Ježíš v jeslích může usmířit historické rány

Vydání: 2009/51 Vánoce, 15.12.2009, Autor: Milan Tesař

Na rozdíl od svých kolegů z písničkářského sdružení Šafrán Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka neemigroval. I jeho životní příběh je však zajímavý. Repertoár Petra Maria Lutky totiž můžeme rozdělit do dvou období: před konverzí a po ní. Původně měl v repertoáru především vtipné písničky, které kritik Jiří Černý charakterizoval slovy: „A jak se smál a křenil, tak i zpíval.“ Později se zcela přeorientoval na písně s duchovní tematikou: mariánské, poutní či na biblická témata. S texty vlastními i převzatými od spřízněných básníků. A právě o jeho současné tvorbě jsem si s Petrem Lutkou povídal v kryptě pražského kostela sv. Bartoloměje.

Dokážete s odstupem popsat, co bylo na začátku osmdesátých let hlavním impulzem k vašemu obrácení?

Na počátku mého obrácení byly určitě modlitby mnoha lidí kolem mě, modlila se za mě i moje věřící maminka. Ten silný okamžik, kdy víra opravdu naskočila, byl, když jsem četl knížku Dýka a kříž. Zatoužil jsem prožít to, co její hrdinové: kazatel David Wilkerson a spolu s ním feťáci a narkomani z New Yorku, kteří uvěřili. Pán Bůh jako by na to čekal a okamžitě mi upravil všechny cesty vedoucí k němu. Moje víra, ke které jsem se tak dlouho dostával, se nakonec zrodila během pár dnů. Na kolenou jsem vyznal celý svůj předchozí život, všechny prohry a pády, a Pán reagoval deštěm milosti, z které žiji dodnes. Obrácení vnímám jako dospělost ve víře.

Maminka tedy byla křesťanka?

Maminka věřila celý život, zvláště ke konci života jí víra byla vším. Věřila živě a radostně. K Bohu mě vedla, ale dokud jsem neuvěřil, nemohli jsme víru navzájem sdílet. Můj tatínek věřící nebyl, ale byl hodný svého jména František – oblíbený a přirozeně dobrý. Věřím, že i Pánu Bohu byl milý tím, že měl rád lidi. A mamince a později ani mně nikdy nebránil ve víře.

Když jste objevil svou víru, věděl jste hned, že budete pokračovat v muzice?

Jsem rád, že muzika nezmizela a jen dostala novou tvář. Až s obrácením mimochodem u mě přišla i vlastní tvorba. Před konverzí mě ke skládání písní nic nevedlo. Zatímco všichni ostatní kolegové v Šafránu skládali o sto šest, já hrál převzaté písně (především svého kamaráda Jiřího Zycha – pozn. aut.). Říkám si: Pán Bůh je žárlivý a asi chtěl, aby se mé písničky týkaly jen jeho a vedly mne i posluchače blíže k němu.

Řekl jste si tedy, že se od svého staršího repertoáru naprosto odříznete, nebo šlo spíše o pozvolný přerod?

Nebylo to programové odříznutí, zpočátku jsem nic neškrtal. Dá se však říct, že mě od toho nového začátku nebavilo už nic jiného než duchovní témata. Jakmile Pán Bůh vešel do mého života, přišlo mi najednou všechno ostatní zbytečné. Ale tlustou čáru jsem za předchozím repertoárem udělat nechtěl, a tak jsem v osmdesátých letech hrál jakousi směs. Na jedné straně jsem se nechtěl distancovat od lidí, kteří na mě dříve chodívali, a zároveň jsem se chtěl i s lidmi věřícími podělit o to nové. Postupně jsem zjistil, že ten mix příliš nefunguje. Vaše slovo ať je: ano, ano – ne, ne. Stále mám sice v repertoáru pár písniček ze starší doby, ale i to jsou většinou písně, které svými kořeny vyrostly z víry, jako Hádala se duše s tělem nebo Ovečko ztracená.

Písně s duchovní tematikou – to mohou být chvály, prosby, díky, náměty z Bible nebo evangelizační texty. Co z toho je vám nejbližší?

Prakticky vše, co jste vyjmenoval, najdeme už v žalmech: Boha chválíme, děkujeme mu, prosíme ho o odpuštění… A má autorská tvorba se také toho všeho dotýká. Pro mne je píseň něco jako modlitba. Nedávno mi jedna paní řekla: „Já vás ráda poslouchám, když žehlím.“ Pustí si kazetu, žehlí, a při té písničce se i modlí. Já se při psaní textů nebo při natáčení také snažím stále modlit. Teď sedíme u Bartoloměje, kde se už několik let denně koná výstav Nejsvětější svátosti. A určitě dobrá polovina mých textů vznikla právě zde před eucharistickým Kristem. Je tu klid, člověk se soustředí, dívá se na Pána… Osobní setkání s Pánem Ježíšem vede člověka k Božímu pokoji.

Zmínil jste žalmy. Předpokládám, že Písmo svaté je pro vás důležitým inspiračním zdrojem.

Dar vnímat, číst a poslouchat Písmo jsem měl možná jako to nejmenší hořčičné zrníčko ještě předtím, než jsem uvěřil. Žalmy a vůbec Písmo mají úžasnou sílu nesrovnatelnou s jinou duchovní literaturou. Čím víc si z Písma svatého člověk bere za své a snaží se to uvádět do života, tím bohatší je i jeho dialog s Bohem. Nedávno jsem napsal nový písňový cyklus: skladby na motivy jednotlivých kapitol Janova evangelia, respektive všech dlouhých proslovů Pána Ježíše v nich.

Já ve vašich písních jako další jasný inspirační zdroj vnímám mariánskou úctu.

Moje první duchovní písničky byly skoro všechny o Matce Boží, avšak nejen o ní. Vždy vedly skrze ni k Pánu Ježíši. Vytryskly začátkem května 1981, kdy jsem začal věřit – pár dnů před atentátem na Jana Pavla II. a několik týdnů před začátkem zjevení v Medžugorji. Maria nás vede, vychovává nás a skrze ni se Pán Ježíš zjevuje každému z nás.

Na svá alba Na karmelské hoře a Tisíckrát buď pozdravena Maria jste zařadil především staré mariánské poutní písně. Jaký k nim máte vztah?

Původně jsem na ně koukal trochu spatra, ale čím víc je hraju, tím víc se mi líbí. Jsou prosté a čisté. A právě tím mě oslovily – mají ráz národní písničky, jsou melodické, jednoduché, upřímné, zbožné a krásné jako dítě. Mnoho z toho, co známí i bezejmenní tvůrci napsali na Moravě (z které i já pocházím), vytrysklo ze sdílené víry, ze společenství, z radosti, že Ježíš je s námi a že nás vykoupil.

Můžou například barokní poutní písně dnešního posluchače vůbec ještě oslovit?

Dnes se samozřejmě vyjadřujeme jinak. Například moderní duchovní písně, které se zpívají na charismatických konferencích, jdou víc „k věci“, a mají tím pádem jakoby i větší „grády“. Ale zdání často klame… Mně se u starých poutních písní líbí vkus a ta jejich uměřenost – nic v nich není navíc, nic v nich nechybí. A proto ty písně zpívám rád, i když spíše jako doplněk k vlastní tvorbě. Dnešní doba totiž volá po písních nových.

A vznikají podle vás kvalitní nové písně?

Jsem přesvědčen, že vznikají. Po návštěvě Svatého otce se rozpoutala taková menší bouře ve sklenici vody – v zásadě šlo o kvalitu tvorby, výběru a interpretace písní mladých lidí při bohoslužbě ve Staré Boleslavi. Já bych se rád našich mladých zastal. Oni vyrůstají obklopení populární hudbou a ta je jim nejbližší, což samo o sobě nemusí být hned špatné. Jde spíš o výběr nebo neuvědomělé přebírání různých manýr, které k té hudbě patří, ale v jiném kontextu působí směšně nebo nepatřičně. Jsem ale přesvědčen, že populární hudba zdaleka není pokleslá jako celek. Co je populární, nemusí být automaticky špatné. A stejně tak kvalitní hudební vzdělání samo o sobě není zárukou nejvyšší umělecké kvality. Mladé autory by měl také někdo trpělivě a s láskou upozorňovat na chyby v kompozici nebo textech, například na špatné přízvuky, které jdou proti duchu jazyka. Nicméně kvalitní písně vznikají – písně plné živé a upřímné víry, umělecky hodnotné, a proto využitelné i v sakrální hudbě.

Vedle vlastní tvorby zpíváte zhudebněnou poezii. Z vašich nahrávek mám možná nejraději sérii písní o jihočeských poutních místech Tři jablka na verše Ondřeje Fibicha. Máte k jižním Čechám hlubší vztah?

Původně jsem tam jezdil na různá místa hrát, postupně jsem objevoval i tamní tradiční muziku, například dudy. Ondřej Fibich ve svých textech navázal na tradiční zbožnost jihočeských poutních míst a zároveň do veršů vnesl problémy současných lidí. Tak těm starým místům vtiskl pečeť současnosti.

Natočil jste i vánoční album, kterému jste dal název Vánoce v Mníšku pod Brdy. Vzhledem k tomu, že jde o překlady především anglických a francouzských koled, moc ten titul nechápu.

Původně jsem chtěl předložit jen známé anglosaské a francouzské koledy. Když jsem pak album natáčel, myslel jsem na to, že Pán Ježíš se narodil pro nás pro všechny, aby nás navzájem usmířil. Na tom albu mám vedle anglických a francouzských koled i německou Tichou noc a několik nových původních koled českých. A tak jsem si přitom vzpomněl na historické rány, na mnichovský diktát a na národy, které nás zradily. A vzpomněl jsem si také na Karla Kryla, který se často po rozhlasových vlnách hlásil z Mníšku, jak on říkal Mnichovu. Jediný, kdo může nás a všechny naše historické rány uzdravit a usmířit, je Pán Ježíš v jeslích. Takže Vánoce v Mníšku pod Brdy symbolizují jednak Karla Kryla, jednak usmíření Evropy na křesťanských základech.

Vánoce pro vás tedy mají i tento mezinárodní rozměr?

Pro mne to není jen otázka Vánoc jako jednoho období v roce. Už je to sedm nebo osm let, co hrajeme s přáteli každý čtvrtek večer u Pražského Jezulátka, kde vždy znovu žasneme nad tím, že se náš Pán Ježíš, Bůh a člověk, narodil jako malé plačící dítě. Učíme se k němu přicházet s vědomím, že vyrostl a ve zralém věku zemřel z lásky k nám. Když vidíme, jak do Prahy k tomuto božskému Dítěti přicházejí prostí lidé z celého světa a spolu s nimi i ty nejvěhlasnější osobnosti církve a světa, vede to k zamyšlení: Co všechno nám Pán Ježíš tady v Praze nabízí? Jsme zde v srdci Evropy a to srdce jsme i my! Jako svatá karmelitka Terezička, která o sobě řekla, že chce být láskou v srdci církve, své matky, protože ze srdce pramení všechna láska a protože je srdce střed každé bytosti. Jako svatý Jan, miláček Páně, chceme zde spočinout na srdci Pražského Ježíška, který k nám rozevírá svou náruč. Je to pro nás veliká šance znovu objevit milující Srdce Pána Ježíše, které hoří láskou ke každému z nás.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay