat dobu komunismu, kdy byla mimo jiné v letech 1950 až 1968 tato církev úplně zakázána?

Bylo to hrdinské svědectví našich biskupů a kněží, ale i velkého množství laických věřících, kteří se drželi své katolické církve a nechtěli ji opustit – cítili by to jako tu nejhorší zradu. Tak to bez náznaku pochybnosti vnímali například i moji rodiče a mnoho našich blízkých. Padesátá léta byla ještě dobou, kdy se obecně věrnost – třeba i v manželství – pokládala za obrovskou hodnotu, která dávala člověku jeho důstojnost.

Dále nás všechny drželo neoblomné přesvědčení, že katolická církev je ta pravá. Tam, kde toto přesvědčení chybělo, se začínaly podemílat základy. A také musíme s vděčností vzpomínat na pomoc katolické církve latinského obřadu, která nezištně poskytovala našim věřícím liturgickou a svátostnou posilu. Díky tomu se pak řeckokatolická církev v roce 1968 jako zázrakem obnovila. Všechny výdobytky roku 1968 byly sice postupně zase zlikvidovány, ale řeckokatolická církev už zůstala – sice v mnohém zmrzačená, bez biskupa, bez semináře, ale žila i oficiálně, nejen tajně. A dokonce se i rozvíjela.

Církev východního obřadu, která se hlásí k Římu, bývá často vnímána jako most mezi Východem a Západem. Jak vypadají vztahy s pravoslavím?

Katolická církev východního obřadu byla v papežských a koncilních dokumentech vždycky vnímána jako most mezi Východem a Západem. A mnoho lidí po tomto mostu také přešlo. V poslední době se však tento přechod moc nezdůrazňuje a ani není – zdá se – frekventovaný.

Význam mostu ale vždy závisí na tom, nakolik se po něm chodí, jaký je na něm pohyb. Řeckokatolická církev se v dnešním dialogu mezi pravoslavnou a katolickou církví představuje mnohdy jako překážka dialogu a jednoty, a to ze strany pravoslavných. Nám to připadá nespravedlivé. Vždyť se to podobá situaci, jako by někdo považoval zkoušejícího za hlavní překážku toho, aby složil zkoušku.


Mons. LADISLAV HUČKO se narodil roku 1948 v Prešově v rodině řeckokatolického kněze. V roce 1966 nebyl přijat na teologickou fakultu v Bratislavě, a proto začal studovat experimentální fyziku v Košicích. Do roku 1989 žil v Bratislavě a věnoval se výzkumu v oblasti těžby ropy, zároveň působil v neformálních náboženských skupinách. Po pádu totality pracoval jako redaktor v Katolíckych novinách a výkonný sekretář slovenské biskupské konference, absolvoval také vyšší teologická studia v Římě. Kněžské svěcení přijal roku 1996. Papež Jan Pavel II. ho 24. dubna 2003 jmenoval apoštolským exarchou pro katolíky byzantského obřadu v ČR. V letech 2005 až 2010 zároveň působil jako generální sekretář České biskupské konference.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 35 23. – 29. srpna 2016

Olympijský kaplan: byla to velká škola

Olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru právě skončily. Přinesly tři týdny zápolení nejlepších sportovců planety. V roli kaplana české výpravy se jich zúčastnil…

celý článek


Co podnikáme s navráceným majetkem?

Plzeňský biskup TOMÁŠ HOLUB v rámci České biskupské konference koordinuje Ekonomicko-právní sekci. Zodpovídá tak i za nakládání s navráceným majetkem a finanční hospodaření…

celý článek


Mladí lidé pomáhají v pohraničí

Prostoupení slov work (anglicky pracovat) a worship (chválení, uctívání) v názvu shrnuje smysl celé akce a cíl každého účastníka: chválit Pána prací, konkrétním skutkem,…

celý článek


Farní zájezd z jiné galaxie? Čína

Karvinský farář Przemysław A. Traczyk se vydal i s farníky na výlet do Číny. Návštěva poutního mariánského místa Še-Šan se však ukázala jako velmi stresová záležitost,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay