Máme kapacitu dvanáct standardních lůžek, další dvě jsou určena pro akutní příjmy, které přiveze záchranná služba či policie. Děti sem přicházejí ve vlnách a my nedokážeme úplně přesně odhalit, čím to je. Jsou týdny, kdy máme volněji, a jsou týdny, kdy musíme dávat čekací lhůty. Někdy jsou na jeden den naplánované čtyři příjmy, ale nakonec přijde třeba jen jeden pacient, protože ti ostatní utekli, odmítli nebo se to nehodilo rodičům.

Na konci září, v říjnu je extrémní nárůst a my nestíháme. Má to logiku. Rodiče si říkají, že dítě dělalo přes prázdniny s partou hlouposti, ale škola ho srovná, že se to spraví. Ale ono se to nespraví a i ve škole si všimnou, že je problém.

Málokdy. Dítko většinou dostane drogu od kamarádů. Bere ji jako experiment, a když se mu líbí stav, který droga přináší, nemá pro něj smysl přestávat. Na začátku to každé dítě před okolím, před rodinou tají. Pak se zjistí, že má v důsledku užívání drogy problémy, jeho chování už opravdu křičí, aby si toho rodiče všimli, ale oni to často stejně nevidí. V ten moment bohužel začíná fáze, kdy dítko přepadává do závislosti, což je už markantní problém.

Řešíme všechny látkové závislosti. Náš detox odráží trochu jinou situaci, než jaká je v celé zemi. Nejvíc závislých ve věku kolem patnácti šestnácti let je na marihuaně, cigaretách a alkoholu. My nejčastěji řešíme závislosti na amfetaminu, tedy tzv. pervitinu, pak na marihuaně a následují všechny další drogy.

Zajímavou věcí je, že jejich počet u nás stoupá. Nedomnívám se, že by se mezi mládeží intenzivněji pilo, ale snad si konečně rodiče i školy začali uvědomovat, že když někdo v patnácti vypije deset piv, není frajer, ale je to obrovský průšvih.

Téměř vždy je to nízké sebevědomí, nedostatečné sebehodnocení, pocit úzkostnosti a touha vyzkoušet něco nového, jít do experimentu. Může se stát, že když v rámci party dítku drogu nabídnou, nedokáže říct ne. V naší zemi je v tomto směru velmi špatný trend. Podle veškerých studií jsme v Evropě na prvním místě, co se týče spotřeby legálních i nelegálních drog u dětí do šestnácti let. Mladí si myslí, že jsou frajeři, když drogu vyzkouší. My bychom potřebovali, aby se to obrátilo, aby řekli: Jsem frajer, protože drogy nepotřebuju.

Jednoznačně. Základ je vždy v rodině. Tam vzniká sebevědomí člověka ne ve smyslu nafoukanosti, ale jakési jistoty, že žije v kvalitní rodině, že má možnost dobře se vzdělat, váží si místa, kde je, země, kde žije. Nejdůležitější rozvoj probíhá už v předškolním věku. Tam by se měly nejvíc soustředit veškeré preventivní aktivity.

Může. Třeba když jsou rodiče sami alkoholici nebo narkomani, případně mají výrazné poruchy osobnosti. Dá se říct, že jsou čtyři základní skupiny rodičů, u jejichž dětí může nastat závislost. Jsou to perfekcionisté, což například znamená, že z potomka chtějí mít špičkového odborníka. Jenže on na to nemá, byl by z něj třeba velmi dobrý tesař nebo zámečník a bavilo by ho to, ale rodiče ho tlačí k jiným výkonům. Dítko je frustrované a začne se cítit dobře v partě, která bere drogy nebo pije alkohol. Další typ rodičů jsou hyperprotektivní: příliš o ratolest pečují, pořád jí zametají cestičky a ona není schopna se ze své frustrace dostat. Třetí skupinou jsou rodiny bez možnosti dobrého vlivu na dítě – kriminálníci, narkomani, alkoholici. Čtvrtá skupina jsou rodiny s celkově nízkou životní úrovní, které dítě nedostatečně stimulují.

To jsem tady zažil několikrát. Jde o průřez celou společností. Nedá se říct, že k drogám inklinují jenom děti ze sociálně slabších skupin, že drogy někoho minou jenom proto, že má víc peněz.

Na to se velmi často rodiče ptají. Většina z nich má představu, že když si dítko dá drogu, musí na ni mít peníze. To není pravda. Ze začátku ji dostává zdarma, od kamarádů. Jsou dívky, které za několik let braní drog nikdy nepotřebovaly peníze. Vždy si našly kamaráda, který jim ji dal, chodily s dealerem nebo vařičem. U kluků je častější, že musí doma ukrást třeba elektroniku nebo zlato. U nich je mnohem vyšší pravděpodobnost, že sáhnou po trestné činnosti.

V motivaci. U dospělých často najdete výraznější motivaci, proč se chtějí léčit: dotyčný nemá kde bydlet, nemá za co žít nebo má vlastní dítě a chce svůj život změnit. U mládeže je motivací k braní drogy chuť se bavit, užívat si. Takoví závislí vůbec nemají pocit, že dělají něco špatně. Neřeší, co bude zítra.

To je u drog největší tragédie: u vyvíjejícího se organismu a dozrávajícího mozku se děje psychosociální zaostávání. Když dítě začne brát drogu třeba v patnácti šestnácti letech a bere ji pět let, v jednadvaceti dvaadvaceti zjistíte, že zakrnělo a mentálně zůstalo na úrovni patnáctiletého. U mládeže je mnohem rychlejší vznik závislosti (třeba trojnásobně oproti dospělým), psychotizace (vzniku psychotického onemocnění), je tam i mnohem větší riziko otrav a v důsledku toho úmrtí.

Několikrát do roka. Naštěstí ne v našem detoxikačním centru, ale u těch, které byly na ulici a aktivně užívaly drogy. Stane se třeba, i že dítko jelo v autě s někým, kdo byl na drogách a naboural. Ale pak jsou takové, které jdou do takových extrémů, že se dá očekávat, že vyzkouší i smrtelnou dávku nebo zemřou v důsledku kriminální činnosti.

Detox produkuje děti, které mají zájem něco změnit, přestože sem na začátku přišly naprosto nemotivované. Teď ale chtějí léčbu, chtějí pokračovat, takže určitě tu lze najít i to pozitivní.

Určitě. I když je léčba krátkodobá, zpětná vazba někdy přichází. Potěší nás, když přijde e-mail nebo když někdo osobně zajde, zazvoní a my ho nepoznáme, protože to byla vyhublá poďobaná neurotická holčička na pervitinu a teď je z ní krásná žena s miminkem, která nám přišla poděkovat. Takové satisfakce je sice velice málo, ale nastane-li, je to úžasné.

Stává se to i u dospělých, u dětí ještě častěji. Vychází to právě z nízké motivace. Většina z nich je ve stadiu uvažování: „Chtěl bych vědět, že chci nebrat.“ Oni se stále nemohou rozhodnout, na kterou stranu se dát. Naše práce je, abychom jim dokázali předat základní hodnoty, abychom jim ukázali, že existuje alternativní cesta.

Snažíme se jim především nelhat, být upřímní i k rodičům. To, co jim říkáme, je někdy hodně nepříjemné, tvrdé. Ale nedostanou-li zpětnou vazbu, nemají šanci se posunout dál. Cítíme jako povinnost, abychom tu šanci dali každému, ač to na začátku za šanci nepokládá a pochopí to třeba až při třetím pobytu.

Rodiče jsou mnohdy ten největší problém. Stává se velice často, že po skončení odběru anamnézy, kdy si s rodiči povídáme, zavřu oči a v duchu děkuji svým rodičům za to, jak mě vychovali. Protože kdybych žil v rodině, jakou jsem teď vyšetřoval, beru ty drogy nejspíš taky. Někdy je situace v rodině tak katastrofální, že dítěti vlastně nedá jinou šanci, než aby použilo drogu jako něco, co zastře

realitu.

Může se to stát každému. Přestože jsem bral svého syna na detox od začátku, byl s těmi dětmi v kontaktu, ví, jaké to je, nedal bych za něj ruku do ohně. Nikdy nevíme, v jaké se ocitne situaci, jestli bude mít oporu. Dětské party si často myslí, že společnost je špatná a že ony jsou jakési ghetto, které má úžasné zážitky, ale neuvědomují si, že to všechno je život na dluh – a že ho jednou budou musetsplatit.

To je jedna z věcí, s níž se hospitalizovaný i rodiče seznamují hned při vstupu. Rodiče mají možnost vyslovit souhlas s tím, že když dítko splní veškeré terapeutické předpoklady, může se účastnit i spirituální péče. Takže je běžné, že se děti účastní mší, adorací apod. Na oddělení pracují i dvě řádové sestry, které jsou profesionální terapeutky. Ony přinášejí do bláznivého života závislých vnitřní klid, který jim civilní život nedokáže nabídnout.

Vždycky jsou to peníze. Problém je, že pojišťovny platí v podstatě jen zdravotnickou péči, a ne terapeutickou. My se snažíme, aby pacienti neleželi v posteli, ale měli činnost. Vytvářet pro někoho šestnáct hodin denně program není úplně levné – a ze zdravotního pojištění to platit nelze. Proto sháníme všechny možné dotace.