K základním kamenům naší civilizace patří i pojetí hříchu

Vydání: 2008/20 Mateřská dovolená - odpočinek, nebo zátěž?, 13.5.2008

O tom, jak je pro přítomnost potřebné znát svoji minulost, o důležitosti principu posledního soudu i o tom, proč nikdy neměla ambice aktivně vstoupit do politiky, hovoříme se socioložkou a publicistkou Jiřinou Šiklovou.

Nedávno vám vyšla knížka Dopisy vnučce, kde formou fiktivních i pravých dopisů vedete mezigenerační dialog s dospívajícím člověkem. Není tato knížka však spíše určena jako návod pro rodiče?

Nefandím si natolik, abych si myslela, že ji budou číst holčičky. Jedná se o sociologické postřehy o mládeži – o jakýsi návod, o čem by se rozdílné generace mezi sebou mohly bavit. Spíše si ji mohou přečíst babičky nebo mladé maminky a uklidnit se, že to, co jejich děti dělají, je vlastně docela normální. Jsem už ve věku, kdy si můžu dovolit psát jen to, co mě baví.

Myslíte si, že by mělo být náboženství na škole povinné?
Povinné určitě nemá být, ale děti a studenti by se měli více dozvědět o křesťanství různých denominací již na škole. Pak lépe pochopí, z čeho naše civilizace a kultura vychází. Mladá generace mnohdy nerozumí příměrům ani podobenstvím, která tuto kulturu vytvářela. Pak nemohou pochopit ani židovské vtipy! K základním kamenům naší kultury patří pojetí hříchu, ale také vyznání viny a odpuštění. Bez vědomí Boha nemá ani přísaha smysl. Tyto pojmy jsou základem judaisticko-helensko-křesťanské civilizace, jejíž jsme součástí. Vezměte si, co nám dnes nejvíce vadí na KSČM? Nejsou schopní vyznat svoji vinu, a proto jim nemůže být odpuštěno.
Stále se ptáme po tom, co je naše identita. K víře odpradávna patřilo hodnocení, rekapitulace svých činů – ono známé „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu...“. Můžete tuto výchovu nahradit občanskou výchovou, ale to myslím nestačí.

Na druhé straně se všichni snaží být politicky, a tedy i nábožensky korektní, aby některá menšina nebyla uražena...
Jenže právě na to euroamerická civilizace doplatí. Abych pochopila druhého, musím znát, z čeho jeho myšlení vychází – v případě víry tedy, co vyznává. Nemohu přece říkat, že jsem tolerantní k náboženskému vyznání druhého, když nevím, co jeho víra obsahuje.

Na nedávné konferenci o budoucnosti vzdělání v Evropské unii přednesl podnětný příspěvek Tomáš Halík o tom, jak by křesťané chtěli vést dialog s jinými náboženstvími, aniž by si ale uvědomovali, že jiné kultury význam náboženství chápou zcela odlišně...
Tady se často mluví o ekumenismu. Jenže většina lidí neví, co ekumenismus znamená. Podle mého názoru ekumenismus není rozplynutí mé vlastní víry, ale přijetí druhého člověka, třebaže má jiné vyznání, jakožto partnera pro dialog. Nemusím s jeho pojetím souhlasit, ale mohu ho oceňovat jako dobrého člověka a ctít jeho právo na odlišné pojetí víry. Lidé se mylně domnívají, že když takto „ustoupí“, prohrávají. Ekumena není prohra a není to ani vzdání se sama sebe. Stejně tak se málo mluví o významu obětování se.
Nedávno se vedla diskuse o mezinárodním trestním tribunálu v Haagu. Lidé se rozčilují, že tento soud stojí spoustu peněz a stejně vlastně nikoho nepotrestá. Domnívám se, že samo odsouzení není podstatné. Důležité je, že soud plní roli světské instituce, která může posuzovat i činy představitelů států a moci. Už Hannah Arendtová napsala, že nejhorší pro naši civilizaci je absence víry v poslední soud. Lidé, kteří byli spravedliví, nemají pocit, že ti zlí budou někdy potrestáni. A ti špatní se zase nemají čeho bát. Po této stránce je mezinárodní tribunál v Haagu jakýmsi světským, sekularizovaným principem posledního soudu – i přesto, že potrestá jen málo viníků...

V roce 1968 jste spoluzakládala katedru sociologie na FF UK, po revoluci jste se tam mohla vrátit a dlouhá léta jste stále v jejím čele, dodnes přednášíte...
Letos jsem navíc vypsala volitelnou přednášku nejen pro politology na téma: normalizace – samizdat. Na jejím začátku mluvím také o Nové levici na Západě. Myslím, že je vhodné začlenit rok 1968 u nás do mezinárodního kontextu. Přijde mi smutné, že dnešní mladí lidé ani pořádně nevědí, na jakých základech přelomový rok 1968 stál. Byla to zlomová léta pro orientaci myšlení tehdejších elit.
Často se vede diskuse nad tím, že by se komunistická strana měla zakázat, že se komunisté vracejí k moci... Jenže když neznáte základy, z nichž tato ideologie vychází, nemůžete se jí ani bránit. Studenti kupříkladu ani pořádně neví, co to je „proletariát“, co se myslí pod pojmem „třídní boj“ a neznají rozdíl mezi internacionalismem a kosmopolitismem. Těžko pak mohou pochopit, v čem byla absurdita „internacionální pomoci“ vojsk Varšavské smlouvy.

A není to svým způsobem dobře, že už tím nejsou zatíženi?
Není, protože se s tím potkají, a když nebudou dobře informovaní, mohou takovým myšlenkám znovu přijít na chuť. Nejde jen o zájem o historii, jde také o to, umět zařazovat věci do souvislostí. Bez těchto elementárních znalostí nemůžete pochopit například fenomén globalizace. Řada z myšlenek Nové levice se v jiném hávu objevuje třeba u mladých muslimů ve Francii. Zdeněk Velíšek, komentátor Českého rozhlasu, mi nedávno říkal, jak ti takzvaní přistěhovalci se bouří proti stejným věcem jako studenti v roce l968 v Paříži. Jdou proti svým rodičům a proti establishmentu. Zdánlivě se to vysvětluje jako střet mezi islámem a křesťanstvím, jenže o víru jako takovou se většinou nejedná. Jde o ideologii a o té už Karel Marx napsal, že je to falešné vědomí. Sám byl ovšem ideolog taky.

Vidíte nějaké optimistické řešení problému přistěhovalců?
Je nutné si uvědomit, že ač chceme nebo ne, tito lidé k nám budou stále přicházet. Už středověký filozof a „poslední Říman“ Boethius předpokládal konec civilizace kvůli útokům a rozpínavosti Hunů, Galů či Slovanů. Nebál se své popravy, ale rozpínavosti přistěhovalců. Ty „barbarské kmeny“ římskou říši opravdu zničily a přinesly s sebou trochu jinou kulturu, jejíž součástí jsme i my... A jak vidíte, svět funguje dál.

Takže v tom vidíte paralelu?
Vůbec ne, stále dokola opakuji optimistické řešení: Možná se obrazně řečeno něco zboří, jako část římského kolosea, ale základy zůstanou, ty jsou pevné a nezničitelné. Přicházející generace – ať budou mít jakoukoliv víru – musí nutně stavět na základech, které tu už dávno jsou. Když to vezmete jako symbol, pak se není čeho bát. Proto se domnívám, že je velmi krátkozraké řešit problémy silou, jako v Iráku či Afghánistánu.
Islamisté nevidí největší ohrožení ve střetu křesťanství a islámu, ale ve světském a konzumním stylu života západního světa. Působí to na ně tak, že západní společnost popírá mnohé základní hodnoty.

Jste pořád v kontaktu se svými spolupracovníky z dob disentu a samizdatu?
Každý z nás se vydal jinou cestou, někteří již bohužel umřeli. Samozřejmě bychom se mohli stýkat, ale problém je v tom, že mnoho těchto lidí se dalo na politiku, a ta, jak známo, vztahy netříbí, ale kazí.

Sama jste neměla ambici do politiky aktivně vstoupit?
Vyhovovala mi a vyhovuje role člověka v pozadí – tak trochu zpovzdálí radit a sem tam něco aktivně dělat. Vždy jsem byla spíše pro občanskou společnost. Nejsem apolitická, angažuji se pro mnohé věci. Momentálně třeba, aby paní Meda Mládková mohla na vlastní náklady opravit takzvanou Werichovu vilu na Kampě a realizovat tam svůj projekt, který je vynikající. Páni z magistrátu Praha 1 jí stále házejí klacky pod nohy a nedovedou ocenit, že je ochotna dát všechny své a manželovy sbírky (mnohé z nich už i dala) této republice. Je to až odporné, jak s ní jednají. Angažovala jsem se také – a snad úspěšně – proti umístění akvária na Letenskou pláň, pro zvolení Karla Schwarzenberga za senátora, pomáhala jsem profesorovi Janu Sokolovi při jeho kandidatuře na funkci prezidenta před pěti lety a letos zase Janu Švejnarovi. Něco se zdaří, něco ne. Ale tak to bývá.

Osoba bývalého prezidenta Václava Havla a ideje, které symbolizuje, vyvolávají v určité části – především u pravicově zaměřených voličů i politiků – značný odpor. Při vyslovení termínů „pravda a láska“ se tito lidé tváří velice kysele. Nevypovídá to o jistém mravním pokřivení, když se „pravda a láska“ vnímají negativně?
Tváří se kysele, protože tento přístup k politice není pro ně dostatečně pragmatický.

Dokonce mám někdy s trochou nadsázky pocit, že se tito politici řídí machiavelismem...
Ano, jenže mnohdy ani nevědí, kdo byl Niccolò Machiavelli! Současná politická garnitura nereflektuje náladu ve společnosti. Nebude dlouho trvat a dnešní mladí lidé jí to vrátí i s úroky. Právě v souvislosti s kandidaturou Jana Švejnara na prezidenta se to názorně ukázalo. Svým způsobem mi to připomínalo rok 1968. Mladí lidé jsou nespokojení a začínají hledat nějaké ideály. Ty jim totiž dnešní politická reprezentace nenabízí.
Generační aspekt hraje v politice významnou roli. Teď je u vesla generace, která poznala pouze a pouze „normalizaci“, kdy se oceňovala především konformita, tichý souhlas a poslušnost – a skoro všechno se dalo získat přes přátele, korupcí, jakýmsi výměnným obchodem mezi funkcionáři. No a tato generace tyto zvyky nyní převedla do současné politiky. Ovšem nastupující generace je již jiná – poznala svět, jiné způsoby práce a sebeorganizování. V Německu začala revolta proti generaci rodičů, kteří spolupracovali s Hitlerem, taky až po více než 22 letech od skončení války. Máme tedy ještě několik let čas. Kritici dnešní společnosti, tedy synové a dcery „otců“, kteří se chopili moci po roce 1989, již dorůstají do let, kdy mohou tuto moc převzít. A asi to udělají.
Připravil Jiří Š. Cieslar



PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., se narodila 17. června 1935 v Praze. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univezity Karlovy v Praze. Spoluzakládala katedru sociologie FF UK, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí. Jiřina Šiklová byla v normalizačních letech perzekvována a od května 1981 vězněna za pašování literatury. Po změně režimu v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze. V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil medaili Za Zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala medaili Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay